Nad čím přemýšlím

Před...

15. března 2018 v 19:38 | Maryška

"Restaurant můžete navštívit, kolikrát chcete, a můžete si být jisti, že nikdy nepotkáte sami sebe, protože vedení podniku se snaží zabránit trapným scénkám, k jakým v takových případech obvykle dochází."

(citát nevím odkud, svou významností tedy předčil autora)


Mám ráda tyhle chvíle PŘED… něčím. Zdánlivě se v nich nic neděje; čas jakoby se zastavil a všichni v poklidu čekají, až TO něco nastane. Je to podobné jako s trouchnivějícím pařezem. Při povrchním pohledu se může zdát, že je neživotný, ba co víc- pro nikoho nepotřebný. Ale běda, když do něho omylem šlápnete. Ve vteřině se vyhrnou stovky broučků, a vy uvidíte tu ohromnou jejich práci- chodbičky, schovky, vajíčka - vůbec ne mrtvý vesmír, ale domov, který jste narušili…
Přišla jsem na vernisáž do své oblíbené kavárničky poněkud neobvykle, o hodinu dřív. Sedla jsem si ke stolku a objednala čaj. Chtěla jsem si v klidu přečíst místní plátek, než TO všechno vypukne. Obě majitelky poctivě kmitaly za barem a chystaly dobrotky. Po pěti minutách čtení mě vyrušil jakýsi neklid. Nebyl patrný, jen mě lehce neviditelně prostoupil…
Fotograf, co měl ten den vystavovat akty, tu byl už přede mnou. Seděl u malého stolečku a nervózně hleděl do notebooku. U toho klepal nohou a podpíral si hlavu. Jednu chvíli si pro sebe něco žvatlal. Jeho pohled byl jaksi nepřítomný, unylý, tak nějak zavadlý. Vůbec ho nezajímalo, že už tam sedím- já, první host. Občas vstal a šel se projít do vedlejší místnosti k pultu. Ale nic si neobjednal. Řekl jednu větu hostitelkám a vrátil se ke svému stolečku. Někomu zavolal, vypadalo to naléhavě. Je to pochopitelné, pomyslela jsem si, vždyť nese svou kůži na trh… tak je docela normálně nervózní.
Zanedlouho po mně se dostavila zpěvačka. Měla tvořit takzvaně kulturní doprovod umělci. V životě se nepotkali, což bylo zřejmé při jejich seznamování. On řekl obligátní větu:
"Velice mě těší, že vás poznávám, slyšel jsem o vás samou chválu."
Ona afektovaně vykřikla:
"Óóó, to mě děsí!"
Nato fotograf znovu usedl ke svému stolečku. Zpěvačka si začala vybalovat kytaru z futrálu. Kavárnička je poměrně malá, takže se vše dělo v mé bezprostřední blízkosti. Vybalování trvalo krátce, co chcete na kytaře vybalovat. Chvíli ji ladila. Pak stála u zdi a tlumeně se bavila s mužem, který ji pravděpodobně dovezl. Otevřený futrál zůstal ležet kousek ode mne na zemi.
Krátce nato přišel druhý návštěvník. Byl jím starší muž. Vídávám ho často na všelijakých kulturních akcích. Navzdory tomu ho doba a móda nijak nezasáhly- pokaždé přijde ve stejných bleděmodrých džínách značky Lee Cooper, model hádám tak z osmdesátých let, což dosvědčuje nezničitelnost tohoto oblečení, a v šedém svetru na zip, zastrkaném pečlivě za pas. Pod něj si dá vždycinky postarší károvanou flanelovou košili. Že je postarší, nemusím hádat- knoflíček u krku chybí, vlastně je ho jenom půl, a límec je notně sešoupaný. Stejnou nosíval můj děda, když chodil v minulém století do Státního statku v obci Hošťálkovy. V průběhu akce se pan Lee Cooper vždy dostane do transu, na což usuzuji z jeho lehce kývavých pohybů a mrmlání si něčeho pod vousy. Na jeho obranu bych podotkla, že možná právě díky tomu oblečku k němu cítím jisté sympatie. Nemusí se trápit zbytečnostmi jako já, že tyhle šaty už jsem měla vloni na plese, tak si je letos nemůžu vzít. Kolik umělců vypadalo jako bezdomovci, a přitom se zapsali do historie! Třeba tenhle, na první pohled staromilský děda, skládá filmovou muziku, a nikdo o tom nevíme!
