Výlety

Jak zažít klidnou túru (2)

28. září 2016 v 13:33 | Maryška
Další dva kilometry, vedoucí na vrchol, se zdály být nekonečné, a to především kvůli davům, ale skutečně davům závodníků, jdoucích proti nám. Chodník se zúžil a my, kteří jsme nezávodili, jsme cítili povinnost uskakovat několikrát za minutu do borůvčí, nebo mezi vystouplé kořeny a nezpevněné kameny, abychom pustili ty tygry s odhodlanými výrazy ve tvářích.

Jak zažít klidnou túru

22. září 2016 v 18:56 | Maryška
Na výšlap 3. září jsem se obzvlášť těšila. Po prázdninovém volnu měli vrbenští turisté naplánováno jet do Beskyd, a chodit někde kolem Čeladné. Někde říkám proto, že se dopředu o trasu nezajímám, zbytečně bych jí ubírala na tajuplnosti. To, co nás však potkalo tento víkend, předčilo očekávání největšího pesimisty.

Vzpomínka III

4. září 2016 v 17:52 | Maryška
Představa teplé místnosti s vyhřátými kamny mi dodala trochu síly. Ale ne moc. Vzhlédla jsem před sebe, ten krpál neměl konce. Obloha byla pořád jasně modrá, přesto se mi zdálo, že se v lese trochu setmělo. Aniž bych to mohla nějak ovlivnit, podlomily se mi nohy.

Vzpomínka II

30. srpna 2016 v 21:37 | Maryška
Přirozenou inteligencí jsem si spočítala, že pět a půl kilometru zvládnu ujít za dvě, nejhůř tři hodiny, což znamená do tmy. Ví to u nás každé malé dítě, že se na horách, a ještě k tomu v zimě, nemá potulovat po setmění.

Vzpomínka

28. srpna 2016 v 23:39 | Maryška
Byl to nádherný den, onoho 30. prosince 2012. Nebyla jsem tenkrát ještě žádnou turistkou, ani jsem netušila, že jí můžu být, byla jsem však poněkud skolená událostmi, které ten rok kolem mne proběhly. Proto nikdy nezapomenu, co mi tenkrát běželo hlavou.

Jesenická Niagara

22. července 2016 v 17:46 | Maryška
"Tajemné noční dunění… koruny staletých smrků divoce úpí pod silou nočního jesenického vichru, údolím Studeného potoka se řítí řvoucí masy vody a berou s sebou vše, co jim stojí v cestě… té srpnové noci roku 1880 se zrodil Vysoký vodopád…

Halouzkův Jiříkov (pokrač. k Sovinci)

27. dubna 2016 v 22:29 | Maryška
O Jiříkově se dá směle říct: tady je Halouzkovo. Pan Halouzka je řezbář, a ještě k tomu se jmenuje Jiří. Jiříkov je přesně to, co by mnohý nazval zapadákovem.

Sovinec

13. dubna 2016 v 22:18 | Maryška
V mém kraji, a tím myslím jesenický kraj kolem mne, to je taková moje správní jednotka, je několik kouzelných míst, které se hodí opakovaně navštěvovat. Do nich rozhodně zařazuji Sovinecko.

Epilog

15. března 2016 v 21:46 | Maryška
Tak to byly, ve 21 kapitolách shrnuty, mé zážitky z NY. Snažila jsem se je poctivě vstřebávat, ale musím uznat, že jde o pocity povrchní, o pouhé první dojmy z obrovského města, jehož jsem viděla jen malou část, a které má jistě své stinné a světlé stránky, jako ostatně každé místo na této planetě.

NY-kap.21: Harlem

12. března 2016 v 19:58 | Maryška

Byl to výborný nápad - navštívit gospelový koncert naživo v presbyteriánském kostele v Harlemu. Na první pohled je to atrakce jako každá jiná, řeklo by se. Ale není to úplně tak. Návštěvou kostela se nám celkový obrázek pěkně dokreslil. Chození do kostela a zcela specifické chování v něm, je pro praktikujícího Američana, řekněme spíše černocha, hodně důležité. Dost si na něm zakládají. Proto jsou přístupní tomu, že dovolí turistům, aby se dostavili na jejich mši, seděli v zadních lavicích, samozřejmě věnovali určitý bakšiš, a ukázali cizině, co znamená prožít si obřad pořádně a všemi smysly.

Vše muselo začít už ráno. Přijeli jsme metrem na stodvacátou pátou, a tam, na rohu 125. a Saint Nicholas, jsme měli sraz. Nevěděli jsme s kým. Domluvila nám ho Vanda, naše NY kamarádka. Na rohu rušné křižovatky, pod lešením, a vedle McDonalda, stála stará černoška s malou grupou baťůžkářů. No nazdar, bylo první, co mě napadlo, to bude nějaká komentovaná prohlídka po Harlemu, dvě hodiny se za ní budeme pěšky vláčet s výkladem, kterému neporozumíme, a na závěr nám někde zazpívají tři písničky, aby se neřeklo. V průvodci jsem totiž kostel našla na sto čtyřicáté páté, což je dvacet bloků odsud!!
Můj pesimismus byl zbytečný a znovu potvrdil správnou teorii, že nemám vytvářet domněnky. Rozjezd byl sice trochu pomalejší, ale na to jsme si v NY už tak trochu zvykli. Průvodkyně nebyla jedna, ale hned několik. První chtěla vědět, odkud jsme. Řekli jsme jí to. Zkoumavě se na nás podívala, jakoby se jí to nezdálo pravděpodobné. Pak ale nahodila šibalský úsměv a uznale pokývala hlavou. Tedy mně se zdálo, že uznale. Zapsat název naší republiky však nedokázala, tak jsme jí ho do jejích poznámek zapsali my.
Druhá průvodkyně nám poručila, abychom se rozdělili na dvě skupinky: ti, co mají městský pas, a ti, co ho nemají. To jsme pochopili. Začalo organizování, kdo půjde kam. Pasívně jsme čekali, kam nás navelí. Jedna skupinka se začala vzdalovat. My pro jistotu zůstali u staré černošky. To ovšem nebyla správná volba. Černoška se bavila s ostatními turisty, a když nás konečně zaregistrovala, už potřetí chtěla vidět městské pasy. Načež začala vzrušeně ukazovat tím směrem, co odešla první skupinka. Došlo nám, že musíme úprkem utíkat za nimi. Jen odhadem jsem tipovala, že vidím zadek posledního. Naštěstí jsem se trefila, byl to ten správný zadek. Kostel kupodivu nebyl tak daleko, jak jsem se domnívala.
Domy v Harlemu, ač je Harlem nedílnou součástí Manhattanu, nemají tu výšku, na jakou jsme doposud byli zvyklí. Jsou to normální domy, dvou či třípatrové, často cihlového vzhledu, s venkovním schodištěm, spouštějícím se kolem oken a balkónků. Znáte ty americké kriminálky, kdy se po nich prohánějí lupiči s policajty, popřípadě jimi může utéct milenec od své vdané přítelkyně, ještě si přidržujíc kalhoty na půl žerdi. Jednu nevýhodu mají: všichni vás uvidí. Kromě manžela samozřejmě.
