Liptaňská tragédie aneb Liebenthal heute (1)

9. října 2018 v 20:32 | Maryška |  Výlety
Dne 22.září 1938 se stala veliká tragédie. V tehdejším mladém Československu panovala už dosti vyhrocená pro-hitlerovská nálada, a to nejvíce v Sudetech, kde německé obyvatelstvo převažovalo, v některých obcích tvořilo dokonce sto procent. S narůstajícím nebezpečím vpádu vojsk nacistického Německa nařídila československá vláda v roce 1936 zřídit k ochraně hranic ozbrojenou složku - Stráž obrany státu (SOS), tvořenou četnictvem, finanční stráží a státní policií.
V onen den v obci Liptaň (německy Liebenthal), položené mezi Třemešnou a Dívčím Hradem, tam kde Zlatohorská vrchovina upadá do polské roviny, ve výběžku, kterému říkáme osoblažský, došlo k logickému vyvrcholení nacionální nenávisti.
Němečtí občané Liptaně se ozbrojili a vydali k četnické stanici, k domu číslo 261. Věřili, že válka začne co nevidět, že tedy spravedlnost musí vzít do vlastních rukou. Ozbrojenci, vlastně zfanatizovaný dav - okolo 150 až 180 lidí, došli až těsně ke stanici, kde hlasitým skandováním a vniknutím dovnitř donutili čtyři příslušníky SOS, aby složili zbraně. Tito četníci si totiž předtím telegrafovali s posádkou v nedaleké Třemešné, a tak věděli, že henleinovci tuto stanici obsadili. Vyhodnotili si tedy, že se vzdají bez boje. Jenže… všechno má svá jenže. Ve stejnou chvíli přijížděli ke stanici na motocyklu další dva příslušníci finanční Stráže. Nevěděli nic o tom, že vevnitř jsou jejich kolegové již odzbrojeni. Viděli rozlícené venkovany, pochopili, že stanice byla přepadena, a jali se vykonávat to, k čemu byli povoláni. Došlo k přestřelce, při které byli tři Němci zabiti. Zbytek Němců se někde poschovával… a tito dva vstoupili do stanice…
Nikdo už se dnes nedoví, kdo první vystřelil, a co přesně se událo. Jisto je, že nastalá mela způsobila v hlavách henleinovců to, že odzbrojené četníky uvnitř domu chladnokrevně popravili.

Byli to:
1.velitel četnické stanice, vrchní strážmistr Rudolf Mokrý (nar. 1887)
2.strážmistr Vilém Leher (nar. 1912)
3.vrchní respicient finanční stráže Ludvík Svoboda (nar. 1899)
4.dozorce finanční stráže František Čech (nar. 1910)
5.dozorce finanční stráže Vítězslav Hofírek (nar. 1910)
6.dozorce finanční stráže Inocenc Dostál (nar. 1910).

