Výlety

Liptaňská tragédie aneb Liebenthal heute (3)

21. října 2018 v 14:40 | Maryška
Dlouho jsem nic dojemnějšího neslyšela. Viděla jsem hodně filmů, kde vojáci píší dopisy na rozloučenou, a v nich mluví ke svým milým jakoby ze záhrobí. Ale nikdy to nebylo tak živé, tak hmatatelné… Nejspíš proto, že se to doopravdicky stalo. V takové chvíli se asi člověk stane moudrým a usmířeným… jako odsouzenec, který čeká v cele na svůj ortel. Hofírek dozajista nebyl vrah odsouzený k provazu. Nebyl to vlastně ani pořádný voják, byl civilistou, obyčejným klukem, kterému do života vstoupila válka. Ještě si života nijak neužil a už musel být připraven na smrt.
Dopis Vítězslava Hofírka, adresovaný rodičům a sestře Milici do Řícmanic, je datován dnem 18. září 1938. Mladý finančník byl původně pohřben s ostatními pěti liptaňskými zavražděnými v Leobschütz (Hlubčice) v Pruském Slezsku. Protože se v jednom z dopisů rodičům vyjádřil, že by ho "slezská země tížila", došlo v srpnu 1939, z iniciativy paní Hofírkové a Slávkovy dívky Gréty, mimochodem německé národnosti, k převozu Hofírkových ostatků z německého území, a k jejich důstojnému pohřbení v rodné obci. Dne 11. listopadu 1946 mu byl in memoriam udělen Československý válečný kříž 1939. Aspoň že tak.
Lidé se dojati rozcházeli. Mé zvědavosti však nebylo zadost. Začala jsem kroužit okolo staničky. Těžko tu bude někdo bydlet, pomyslela jsem si, ale co tu může být? Dovnitř a ven proudili lidé, komparzisti, civilisti… Zahrada u domu byla udržovaná, což napovídalo tomu, že by tu skutečně někdo mohl žít. Z domu na schodky vyšla stará paní v zástěře. Asi kuchařka, nevím proč mě napadlo.
"Dobrý den, paní," oslovila jsem ji nesměle, "tady se asi nebydlí, že?"
"Ale to víte, že bydlí! Já tu bydlím!" pronesla hrdě.
Překvapivě jsem vytáhla obočí a bezděčně mi ujelo:
"Sama?"
"Ano, teď už sama."
Nechtěla jsem být nezdvořilá. Ale paní nebyla stydlivá, a když viděla, že stojím jako tvrdé Y a zírám na ni, začala sama:
"Mám děti, koupili jsme to s mužem před dost lety… pro ně, ale děti se rozkutálely do světa, to víte, a muž…" na vteřinu se odmlčela "zkrátka, zůstala jsem tu nakonec sama."
"A nebála jste se tady těch duchů?" nedalo mi.
"Prosím vás, duchové ano, ale úplně jinačí než myslíte! Vždyť tady byla tolik roků školka pro děcka!" řekla vesele, "já sem měla úplně jiné trápení - s památkářema! My jsme si tu pomalu ani kohoutek nemohli vyměnit! Na všechno musel být papír! Dybysme to věděli dopředu, asi to nekoupíme, no… co už," vzdychla, "dobře se nám tu žilo… je tu hezky."