Vedle mě hrál prastarý gramofon, dnes prostě letí retro. Nikdy nepochopím, jak může točící se černé kolo, se zarývající se jehlou, vyluzovat zvuk. Ale v tu chvíli mi to bylo příjemné- Helenka Vondráčková zpívala svým jiskřivým a znělým hlasem ,S písní vstříc ti běžím´. Podala jsem si obal desky. Je na něm vyobrazena ona - na zelené louce, s překrásnou kyticí lučního kvítí, s rozesmátýma očima a pusou od ucha k uchu. Vida, nikdy jsem tvoje písničky neposlouchala, ale musím uznat - jsou hezké… tady se z nějakého důvodu hodí...
Třetím hostem byl podnikatel s tak zvaně profláknutou pověstí, se svým malým, asi čtyřletým synkem. Na synáčkovi je dobře patrné, že maminka je Vietnamka. Klučík se důvěrně hrnul k fotografovi, ale ten mu nesmiřitelně oznámil, že na něho dneska nemá čas. Podívejme, tak se znají. Moje domněnka se ukázala jako správná, když jsem si ponejprv pomyslela, že tohohle podnikatele jsem jakživa na žádné kultuře neviděla, takže dnes přišel jenom proto, že se zná s fotografem. Prohlídl si fotky a nahlas, abychom to všichni přítomní slyšeli, pronesl:
"Tento akt odněkud znám," udělal dramatickou pauzu "to je Laura," a podíval se směrem k fotografovi. Tím mělo být jasné i nejnatvrdlejšímu z nás, že se v umění orientuje. Fotograf něco zamumlal, aniž by odtrhl oči od počítače. Podnikatel objednal klučíkovi chlebíček a sedli si ke stolu. Hoch způsobně chlebíček spořádal, vytáhl si autíčko a disciplinovaně s ním začal jezdit po stole. Je zvyklý zabavit se sám. V létě je často vidívám sedět v zahrádce kavárny na náměstí. Chlapec běhá bezprizorně z jednoho rohu náměstí na druhý, a tatík s vietnamskou maminkou sedí bez jediného slova u stolu: maminka celou dobu hledí do obrovského mobilu, popřípadě telefonuje, tatínek si nerušeně čte denní tisk. Jen občas vzhlédne některý z nich, kde že ten jejich kluk lítá- beze strachu, s jakousi jistotou, že se druzí postarají. Pouze jednou maminka přerušila telefonování, to když se ozval řev, protože chlapeček spadl. Pofoukala mu bebínko a vrátila se k mobilu. Hošík se rozptýlil se staršími holčičkami u fontány.
Pátá hodina se přiblížila a kavárnička se příjemně zaplnila. Na zpěvačce byla znát větší nervozita, fotograf kamsi zmizel. Lidé si objednali víno a stáli u obrazů, drže skleničku za stopku a diskutujíc nad uměním, jak se tak hodí v takové chvíli. Hostitelka s natrénovanou pompou postupně přinášela k fotografovu stolku mísy s jednohubkami, držíc je zručně nad hlavou, a opakovaným "s dovolením, s dovolením!" na sebe soustředila pozornost. Začaly se mi sbíhat sliny. Ti pragmatičtější se dívali na hodinky a významně si sdělovali, že za dvě minutky bude pět…
Odněkud se vyloupl fotograf. Starý pán v kárované košili se stále ještě slastně usmíval a jeho rty něco nepřítomně šeptaly… Hosteska stála jako socha u dveří, připravená s podtáckem vyrovnaných pistolí, zaplněných zpola šampusem, ještě napěněným bublinami. Hudebnice několikrát přešlápla a rukou si rychle vjela do vlasů, jakoby toto gesto mělo reformovat její už tak dost ležérní účes. Helenka dozpívala poslední píseň. Načasování bylo dokonalé. TA chvíle začala…
Oči fotografa najednou přestaly být bezvýrazné. Důstojně uchopil skleničku a uhrančivě se zahleděl do publika. Byl to pro nás, jeho budoucí obdivovatele, signál ke ztišení. Vypjal hruď a příjemným hlasem spustil:
"Milí hosté, jsem moc rád, že vás mohu dnes přivítat na své výstavě, a jen velmi neuměle popsat neuchopitelnost této chvíle…"

Nakonec je to sympaťák. Ode dneška budu chodit na akce o hodinu dřív.