Během masového přílivu imigrantů se starousedlíci z centra ostrova stěhovali výš na sever, právě sem, do Harlemu. Tuto éru připomíná oblast honosných domů, obývaných zámožnými afroamerickými rodinami, například v okrese St. Nicholas. Jak je všeobecně známo, obyvatelstvo je zde z drtivé většiny černošské. Během našeho dopoledne se tu černoši promenádovali, někteří rychle, jiní jen tak ledabyle, někteří s rodinkami a kočárky, jiní postávali na ulici a prodávali podezřelá cédéčka za nízké ceny, tvrdíc, že zrovna tito Queeni jsou originál… Těch pár ulic, co jsme přešli, na mě působilo jako hotové mraveniště. Bělocha jsme potkali celkem jednoho. Nějak tu nepatřil, jako kdyby zabloudil, se svým sakem a byznys kufrem...
Ale zpátky k našemu kostelu. Bylo to naprosto nenápadné stavení. Určitě bych ho přešla. Naše průvodkyně vydala poslední instrukce, kterým jsme samozřejmě nerozuměli. Trochu jsme se ale připravili dopředu. Vanda nás poučila, že výlet je sice zdarma, vstupné se nevybírá, ale něco budeme muset vydat přímo v kostele. Pochopíme to na místě, kde si velmi hledí, aby turisti neodešli z kostela jen tak.
Při vstupu, v malé chodbičce, stála za stolkem černoška a vydala nám každému obálku. Prázdnou - bylo jasné, na co bude. Tu nejmenší sumu upřesnila na prstech- bylo to pět dolarů.
Cože?? Za sezení v kostele takový úplatek? Že se nestydí! No uvidím, co předvedou, a pak se rozmyslím, řekla jsem si, a podle pokynů nevytvářela mezery v postupujícím davu. Další scénář usazování hostů řídilo několik pomahačů. Každého zvlášť přivítali a usadili. Nás, observatoristy, až do těch zadních lavic, oddělených od předních širokou uličkou. Z jedné strany muž, z druhé žena, pak po celou dobu mše bedlivě sledovali, zda nepácháme něco nepřístojného.
Úplně vepředu stála kazatelna, za ní okno s hezkou mozaikou. To byla jediná ozdobná věc této svatyně. Stěny byly úplně bílé. Oltář kalvinisti nemají, ani sochy nebo obrazy. Výzdobu prostě neuznávají. Pastor nepředváděl žádné rituály nebo ceremonie. Budou pěkní asketici, tito kalvinisté, napadlo mě, zřejmě hlásají povznesení nad bohatství.
Kousek od pastora, v rohu, ladila své nástroje kapela. Sedm chlapů, mezi nimi dva běloši, jediní běloši kromě nás, turistů, pozoun, trubka, dva saxofony, klávesy, bicí a zpěvák. Taková zhruba klasika pro americký gospel. Za sedícími muzikanty stály tři starší černošské ženy v bílých trikách, takových, co měli na sobě všichni pomocníci v kostele, a dělaly křoví. Jakmile zpěvák zapěl první mocné tóny, rozvlnily se tyto obézní černošky do úžasných vln, samozřejmě i pěveckých. Naskočila mi husí kůže. Před příchodem pastora se zpívalo. Zpěvák naznačováním rukou povzbuzoval obecenstvo, aby se přidalo. Ani to nemusel dělat. Přidalo se i tak. Jedna černoška v první řadě, v červeném turbanu, s vlasy vysokými jak Marge Simpsonová, vyskočila hbitě do boční uličky, odněkud zpod sukně vytáhla tamburínu, a jala se s ní úžasně tančit. Nebyla už nejmladší, to bylo vidět, ale přinesla s sebou v nosítku malé nemluvně. To si položila vedle sebe na lavici. Dítěti vůbec nevadilo, že v první řadě sedí přímo proti orchestru. Ani se nehnulo, přitom jeho babička to v uličce pěkně rozparádila. Zpěvák pracoval se zkušeným publikem. Lidé písničky znali a celý kostel burácel zpěvem.
Pak přišel pastor. Byl to mohutný černoch, hlubokého a naléhavého hlasu. Jistě svým ovečkám vyprávěl, co je správné, a jak mají žít. Ovečky ho hltaly a na jeho zvýšený hlas, nebo důležitě zvednuté obočí, reagovaly mohutným: YES!!! A pokyvováním hlav. Zpěvák též mohutně pokyvoval. Jenom ostatní muzikanti se ulívali. Někteří jakoby ani neposlouchali, nepokyvovali, a někteří se dokonce bavili! Jó tihle muzikanti… světská sorta.
Pastorovo kázání bylo proloženo další, hodně dlouhou skladbou. Můj muž to nevydržel a vytáhl mobil. Jen zmáčkl natáčení, už k němu přiběhla korpulentní ženština v bílém triku, a razantně gestikulovala, ať mobil chová. Muž nahodil zkormoucený výraz, jakože si nevšiml všudypřítomné značky s přeškrtnutým fotoaparátem. Podařilo se mu natočit aspoň půl minuty, na památku. Ještěže vám z dnešních přístrojů nemůžou vytáhnout film, jako to dělali komanči za minulých dob.
Nato se pastor jal vítat hosty. Byli jsme jimi my- turisti v zadních lajnách. Pochopili jsme, že vyvolá zemi, ti patřiční se postaví a přivítají se. Netušila jsem, jak mě ten prostý akt rozruší. Bylo to něco tak příjemného, když slyšíte emotivně vyslovit název své země, a vy se můžete postavit, zvednout ruce nad hlavu, a zavýsknout si, dát najevo, že jste to právě vy, reprezentanti své země, a všichni se na vás otočí, významně pokývají hlavami, vydají ze sebe ty pochvalné mručící zvuky, a ještě mohutně zatleskají. Přišlo to jako nečekaná chvilka slávy, taková překvapující hrdost, že jste Češi, jediní v tomto kostele za oceánem.
A potom nastala TA chvíle - chvíle darování. Pomocníci v bílých trikách měli plné ruce práce. Začali hromadně organizovat seřazování oveček k výběrčím. Před kazatelnou stály dvě černošky s mučednickým výrazem a pastor. Mučednice držely košíček. Jednotlivé ovečky přicházely a do košíčku s pokorným úsměvem vkládaly nafasované obálky. Pastor každého obdaroval významným pohledem a nějakými slovy, patrně díky, nevím, jak to mají tihle zdánlivě asketičtí presbyteriáni…
A po tomto aktu jsme mohli jít domů. Před východem jsme byli obdarováni. Jedna ženština v triku stála u stolu a každému dala do ruky půllitrovou vodu s toustem v pytlíku. Na cestu.
Musela jsem přemýšlet nad tím, jaký mohutný význam má hudba pro zdejší věřící, vlastně pro každého člověka. Způsobí vám uvolnění, radost. Společné zpívání lidi odjakživa sbližuje. Není to jako stát s někým každé ráno na tramvajovém ostrůvku, a prohodit pár nicneříkajících řečí o počasí. Hudba ve vás něco rozezní. Nějakou skrytou strunku, schovanou, o které jste neměli páru, danou sounáležitost. Chcete být s těmi druhými, sedět vedle nich v lavici, ladit s nimi, dáváte si záležet na výsledném efektu. Je to pro vás jako jíst šťavnaté ovoce uprostřed parného léta, jako lahodný nektar, chuť i vůně dohromady, jako takový ten slastný měkký pocit, možná ho znáte, který si na vás lehne, a je jako peřinka, co vás v ní vozili v kočárku, když jste byli malincí savci.
Tady v tom kostele mi to došlo. Ti černoši to nemuseli vymýšlet, oni to dělají srdcem. Hudba je má povznášet a dělat lepšími. Má je přivést na výšiny k jejich Bohu. Je to prostředek, jak na něho zaklepat všemi smysly, a zeptat se ho:
"Jsem já ten dobrý? Máš mě rád, Bože? Odpustíš mi, co jsem provedl minulý týden sousedovi?"
Presbyteriáni nezdobí svatyni předměty a uměním, oni ji tak vyzpívají během hodinové mše, že to ty stěny nemůžou zapomenout, a zpěv vstřebají. A když lidi, a my turisti, odejdeme domů, za zavřenými dveřmi kostela se znovu rozezpívají … ano, tak to bude…
 
 

Reklama