"To jste dobrá, že jste dům propůjčila k takové akci," pochválila jsem ji.
"Proč bych nepučila, ať si lidi užijou! Mně bude za chvilu osumdesát, tak co," s hrdostí v hlase pronesla, "moc let sem dělala na dráze, víte? Na úzkokolejce… Znáte úzkokolejku?"
"Baže znám, kdo by ji neznal, vždyť je vyhlášená!" obdivně jsem pronesla.
"Já ne na té parní, ale na normální, motorové, parní přišla až pak," v oku se jí zablýskla vzpomínka jako rarášek, a rázem jí ubylo let. Úplně jsem si ji představila v uniformě na mašince, o mnoho let mladší, hezkou, s jiskrou v oku, jak se po ní chlapi točí.
Vedle nás postávala asi tak padesátiletá žena; bylo vidět, že chce majitelku též oslovit, ale hledá odvahu. Nesměle k ní přikročila a potichu řekla:
"Promiňte paní, nezlobte se… já… chtěla bych se vás na něco zeptat. Říkáte, že jste dělala na dráze."
Majitelce se znovu objevil v očích ten lesk:
"Ano, na dráze."
"To byste mohla znát Františka Nádeníčka?"
Majitelka se na pouhou půlvteřinu zamyslela, a pak se její zrak rozzářil:
"No jasně, že znám, Frantík! Neříkejte mi, že eště žije! Ten musí mít takových…" začala počítat.
"Ano žije. Je to můj tatínek," tiše pronesla žena a z očí se jí vyhrnuly slzy, "už je hodně nemocný."
Majitelka zjihla:
"František… toho jsem měla moc ráda," i jí vstoupily slzy do očí, "moc ho ode mě pozdravujte!" na důkaz vřelosti stiskla ženě silně obě ruce.
Stála jsem vedle nich, a v té pohnuté chvíli neměla co nabídnout. Moje další otázky by se sem jaksi nehodily. Síla jejich společné vzpomínky se mezi nás vtiskla. Bezděčně jsem ucouvla o dva kroky. Nechtěla jsem použít nějakou přihlouplou frázi typu ´tak se teda s váma loučím, mějte se tu dobře…´ Nechala jsem je, aby mezi nimi doznělo, co doznít mělo. Ženy ještě minutku mlčky postály. Pak mladší z nich poděkovala se stejnou pokorou, s jakou hovor začala, a s kapesníkem pod nosem chvatně odešla. Nejspíš řekla všechno, co měla. Možná toho o historii svého tatínka a této ženy věděla víc, než prozradila, možná se s ní jen chtěla seznámit. Kdo ví. Lidé málokdy přiznají své pravé pohnutky. Přistoupila jsem k pamětnici a podala jí ruku.
"I já bych se s vámi chtěla, paní, rozloučit. Máte pravdu - je tu hezky… a ta akce byla opravdu krásná… i díky vám!"
Žena jen skromně pohodila hlavou, jako že to pro ni nic není, a popřála mi štěstí. Se zasněným zrakem zůstala stát na schodcích. Ještě jednou jsem se za ní ohlédla.
Ale to už byl nejvyšší čas navštívit slavnou bitvu za humny...