Nestřílejte na milence (zamyšlení nad jednou písní)

4. března 2018 v 18:39 | Maryška

A. miluje B., která má oči hedvábné,
jenomže A. je ženatý, a jeho žena C.
jezdí k D. v pátek do chaty.
Jenže B. se C. netýká,
spíš myslí na E. - medika,
když se s A. parkem vracejí,
napadne ji, zda E.
nemá F. přes noc na koleji.
Jenže F. Itala jménem G.
v menze potkala,
G. ale čeká dítě s H.,
a navíc poznal K.,
k F. už mu chybí odvaha.
Pak A., co má rád B.,
jde jednou na večeři s I.,
kde potká první lásku J.,
co rozvedla se s K.,
a je to smutná groteska…
tak proto neplašte milence
a nestřílejte na holuby
jen proto, že vám nenesou dobrou depeši!
Občané, neplašte holuby
a nestřílejte na milence!
Občané, když v parku tvoří sousoší!!!


To není žádná moje báseň, ač bych si to možná přála, protože se mi líbí; nazpíval ji před dosti lety Luboš Pospíšil, na slova výborného Pavla Šruta. Ani těch dosti let jí neubralo na životnosti. Vždycky mi čas od času vytane na mysli, v různých obdobích mého života... Snad proto, že pořád platí: A., co má rád B., která ovšem není jeho žena, ale přitom ji miluje víc, než svou ženu, jde ve finále na večeři s I. …
Je ten život ale zašmodrchaný! Kolikrát jsem se v životě dívala na nějakého A. a říkala si: proč on vlastně miluje tu B.? Vždyť ona ho nechce! To on radši bude randit s jinými, za ženu si vezme tu, co se k němu vůbec nehodí, a nakonec se na ni stejně vykašle, aby si ona mohla jezdit na chatu s cizím chlapem… přitom se pořád nevypořádal s tou B. s hedvábnýma očima! Proč si A. nevzal B. rovnou? Zřejmě ho už tenkrát nechtěla, protože byl pěknej holomek, co jenom kouká po druhých. Kdyby si A. vzal za manželku B., byla by to ona, která by musela jezdit na chatu za milencem, a on by si to rozdával s jinými. Takhle si B. s hedvábnýma očima aspoň udělala vysokou. U toho se seznámila s jakýmsi energickým medikem E., který ji fakt šíleně přitahoval- jenže ouvej! Tentokrát ji nechce on! Vodí si na koleje jiné holky, třeba tuhle frapantní F. ... ta se ale zrovna seznámila s jakýmsi italským proutníkem - co s jednou dítě čeká, na jinou si myslí… a tak to jde pořád dokola.
Jsme my lidi slabé povahy. Všechno musíme řešit. A trápit se … a rozvádět. Měli bychom se inspirovat v říši zvířat. Takový datel má jasno. Sameček si vytepá dutinu, maká na tom klidně i měsíc, mezitím přiletí samička, skamarádí se, a naklade mu vajíčka. Sedí na nich oba, aby se nehádali. Ale pozor, tady přichází pro nás lidi zápletka! V noci sedí pouze samec, samičku nemilosrdně vyhodí z hnízda ven. To je rovné zacházení? Příští sezónu si samice bez výčitek svědomí najde jiného. Samozřejmě s vlastním bejvákem. Anebo se vrátí k tomu prvnímu. Znovu jí nevadí, že přes den nevytáhne paty z dutiny, a po nocích musí trajdat. S požehnáním partnera. Jedno pravidlo ale datlové dodržují vždy: dokud se nevychovají mladí, od rodiny se neodchází! Já jen můžu doufat, že vyspělost datlic nepůjde tak daleko, že si založí feministické hnutí. To by byl s rozmnožováním amen.
Přes zdánlivou dramatičnost jevů dochází u datlů ke kouzelné harmonii: nikdo nezahořkne a nikdo se netrápí. Chceš mít jiného? Tak si leť, já si poradím! Máme za úkol zachovat rod, ne se trápit s gender právy.
Kdybychom my lidi přemýšleli jako datli, byla by na světě pohoda. A já se ptám: jak se v tom orientovat?? Kdo má větší vinu? A lze mít větší vinu? Kdo to posoudí? Me too? Jak mám například poznat, že Woody Alen je úchyl? Vždycky to byl můj oblíbený režisér…
Nebudu si lámat hlavu nad tím, kdo koho má, či nemá mít, a půjdu do lesa. Zajdu do Malého kotle, tam je plno mravenišť. Vy máte, pane Šrute, holuby, já mravence. Takové jedno mraveniště- co tam musí být příběhů! Bylo by divné, kdybych nenašla ani jednoho úchyla…

Ať žije!

19. srpna 2017 v 13:55 | Maryška
Mí milí čtenáři,
Léto se překlenulo do své nádherné babí podoby a pomalu se připravuje na podzim. V Jeseníkách tedy určitě. Já si ho zatím užívám, jak se patří - s přáteli, rodinou, cestováním, a samozřejmě chozením po horách. Zážitky se hromadí, a tak nemám strach, že by nebylo o čem psát. Jen mi poskytněte trochu té trpělivosti - dvě věci najednou prostě dělat neumím!
Ať žije příroda a odcházející léto!!

Po Vánocích Vánoce

21. ledna 2017 v 14:44 | Maryška
Na konci roku 2015 se mi stalo něco nečekaného: přestala jsem se těšit na Vánoce.

Silvestrovský (ne)pozdrav

31. prosince 2016 v 14:16 | Maryška

Co svým přátelům nepřeju (ani do nového roku):

- aby měli bohatého Ježíška. Jsme už dospělí a víme, že dary nám nemohou přinést štěstí
- aby měli "hlavně to zdraví". Jsou i jiné věci, které jsou stejně hlavní, jen je nalézt
- aby se měli moc dobře a byli hodně spokojení. Potřebujeme poznat i nepohodu a nespokojenost, abychom si vážili opaku
- už vůbec jim nepřeju hodně peněz. Je to na zkažení charakteru

Zato jim přeju vlastní víru a pevný charakter, třebaže někteří v tom ještě trochu plavou. Přeju jim štěstí, i když u některých pochybuji, že by ho uměli hledat. Přeju jim lásku, neboť tu považuji za vrchol lidských vztahů a umění vůbec. Přeju jim splnění svých tajných snů - motor, který nás pohání a smysluplně naplňuje čas.
Někdo mi nerozumí, nebo se dokonce naštve. Proč ne? - nejsem urážlivá. Nemusíme vždycky všechno pochopit hned v tu chvíli. Něco si můžeme donést domů, tam si tiše sednout do koutku a přemýšlet si. Jak to ten druhý myslel? Co mi chtěl vlastně říct? Je to nějaký symbol? Nebo dělám něco špatně? Ti odvážnější pak za mnou přijdou a rovnou se zeptají:
"Ty, Maryško, jak si to vlastně myslela?" a já jen odpovím:
"Nehledej za mými slovy žádný záměr. Není tam nic skrytého, než co ta slova skutečně znamenají. Když ti přeju lásku, ráda uvidím, že máš někoho rád, a on má rád tebe. Nic víc. Prostá a nekomplikovaná slova.
Na tom pracuj, a ne jen příští rok!

Génius Priessnitz

26. prosince 2016 v 19:43 | Maryška
Na pomezí Rychlebských hor, sevřený z jedné strany mohutným masivem jesenickým, a z druhé umírněnou Zlatohorskou pahorkatinou, v zatáčce dvou údolí, a s pohledem do širé polské roviny, leží kouzelné místo: vrch, spíše vršík, zvaný po německu Gräfenberg. Nikdo ještě pořádně neobjevil, CO je na něm tak mystického, že se tu 200 let uzdravují lidé.

Každý svého zubaře!

17. listopadu 2016 v 22:06 | Maryška
V našem městě došli zubaři. Prostě nejsou. Jestli nějakého potřebujete, musíte se poohlédnout jinde. Ale proč zrovna zubaři? Když vám začnou v hlavě vrtat zubaři, má to svou symboliku. Že by jim snad nesvědčilo studené podnebí? Až jsem na to nedávno přišla. Nemají totiž to správné příjmení!

Bajka o Srdci a Rozumu

17. srpna 2016 v 20:32 | Maryška
Lidstvo si představuji jako celistvý organismus. Každý člověk je jeho jednotlivou buňkou- sedm miliard buněk vytváří celek, jedno tělo; podle tvaru Země - kulaťoučké tělo.

Dé jednička

9. srpna 2016 v 22:15 | Maryška
Co se to dnes mohlo stát v Kroměříži, že do ní nikdo nejede? Jak to, že všichni, celá ta nekonečně zpomalená kolona, jede z Brna jenom do Olomouce? Anebo je v Olomouci něco, co stojí za to, aby to všichni viděli?

Výjimeční lidé

18. července 2016 v 19:10 | Maryška
Já to říkám pořád: z našeho horského městečka, kterému zlí jazykové přezdívají město zubatých žab, pocházejí samí výjimeční lidé.
 
 

Reklama