Listopad 2018

Liptaňská tragédie aneb Liebenthal heute (4)

18. listopadu 2018 v 12:55 | Maryška |  Výlety
Moji spolucestující se někde rozutíkali. V Liptani je jedna výhoda: není tu kde zabloudit. Pole a louky pro bitvu byly kousek nad stanicí. A navíc: proudily tam ony zmiňované davy. Kdy tohle Liptaň zažila?

Podívejme se na to, co o osvobozování Osoblažska říkají kroniky a zasvěcené texty:
"V těchto bojích obklíčila a pak rozdrtila sovětská vojska 4 pěší divize, část motorizované divize, několik samostatných pluků a praporů, 1 dělostřelecký pluk a 9 dělostřeleckých oddílů fašistické armády. Při obkličování německých vojsk překročila sovětská armáda hranice ČSR ve dnech 18. - 20. března 1945. Boje v tomto prostoru pokračovaly až do konce března 1945."

Osoblažský kronikář píše:
"17. březen 1945 byl pro Osoblahu rozhodující. Městem duní okované boty německých vojáků. Začala evakuace obyvatelstva do šumperského okresu a ve městě začíná panovat nepořádek a zděšení. Sovětské hlídky ojediněle pronikají k Ptačímu mlýnu. Rusové vytvářejí veliký kotel, v něm je uzavřeno na 70.000 Němců. Základní linie zůstala na čáře Pavlovice - Studnice. Kolem 19. března 1945 se podařilo asi 20.000 Němcům prorazit směrem na Rudoltice a uprchnout z obklíčení. Od 17. března byla přerušena vlaková doprava z Osoblahy do Třemešné a nejbližší přípoj byl v Krnově, takže mnoho lidí prchalo pěšky.
Noc ze 17. a 18. března byla neklidná. V okolních vesnicích hoří a z neděle na pondělí (18. - 19. března) vyhořel i první dům v Osoblaze. V neděli proniká do Osoblahy první sovětský voják telegrafista, který byl krátce nato zajat. Nad městem létají ruské bombardéry a následují první nálety. V pondělí 19. března 1945 zahajují Rusové boj. Snaží se proniknout do města nejdříve od mlýna, pak od Pavlovic a od bohušovských lesů, a později znovu ve směru mezi Pavlovicemi a Studnicí. První útoky Němci odrazili, bojovali zoufale, aby se jim podařilo uniknout z kotle.
21. března se podařilo některým sovětským jednotkám proniknout do ulic, avšak bez trvalého úspěchu. V tento den hořelo celé osoblažské náměstí a zbytek německých usedlíků uprchl do klášterních sklepů. V noci z 21. na 22. března je klid. Válčení začalo opět 22. března o půl deváté. Sovětská vojska se snažila uzavřít kotel u Rudoltic a osvobodit Osoblahu, a po těžkých bojích se jim podařilo proniknout do ulic města. Německá vojska ustupovala a v blízkosti Rudoltic se fronta zdržela sedm dní. 25. března se linie ustálila na západ od Osoblahy a probíhala obcemi Životice a Sádek, za Dívčím Hradem, Horními a Dolními Povelicemi, mezi osadami Amalín, Nový Les, Víno a Pelhřimovy."

