Prosinec 2018

Liptaňská tragédie aneb Liebenthal heute (5)

6. prosince 2018 v 22:24 | Maryška |  Výlety

A pak to nastalo. Hasičská plošina měla navrchu ještě posledního malého zvědavce, když v tom někdo z davu zvolal:
"Už jedou!"
I ti, kteří se doposud věnovali jiné činnosti, upřeli zraky nahoru k lesu, tam, co před chvílí zmizel poslední voják. Rodiče si posazovali děti na ramena, aby lépe viděly. Malí i velcí, s napjatými výrazy ve tváři, ukazovali k lesu. Ti prozíravější vytáhli dalekohledy a děje komentovali s pikantními podrobnostmi.
Němci v dolících před námi ztichli a připravili se k boji. Rusové postupovali obezřetně, jak se v takových chvílích patří. Tušili, že dole může číhat nebezpečí. Nejdříve šli docela v poklidu podél vozů, nebo za tankem.
Už nevím, kdo koho dřív spatřil, ale stalo se to, na co jsme všichni netrpělivě čekali: nastala palba. Hleděli jsme z jedné strany na druhou jako při tenise. Rusové se k nám přibližovali nečekaně rychle. I vojáčci s vizorem tatíků, s vypasenějšími bříšky, ještě před nějakou chvílí pokuřující a lelkující v zázemí, se pohybovali během. A nejen to, na hlasitý povel velitele lehali a znovu vstávali. Byl to vskutku sportovní výkon! U remízku na druhé straně začalo hořet ruské vozidlo.
Ač se Němci bránili, seč mohli, jednotlivá kulometná hnízda byla postupně vystřílena, a oni se váleli jeden přes druhého, nebo dokonce i vně vykopaných děr. I na ruské straně byly ztráty. Několik ruských vojáků se svalilo, samozřejmě až před námi, diváky, co nemáme ty dalekohledy; někteří jako ranění, jiní navždy. Přibíhaly k nim válečné sestry a neohroženě jim zavazovaly rány; ty schopnější podepřely a táhly je z lítého boje ven. Bylo to dojemné.
Když jsem byla malá holka, dívávala jsem se na ruské válečné filmy, a milovala každou sestřičku, která se takto neohroženě plazila mezi kulkami, aby zachránila cizím vojákům život. S mnohými seděla pár hodin předtím někde v týle, žertovali, popíjeli, tancovali. A pak se na ně dívala, jak leží nesmyslně zabití. Obdivovala jsem, s jakou nesmírnou samozřejmostí to dělaly. Jako my dýcháme, ony obvazovaly utržené končetiny, a často byly těmi posledními, s kým ten vojáček před smrtí mluvil. Viděly smrt v přímém přenosu a věděly, že i ony mohou zemřít. Za to jsem je obdivovala. Za ten ušlechtilý smysl počínání. Tenkrát jsem si představovala, že jsem to já, kdo se neohroženě plazí v líté střelbě. Měla jsem ještě tu přirozenou dětskou odvahu, kterou jsou děti obdařeny nejspíš z vesmíru...
Ještě k tomu byly herečky vybírány z krásných dívek, často měly husté pletené copy a slušivě padnoucí mundur- ne kalhoty, ale sukni! Jako třeba Marusja v seriálu "Čtyři z tanku a pes". Tu přece musel milovat každý! Marusja měla rudé vlasy, říkali jí "Ohníček", to jsme ovšem my, s černobílými televizemi, nemohli vidět. Moc dítěte však spočívá v tom, že mu řeknete, že má Marusja ohnivé vlasy, a ono je v černobílé televizi vidí!
Bylo zvláštní pozorovat, co mi naskakovalo v hlavě, když jsem viděla těch několik převlečených žen ošetřovat jakoby raněné, v představení, kde lítaly slepé kulky. Asi nemusím dodávat, že Rusové, vyhráli. Poslední kulometné hnízdo "dorazil" tank T 34, který k nám vítězoslavně dojel.
Jednu věc musím popsat zvlášť. Možná právě ta dodávala celé akci punc vzrušení a autentičnosti. Nad našimi hlavami po celou dobu osvobozování přelétával skutečný letoun - Jakovlev JAK-3, jeden z nejlepších sovětských stíhacích letounů druhé světové války! Nalítával tak nízko, že děti krčily hlavy mezi rameny a ženy ječely. Nebyly si jisté, že to pilot zvládne. Ale zvládl, několikrát a výborně.
Představení skončilo. Mrtví se zvedli ze země a oprášili uniformy. Ranění se narovnali, i s ovázanými částmi, a opustili podporu srdnatých sester. Z tanku vykoukla hlava. Všichni jsme bouřlivě tleskali a pískali. Chlapeček vedle mě se zeptal tatínka:
"Už si můžu zajít pro ty nábojnice, jak si mi slíbil?"
Tatínek nejistě odpověděl:
"No, já nevím… jestli chvilku nepočkáme… tak jo, běž si tam."
Chlapeček podlezl pásku a nejistě, s otáčením se na tatínka, se vydal na plac, kde ještě před chvílí zuřila bitva. Když to viděla holčička, asi dvanáctiletá, vydala se za ním. Třetí dítě též opatrně podlezlo pásku, ale dál nemělo odvahu jít, herci přece jenom stáli pořád na place. Z mikrofonu se ozval hlas organizátora:
"Prosím vás, rodičové, hlídejte si ty děti, ještě není technika úplně sklizená!"
Pak ztichl, otočil se na jiného pořadatele a něco si šuškali. Nato zahlásil:
"Tak můžete…"
Ani to nemusel doříct. Snad všechny děti, které tam ten den byly, sprintem vyrazily na bojiště. V tělocviku neběhají zaníceněji. Proběhla nevyhlášená soutěž o sběr prázdných nábojnic. Ona odvážná holčička sbírala nábojnice do trika jako houby a nosila je za pásku, kde je sypala před své rodiče. Pro dospělé bylo zřejmě potupné, aby se i oni za pásku vydali, ale jedno jim to rozhodně nebylo. Soudím podle toho, jak horlivě své ratolesti povzbuzovali, například "utíkej k lesíku, tam jich bude víc!" nebo "nesbírej vlevo, tam už to je vysbírané!" a podobné rady.
Vedle bojiště stojí obyčejné domy, žijí v nich místní lidé. Udivilo mne, s jakým poklidem k probíhající bitvě přistupovali. Nerušeně vykonávali činnosti, na jaké jsou v sobotu zvyklí. Jedni se hrabali v záhoně, druzí grilovali. Patrně měli zrovna oslavu, takže je nějaké letadlo, tank nebo střílení nemohlo vyvést z rovnováhy.
Na své si ten den přišli všichni. Jediní, kdo mohli přijít zkrátka, byli čtenáři knihovny. Na jejím okně visel tento nápis:

Z DŮVODU LIPTAŇSKÉ TRAGÉDIE KNIHOVNA V SOBOTU ZAVŘENÁ.


(příště se můžete těšit na další, tentokrát už poslední kapitolu)