Liptaňská tragédie (2)

14. října 2018 v 20:30 | Maryška
Cestou jsme potkávali německé domy, některé přebudované, rádoby zušlechtěné o plastová okna. Na jednom starém, neobydleném, a už už se rozpadávajícím, zel původní nápis:
´SHUHMACHER REICHEL´.
Že by předek? A vedle další nápis, o hodně novější:
´NA PRODEJ´.
Reichely tu mají evidentně v paměti…
Četnická stanička mě příjemně překvapila. Na fotkách jsem ji viděla jako barabiznu, ve skutečnosti se jednalo o opravený, velmi úhledný dům, jakých tu je v pohraničí spousta. Dokonce ani okna neměl plastová. Asi se obec snaží a nechali si ho jako památku, uvažovala jsem.
Na úvod, jak jinak, přišly opět proslovy a shrnutí historických faktů - naštěstí muzejníci i politici přednesli své řeči stručně, a nutno říct - příhodně. Nato následovala rekonstrukce přepadení. Komparzisti i hlavní hrdinové v dobovém oblečení mě zcela vtáhli do děje.
Příslušník Stráže obrany státu, viditelně nervózně, kouří před staničkou cigaretu. Ještě ji ani nedokouří, a už vidí, jak k němu z vrchu přichází horda vesničanů, hlasitě něco skandující. V tu chvíli mi naskočila husí kůže. Představila jsem si, že jsem mladý kluk, občan nové Československé republiky, byla jsem povolána do zbraně, k tomuto místu nemám žádné pouto, ale mám nadmíru ušlechtilé poslání: bránit svou zemi. A teď se ke mně řítí tohleto. Válka je na spadnutí, to je jasné všem, i natvrdlý chápe, že jde o život. To není, jako když řeším, jestli budu volit tohohle nebo tamtoho, tihle lidé museli mít ohromnou odvahu. Do očí se mi prodraly slzy. Dokázala bych tohle já?
Dav byl ozbrojen, to nijak neskrýval, rozlícení z nich čišelo. Četník zaklel, zahodil cigaretu a vběhl rychle do baráku. Mezitím dav došel až ke stanici. Bez ustání opakoval:
"Heil Hitler!" nebo "Liebenthal ist deutsch!"
Společně s davem dojel i traktor - sloužil jako alegorické vozidlo pro obří portrét Hitlera. Mužové zaujali postoj s pravicí vztyčenou a jako jeden nepřestávali skandovat provokativní hesla. Dožadovali se odzbrojení četníků. Čtyři Němci s flintami vešli rázně do baráku. Roztřásla se mi kolena. Sundala jsem si baťoh a opřela o sloup elektrického vedení. Pak jsme uslyšeli motorku. Lidi kolem mě byli nervózní jako já, někteří ukazovali prstem, jako malé děti, že motorka už jede. Dva příslušníci Stráže na motorce uviděli srocení davu před stanicí a okamžitě pochopili, co se děje. Zastavili a připravili se k boji. Nastal nikým neřízený zmatek, všichni drželi pušky, německé pokřiky nebraly konce. Ulice byla prolezlá fanatismem a testosteronem, úplně jsem cítila odhodlání německé strany převálcovat tu druhou, jedni území brání, druzí ho chtějí. Je to pocit, který asi špatně snáší každá žena; nejsme předurčeny chápat mužské dobývání. Příroda nás obdařila jinou schopností: vyrovnat se s tím, co muž vymyslel. Chtělo se mi zakřičet:
"Nestřílejte! Vaši už se vzdali!"
Jenže nemám stroj na vrácení času. I kdybych měla, nebyl by mi nic platný. Takových bojůvek bylo v sudetském pohraničí nepočítaně. Němci, povzbuzováni svým psychopatickým führerem, cítili, že jejich chvíle přišla, a tak události nešlo zvrátit. Bezmoc byla mým hlavním pocitem. Podívala jsem se na tváře lidí, stojících okolo mne. Mnozí hleděli jako já ve strnulém soustředění. Ve střelbě, která nastala, začaly plakat děti… - skutečné děti, ne ty herecké. Bály se, protože děti vědí, že střílet je špatné. Tři Němci se skáceli. Portrét Hitlera, stojící kousek ode mne, spadl. Nemyslím, že to byl záměr. Dva mladí sudeťáčci, schovaní za traktorem, vyběhli, a jali se vůdce napřimovat. Moc jim to nešlo. Ostatní Němci, byli mezi nimi i ženy a děti, byli poschovávaní v keřích a za traktorem. Dva z motorky vběhli do stanice. Chvíli bylo úplné ticho. Pak se z domu ozvalo nejméně deset rychlých střel. A zase bylo ticho. Nato vyšli bratři Seligové se dvěma kumpány. Ostatní se zvedli z úkrytů. Nikdo nemusel vysvětlovat, co se stalo. Někteří ještě malou chvíli postáli s čapkami sundanými u mrtvých těl svých soudruhů, a pak se všichni v pokoji rozešli, jako když skončí divadlo a jde se domů. Nikdo nemluvil. Větší děti se ptaly svých rodičů:
"Co se tam uvnitř stalo?"
Děj měl svoje pokračování. Z vrchu přijelo vozidlo okrové barvy. Byl to valník, a na něm několik vesničanů. Vynesli z domu šest těl a naházeli je na korbu, jako se hážou mrtvá zvířata. Padlé Němce odnesli na dřevěných nosítkách. Auto odjelo. My zůstali stát a nevěděli, co se vlastně v takové chvíli dělá. Lidé si pomalu začali povídat. Mnozí, aby zakryli dojetí, odváděli řeč na to, že ve dvanáct hodin začne na kopci bitva.
Člen spolku, který každoročně organizuje pokládání kytic k pomníku padlých obránců státu, se chopil mikrofonu a vyzval lidi, aby neodcházeli, že program nekončí. Dopověděl, jak celá událost dopadla, jak byli a nebyli vrazi potrestáni, kdo postavil pomník, kdo se zasloužil o co, proč, a tak. Naznala jsem, že už se taky odeberu na bojiště. Když vtom slyším v mikrofonu:
"Dovolte, abych vám na závěr přečetl dopis na rozloučenou, který se nalezl po zavražděném Vítězslavu Hofírkovi."
A pohnutým hlasem četl:

"Drahá maminko, táto, Milice!
nechtěl jsem Vás strašiti, proto jsem nepsal pravdu. Jest to zde snad ještě horší, než Vám píši. Situace je taková, že není naděje, že by nedošlo k válce. Všichni Němci, kteří měli narukovat v Československu, utekli do Německa den před narukováním. Dnes stojí proti nám ve Fulštejně na 1000 těchto zběhů, kteří čekají na rozkaz, aby nás mohli napadnout. Spíme vstoje, kleče. Hlídkování máme tolik, že na spánek zbývají jen dvě hodiny denně. Poplach střídá poplach, to napětí a nervozita jsou strašné, snad se z toho někteří nezblázníme.
Nevíme, kdy to začne, snad 27. září, jak jsem se dozvěděl, snad dříve, lepší by to bylo, kdyby to začlo hned, než být stále v nejistotě. Jsme zde samí finančníci a četníci, vojsko žádné, je nás málo a posila nejde. Vím určitě již dnes, že se odtud nedostanu, dojde-li k něčemu. Jsme obětní beránci, vydaní napospas těm, kteří nás chtějí napadnout.
Těší nás však pomyšlení, že svými životy vykoupíme Vás ve vnitrozemí. Strach nemám ani já, ani moji kamarádi a stane-li se něco, buďte na mne hrdi, že jsem padl pro naši drahou vlast a neplačte pro mne, o to jediné Vás prosím v podvečer mého života. Jsem rád, že jsem Vám tento dopis neposlal hned, a nepostrašil Vás. Pomyšlení, že žijete ve strachu o mě, ztěžovalo by mi mou poslední chvíli.
Padnu-li, pak bude-li to možné, splňte moje poslední přání, které jsem Vám napsal. Tebe, maminko, líbám na čelo a loučím se s Tebou. Měl jsem Tě strašně rád a promiň mi chvilky, kdy jsem Tě zlobil. Milice, buď hodná, ať je z Tebe pořádné děvče, udělej rodičům radost a vynahraď jim mne. Neopusť je ve stáří, jsou oba dobráci. Nebuď trucovitá ani svéhlavá, neměl bych v hrobě pokoj. Vy, taťko, mějte se také dobře, měl jsem Vás rád jako vlastního tátu, snad jsem Vám to nedával najevo, ale v srdci to bylo. Staral jste se o mě, pokud jsem byl mladý, nikdy jsem na to nezapomněl, a proto Vám tisknu ruku po chlapsku.
Pozdravujte také celou naši přízeň a spolužáky. Najdete-li Grétu a bude-li chtít, vezměte ji k sobě. Ona je dobrá, měla mě ráda a doma nemá med, snad Vám bude jednou dobrá. Líbám Vás ještě jednou a čekám svůj osud z rukou nejvyššího velitele.
Váš Slávek"

Liptaňská tragédie aneb Liebenthal heute (1)

9. října 2018 v 20:32 | Maryška
Dne 22.září 1938 se stala veliká tragédie. V tehdejším mladém Československu panovala už dosti vyhrocená pro-hitlerovská nálada, a to nejvíce v Sudetech, kde německé obyvatelstvo převažovalo, v některých obcích tvořilo dokonce sto procent. S narůstajícím nebezpečím vpádu vojsk nacistického Německa nařídila československá vláda v roce 1936 zřídit k ochraně hranic ozbrojenou složku - Stráž obrany státu (SOS), tvořenou četnictvem, finanční stráží a státní policií.
V onen den v obci Liptaň (německy Liebenthal), položené mezi Třemešnou a Dívčím Hradem, tam kde Zlatohorská vrchovina upadá do polské roviny, ve výběžku, kterému říkáme osoblažský, došlo k logickému vyvrcholení nacionální nenávisti.
Němečtí občané Liptaně se ozbrojili a vydali k četnické stanici, k domu číslo 261. Věřili, že válka začne co nevidět, že tedy spravedlnost musí vzít do vlastních rukou. Ozbrojenci, vlastně zfanatizovaný dav - okolo 150 až 180 lidí, došli až těsně ke stanici, kde hlasitým skandováním a vniknutím dovnitř donutili čtyři příslušníky SOS, aby složili zbraně. Tito četníci si totiž předtím telegrafovali s posádkou v nedaleké Třemešné, a tak věděli, že henleinovci tuto stanici obsadili. Vyhodnotili si tedy, že se vzdají bez boje. Jenže… všechno má svá jenže. Ve stejnou chvíli přijížděli ke stanici na motocyklu další dva příslušníci finanční Stráže. Nevěděli nic o tom, že vevnitř jsou jejich kolegové již odzbrojeni. Viděli rozlícené venkovany, pochopili, že stanice byla přepadena, a jali se vykonávat to, k čemu byli povoláni. Došlo k přestřelce, při které byli tři Němci zabiti. Zbytek Němců se někde poschovával… a tito dva vstoupili do stanice…
Nikdo už se dnes nedoví, kdo první vystřelil, a co přesně se událo. Jisto je, že nastalá mela způsobila v hlavách henleinovců to, že odzbrojené četníky uvnitř domu chladnokrevně popravili.

Byli to:
1.velitel četnické stanice, vrchní strážmistr Rudolf Mokrý (nar. 1887)
2.strážmistr Vilém Leher (nar. 1912)
3.vrchní respicient finanční stráže Ludvík Svoboda (nar. 1899)
4.dozorce finanční stráže František Čech (nar. 1910)
5.dozorce finanční stráže Vítězslav Hofírek (nar. 1910)
6.dozorce finanční stráže Inocenc Dostál (nar. 1910).

Jak si lze lehce vypočítat, jednalo se o doslova mladé kluky. Aby svou brutalitu hlavní pachatelé dokonali, přistavili valník, naložili na něj mrtvá těla a odvezli je do nedalekých polských Hlubčic, kde je jako zvířata zakopali u zdi hřbitova. Pro celou událost neexistují téměř žádné písemné zmínky. Nastalé dramatické děje - Mnichovská dohoda, obsazení českých hranic a druhá světová válka - překryly hrůznost liptaňské tragédie. I když ne úplně. Matka popraveného Hofírka se zasadila o to, aby jeho tělo bylo po válce exhumováno a převezeno do rodných Řícmanic (okres Brno - venkov). Pachatelé, dokonce i podezřelí z tohoto činu, byli v roce 1946 odsouzeni k vysokým trestům - mnohaletým žalářům, doživotím, někteří dokonce oběšeni. Kromě těch hlavních - těmi byli: bratři Alfred a Franz Seligovi, tiskařský dělník Reichel a řezník Görlich. Uprchli za hranice a trestu se navždy vyhnuli. Tolik dojemná historie.
Proč o tom píšu? Přesně tato událost - přepadení četnické staničky, měla být rekonstruována a přehrána zájmovým vojenským oddílem z blízkého Krnova. Na den přesně a osmdesát let poté. Kromě tohoto divadla měla být na přilehlých polích a lukách následně předvedena vojenská operace osvobozovacích bojů Rudé armády, která měla znázornit, jak asi bylo osvobozováno Osoblažsko.
Považovala jsem tuto událost za něco mimořádného v našich končinách… z nějakých důvodů mne dojímala.
V sobotu 22.9.2018, v osm hodin ráno, jsme vyjeli ve dvou autech z našeho města. Na půl desátou byla v Liptani sloužena mše za oběti tragédie, tak jsme si dali trochu fóra. Do Liptaně jsme dorazili o třičtvrtě na devět. To už se mi chtělo dost na záchod. Neprozřetelně jsem si nezastavila u lesíka a doufala, že obec bude na nával lidí připravena. Nebyla. Hospoda, u které jsme zaparkovali, vypadala slibně.
"V takový slavný den pro obec Liptaň považuju za samozřejmé, že se budou chtít všichni přiživit a přijít si na své," oznámila jsem ostatním fakt, který se ani nemusí oznamovat, protože faktem je.
Zdaleka jsme nebyli prvními návštěvníky. Střed obce, jestli to tak lze označit, zkrátka prostor mezi obchodem U Romany a hospodou U Adama, byl již slušně zaplněn auty různých poznávacích značek. Z jednoho vystoupila seniorka, již mírně shrbená, ale stále ještě svižně kráčející, a se vztyčenou hlavou. Příjemně se na nás usmála. Na jejím saku, o pár čísel větším, bylo tolik metálů, že ji vlastně k zemi mohly táhnout ony.
Nahoře u kostela přistál velký autobus s německou značkou.
"Třeba se neodvažují sjet dolů, už jenom ten důvod, proč tu přijeli… co tu jako chtějí dělat?" zajímalo Jiřinu, mou spolucestující.
"Děcka, já musím na záchod, nebo bude druhá liptaňská tragédie," ozvala se Božena, další žena z našeho minizájezdu, a rázně dodala:
"Du zabouchat na hospodu!"
Cedulka na dveřích hlásala, jako v každé správné dědině, že v sobotu otevírají v 16 hodin. Dveře od hospody byly zamčené. Po zabouchání otevřela žena neurčitého, řekněme středního věku. Slušně jsme jí přednesli náš návrh.
"Já vás chápu, že musíte, ale já mám bohužel zavřeno," suše oznámila a chtěla zavřít.
"Počkejte, paní," zvolala nešťastně Božena, "my vám zaplatíme," ohlídla se na nás "kolik si řeknete!"
Souhlasně jsme přikývli. Ani na to ženština nereagovala kladně, a s nehranou uražeností doplnila:
"Mě nezajímá, že je tu tolik lidí, měla si to starostka domluvit!" a zabouchla nám dveře před nosem. Zůstali jsme stát jako opaření. Asi po půl minutě se dveře znovu otevřely a hospodská jakoby nic vykráčela s odpadky.
"Paní, pomozte nám, my nevíme, co máme dělat," vrhla se na ni opět Božena a nahodila ten nejnešťastnější výraz. Žena se na ni ani nepodívala. Ostentativně vysypala koš do kontejneru, čímž nám jasně dala najevo, co je ten den důležité. Pak se k nám jen tak napůl otočila.
"Já vás tam nemůžu pustit, uklízečka zrovna vytírá záchody, chápete?"
Nechápali jsme.
"Já to kašlu," oznámila Božena, když hospodská zašla dovnitř, "jdu za tu její hospodu."
Mužové, kteří tohle mají poněkud jednodušší, zašli za první dům. Já jsem se vydala za Boženou a z okýnka domu slyšela hlasité láteření hospodské:
"Já se na to můžu vykašlat! Oni mi tady budou ochcávat barák! To si jako měla starostka zařídit, já tady nejsu žádné veřejné vécé!"
Když jsme se vrátily, stála Jiřina u rozcestníku a sdělovala nám, že kilometr odsud leží bludný kámen, tak jestli k němu nezajdeme.
"Proč ne? Kafe si nedáme, počasí pro kočku, aspoň se zahřejeme," pronesla jsem, "a do mše to krásně stihneme."
Ani jsem nemusela nikoho pobízet, vydali jsme se po modré. Po cestě si Božena neodpustila:
"To vám eště řeknu. Víte, že tu nemají jen jeden pomník válečným hrdinům, ten, co sme u něho stáli, ale dva? Asi se tu ňák špatně domlouvají. A víte, kde stojí? Kousek od toho prvního, ale to se podržte: na jímce!"
"Počkej, ty myslíš na žumpě?" chtěla jsem se ujistit.
"No jasně, na výkalech! Jednou za čas přijede hovnocuc, oddělají se desky a… Přímo tam! To je úcta, co?"
"No fuj, a hospodské vadí, že se někdo vyčůrá vedle jejího baráku," smála se Jiřina.
Když jsme se vraceli ke kostelu, bylo všude o hodně více aut. Do kostela jsme vstupovali pár minut po půl desáté. Unikly nám akorát proslovy potentátů. Po mši Božena prohlásila:
"Děcka, není vám divný, když je farář tlustej?"
Někteří jsme konstatovali, že nám to divný je.
"A navíc neřekl nic originálního - ´Slyšeli jste slovo Boží´ přece nemůže na mši stačit. A ještě k tomu na takovou! Liptaň nemůže pamatovat, že by tu kdy přijelo tolik lidí!" přidala se k ní Jiřina.
"Že přednesl jména šesti obětí aspoň pětkrát, to si moh nechat. Šak všichni, co tu sme, to známe, ne? Dyk ta mše je každý rok, akorát dneska je toho tady krapítek víc," rozhořčovala se Božena.
Dalším bodem programu byla rekonstrukce přepadení. Vyšli jsme k domu číslo 261…


(henleinovec: přívrženec Konráda Henleina (6.5.1898 - 10.5.1945) - zakladatele Sudetoněmecké strany (SdP), narodil se a žil na Liberecku, původně učitel tělocviku, nejdříve velmi mazaně hlásal ideály, slučitelné s politikou Československého státu, ale postupem času jeho vize byly nad slunce jasnější: vyprovokovávat v sudetském pohraničí nesnášenlivost mezi českým a německým obyvatelstvem, když Němce vydával za zotročené nebožáky bez práv, poštvávat k protičeským náladám, zkrátka jedna z hlavních osob, která oddělení Sudet od Československa dovedla až do zrádného konce, k Mnichovské dohodě. Jako válečný zločinec byl v roce 1945 zajat americkou armádou, uvězněn v Plzni, kde si hrdě podřezal žíly. Aspoň se ušetřila jedna oprátka v Norimberku, stoprocentně by ji dostal… FUJ !
Náš velikán Jára Cimrman se domnívá, že místo narození Henleina bylo v Liptákově)

Trampoty turistiky 2

24. ledna 2018 v 21:31 | Maryška
Počasí v Morávce bylo skutečně jiné - bohužel horší. Už před Morávkou začalo pršet. Zprvu jen tak zlehka. Dáša hovor stáčela jiným směrem, cesta příjemně ubíhala. V Morávce zaparkovala u Rychty, a vtom se spustil pořádný liják.

Trampoty turistiky

21. ledna 2018 v 21:43 | Maryška
Byl krásný letní den a Ljuba, dvacetiletá studentka, pobývala zrovna doma na prázdninách.
"Nešla by ses se mnou někam projít?" zeptala se jí Dáša, její matka. Nečekala kladnou odpověď; nikdy se s ní nešla projít na túru delší než do Kauflandu - což čítá asi dva kilometry.

Vděk

27. října 2017 v 19:36 | Maryška
Včera se stala nevídaná věc: uprostřed jesenických hvozdů, asi tři kilometry od chaty Alfrédky, vyskočil přímo přede mnou pes.

Jak zažít klidnou túru (2)

28. září 2016 v 13:33 | Maryška
Další dva kilometry, vedoucí na vrchol, se zdály být nekonečné, a to především kvůli davům, ale skutečně davům závodníků, jdoucích proti nám. Chodník se zúžil a my, kteří jsme nezávodili, jsme cítili povinnost uskakovat několikrát za minutu do borůvčí, nebo mezi vystouplé kořeny a nezpevněné kameny, abychom pustili ty tygry s odhodlanými výrazy ve tvářích.

Jak zažít klidnou túru

22. září 2016 v 18:56 | Maryška
Na výšlap 3. září jsem se obzvlášť těšila. Po prázdninovém volnu měli vrbenští turisté naplánováno jet do Beskyd, a chodit někde kolem Čeladné. Někde říkám proto, že se dopředu o trasu nezajímám, zbytečně bych jí ubírala na tajuplnosti. To, co nás však potkalo tento víkend, předčilo očekávání největšího pesimisty.

Vzpomínka III

4. září 2016 v 17:52 | Maryška
Představa teplé místnosti s vyhřátými kamny mi dodala trochu síly. Ale ne moc. Vzhlédla jsem před sebe, ten krpál neměl konce. Obloha byla pořád jasně modrá, přesto se mi zdálo, že se v lese trochu setmělo. Aniž bych to mohla nějak ovlivnit, podlomily se mi nohy.

Vzpomínka II

30. srpna 2016 v 21:37 | Maryška
Přirozenou inteligencí jsem si spočítala, že pět a půl kilometru zvládnu ujít za dvě, nejhůř tři hodiny, což znamená do tmy. Ví to u nás každé malé dítě, že se na horách, a ještě k tomu v zimě, nemá potulovat po setmění.
 
 

Reklama