Tolik historie. Mnoho výše jmenovaných vesnic doposud existuje. Amalín, Dívčí Hrad a Rudoltice (stejně jako Liptaň) jsou staničky úzkokolejky s parním vláčkem, který dosáhl světoznámého ohlasu, zejména na severní Moravě. Osvobozování Sudet a přesuny německých a českých obyvatel vydá na obsáhlé studie. Už byly napsány, a myslím budou vycházet stále nové, neboť takové zvláštní soužití - nesoužití Čechů s Němci, jaké bylo v naší okleštěné sudetské hranici, se hned tak nevidí.
Osoblaha byla (údajně) osvobozena jako první město na území ČSR. V bojích mělo padnout na 800 vojáků Rudé armády, téměř 90% všech budov bylo zničeno. Kdo někdy Osoblahu navštívil, všimne si, že tu po válce skutečně nezůstal kámen na kameni. Na konci března 1945 se fronta zastavila na již jmenované linii, a zde setrvala až do zahájení Pražské operace, to jest do 5. května 1945!
Když si jen představím, kolik vojáků a zbraní se nacházelo na tomto, poměrně malém osoblažském výběžku, tají se mi dech. První ukrajinský front, tento veleslavný a oslavovaný front, co jsme se o něm učili už v základní škole, vedený ještě veleslavnějším maršálem Koněvem, který nakonec došel až do Prahy, si k nám od Polska nakráčel grandiózním způsobem. Jsem žena, zabiju ledva tak komára, ani nemohu tušit, co se tady, za ty dva měsíce, muselo udát! Vojáci pravděpodobně vyplenili a vystříleli, co se dalo. Válka je podle mě největší příšernost na světě...
Navzdory tomu, co jsem popsala v předchozích kapitolách, je mi líto civilistů. I když se jednalo o nepřátelské "sudeťáky" a "henleinovce" a nevím, jakými ještě dalšími výrazy byli po válce popliváni, byli to lidé. Jako já. Měli rodiny. Mnozí z nich určitě nebyli žádní vrazi, chtěli si tady, na úrodné osoblažské půdě, pokojně zemědělčit. Mnozí ani Henleina nebo Hitlera nechtěli volit. Jenže museli. Kdo nedal do urny ten správný hlas, byl Říší pronásledován, a nakonec stejně zabit. Před obrovskou morální silou těchto obyčejných, nefanatických Němců se dnes skláním.
Vraťme se však k našemu improvizovanému osvobozování. Po obléhání staničky jsme se všichni poslušně přesunuli na kopec. Jednalo se skutečně o přiléhavě vybraný terén, neboť připomínal kotel. Prostor pro diváky byl jasně ohraničen páskami. Tvořil ho svažitý terén. Pod ním byla vykopána kulometná fašistická hnízda, a to v jedné lajně. Vojáci Wehrmachtu byli připraveni.
Nahoře, kudy jsme přicházeli, bylo rozprostřeno autentické zázemí vojáků - polní lazaret, i s lékaři, tank, pancéřované auto. Zatím se tu, jen tak lážo plážo, promenádovaly ruské i německé uniformy. Jeden vojáček poctivě hadrem pucoval motor slavného ruského džípu GAZ, a vedle něj si Němec klidně pokuřoval s Rusem. Děti z toho byly celé poblázněné; chtěly se s uniformami a technikou fotit. Jeden tatínek poprosil udělaného chlapíka v ruské uniformě, ten vzal jeho kluka jednou rukou do náruče jako pírko a zazubil se do čočky. Pak si vyndal z jedné ze svých asi sto kapes zapalovač a zapálil si cigaretu. Tatínek si ho znovu blejsknul.
"To snad né! S tím zapalovačem?" ohradil se voják. Chtěl nejspíš zachovat dekórum. Ale tatínek nedbal a pelášil pryč, i s kuriózním záběrem.
Děti nevěděly, kam se dřív vrtnout. Ze všeho byly u vytržení. Ty starší, a byla mezi nimi i děvčata, běhaly mezi stánky s občerstvením a vojenskou technikou. Obdivně hleděli na divadlo, jehož se stali součástí. Tatínkové se nemohli odtrhnout od motorů, obzvláště když se dal do pohybu tank. Celá ta ruská paráda, včetně vojáků, se začala pomalu přemísťovat na druhý konec kotle, nahoru k lesu. Nebyla to nikterak krátká vzdálenost, obzvláště když si představíte, jak pomalu se takový tank šine…
Několik profesionálních hasičských aut stálo vzorně vyrovnáno za občerstvovacími stánky a čekalo na případný požár.
Nastala nultá hodina: Rusi schovaní v lese, Němci zakopaní, a ve vzduchu napětí… Kolem mě létala nejčastější otázka: kdy už to konečně začne??