Jak si lze lehce vypočítat, jednalo se o doslova mladé kluky. Aby svou brutalitu hlavní pachatelé dokonali, přistavili valník, naložili na něj mrtvá těla a odvezli je do nedalekých polských Hlubčic, kde je jako zvířata zakopali u zdi hřbitova. Pro celou událost neexistují téměř žádné písemné zmínky. Nastalé dramatické děje - Mnichovská dohoda, obsazení českých hranic a druhá světová válka - překryly hrůznost liptaňské tragédie. I když ne úplně. Matka popraveného Hofírka se zasadila o to, aby jeho tělo bylo po válce exhumováno a převezeno do rodných Řícmanic (okres Brno - venkov). Pachatelé, dokonce i podezřelí z tohoto činu, byli v roce 1946 odsouzeni k vysokým trestům - mnohaletým žalářům, doživotím, někteří dokonce oběšeni. Kromě těch hlavních - těmi byli: bratři Alfred a Franz Seligovi, tiskařský dělník Reichel a řezník Görlich. Uprchli za hranice a trestu se navždy vyhnuli. Tolik dojemná historie.
Proč o tom píšu? Přesně tato událost - přepadení četnické staničky, měla být rekonstruována a přehrána zájmovým vojenským oddílem z blízkého Krnova. Na den přesně a osmdesát let poté. Kromě tohoto divadla měla být na přilehlých polích a lukách následně předvedena vojenská operace osvobozovacích bojů Rudé armády, která měla znázornit, jak asi bylo osvobozováno Osoblažsko.
Považovala jsem tuto událost za něco mimořádného v našich končinách… z nějakých důvodů mne dojímala.
V sobotu 22.9.2018, v osm hodin ráno, jsme vyjeli ve dvou autech z našeho města. Na půl desátou byla v Liptani sloužena mše za oběti tragédie, tak jsme si dali trochu fóra. Do Liptaně jsme dorazili o třičtvrtě na devět. To už se mi chtělo dost na záchod. Neprozřetelně jsem si nezastavila u lesíka a doufala, že obec bude na nával lidí připravena. Nebyla. Hospoda, u které jsme zaparkovali, vypadala slibně.
"V takový slavný den pro obec Liptaň považuju za samozřejmé, že se budou chtít všichni přiživit a přijít si na své," oznámila jsem ostatním fakt, který se ani nemusí oznamovat, protože faktem je.
Zdaleka jsme nebyli prvními návštěvníky. Střed obce, jestli to tak lze označit, zkrátka prostor mezi obchodem U Romany a hospodou U Adama, byl již slušně zaplněn auty různých poznávacích značek. Z jednoho vystoupila seniorka, již mírně shrbená, ale stále ještě svižně kráčející, a se vztyčenou hlavou. Příjemně se na nás usmála. Na jejím saku, o pár čísel větším, bylo tolik metálů, že ji vlastně k zemi mohly táhnout ony.
Nahoře u kostela přistál velký autobus s německou značkou.
"Třeba se neodvažují sjet dolů, už jenom ten důvod, proč tu přijeli… co tu jako chtějí dělat?" zajímalo Jiřinu, mou spolucestující.
"Děcka, já musím na záchod, nebo bude druhá liptaňská tragédie," ozvala se Božena, další žena z našeho minizájezdu, a rázně dodala:
"Du zabouchat na hospodu!"
Cedulka na dveřích hlásala, jako v každé správné dědině, že v sobotu otevírají v 16 hodin. Dveře od hospody byly zamčené. Po zabouchání otevřela žena neurčitého, řekněme středního věku. Slušně jsme jí přednesli náš návrh.
"Já vás chápu, že musíte, ale já mám bohužel zavřeno," suše oznámila a chtěla zavřít.
"Počkejte, paní," zvolala nešťastně Božena, "my vám zaplatíme," ohlídla se na nás "kolik si řeknete!"
Souhlasně jsme přikývli. Ani na to ženština nereagovala kladně, a s nehranou uražeností doplnila:
"Mě nezajímá, že je tu tolik lidí, měla si to starostka domluvit!" a zabouchla nám dveře před nosem. Zůstali jsme stát jako opaření. Asi po půl minutě se dveře znovu otevřely a hospodská jakoby nic vykráčela s odpadky.
"Paní, pomozte nám, my nevíme, co máme dělat," vrhla se na ni opět Božena a nahodila ten nejnešťastnější výraz. Žena se na ni ani nepodívala. Ostentativně vysypala koš do kontejneru, čímž nám jasně dala najevo, co je ten den důležité. Pak se k nám jen tak napůl otočila.
"Já vás tam nemůžu pustit, uklízečka zrovna vytírá záchody, chápete?"
Nechápali jsme.
"Já to kašlu," oznámila Božena, když hospodská zašla dovnitř, "jdu za tu její hospodu."
Mužové, kteří tohle mají poněkud jednodušší, zašli za první dům. Já jsem se vydala za Boženou a z okýnka domu slyšela hlasité láteření hospodské:
"Já se na to můžu vykašlat! Oni mi tady budou ochcávat barák! To si jako měla starostka zařídit, já tady nejsu žádné veřejné vécé!"
Když jsme se vrátily, stála Jiřina u rozcestníku a sdělovala nám, že kilometr odsud leží bludný kámen, tak jestli k němu nezajdeme.
"Proč ne? Kafe si nedáme, počasí pro kočku, aspoň se zahřejeme," pronesla jsem, "a do mše to krásně stihneme."
Ani jsem nemusela nikoho pobízet, vydali jsme se po modré. Po cestě si Božena neodpustila:
"To vám eště řeknu. Víte, že tu nemají jen jeden pomník válečným hrdinům, ten, co sme u něho stáli, ale dva? Asi se tu ňák špatně domlouvají. A víte, kde stojí? Kousek od toho prvního, ale to se podržte: na jímce!"
"Počkej, ty myslíš na žumpě?" chtěla jsem se ujistit.
"No jasně, na výkalech! Jednou za čas přijede hovnocuc, oddělají se desky a… Přímo tam! To je úcta, co?"
"No fuj, a hospodské vadí, že se někdo vyčůrá vedle jejího baráku," smála se Jiřina.
Když jsme se vraceli ke kostelu, bylo všude o hodně více aut. Do kostela jsme vstupovali pár minut po půl desáté. Unikly nám akorát proslovy potentátů. Po mši Božena prohlásila:
"Děcka, není vám divný, když je farář tlustej?"
Někteří jsme konstatovali, že nám to divný je.
"A navíc neřekl nic originálního - ´Slyšeli jste slovo Boží´ přece nemůže na mši stačit. A ještě k tomu na takovou! Liptaň nemůže pamatovat, že by tu kdy přijelo tolik lidí!" přidala se k ní Jiřina.
"Že přednesl jména šesti obětí aspoň pětkrát, to si moh nechat. Šak všichni, co tu sme, to známe, ne? Dyk ta mše je každý rok, akorát dneska je toho tady krapítek víc," rozhořčovala se Božena.
Dalším bodem programu byla rekonstrukce přepadení. Vyšli jsme k domu číslo 261…


(henleinovec: přívrženec Konráda Henleina (6.5.1898 - 10.5.1945) - zakladatele Sudetoněmecké strany (SdP), narodil se a žil na Liberecku, původně učitel tělocviku, nejdříve velmi mazaně hlásal ideály, slučitelné s politikou Československého státu, ale postupem času jeho vize byly nad slunce jasnější: vyprovokovávat v sudetském pohraničí nesnášenlivost mezi českým a německým obyvatelstvem, když Němce vydával za zotročené nebožáky bez práv, poštvávat k protičeským náladám, zkrátka jedna z hlavních osob, která oddělení Sudet od Československa dovedla až do zrádného konce, k Mnichovské dohodě. Jako válečný zločinec byl v roce 1945 zajat americkou armádou, uvězněn v Plzni, kde si hrdě podřezal žíly. Aspoň se ušetřila jedna oprátka v Norimberku, stoprocentně by ji dostal… FUJ !
Náš velikán Jára Cimrman se domnívá, že místo narození Henleina bylo v Liptákově)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama