Liptaňská tragédie (2)

14. října 2018 v 20:30 | Maryška |  Výlety
Cestou jsme potkávali německé domy, některé přebudované, rádoby zušlechtěné o plastová okna. Na jednom starém, neobydleném, a už už se rozpadávajícím, zel původní nápis:
´SHUHMACHER REICHEL´.
Že by předek? A vedle další nápis, o hodně novější:
´NA PRODEJ´.
Reichely tu mají evidentně v paměti…
Četnická stanička mě příjemně překvapila. Na fotkách jsem ji viděla jako barabiznu, ve skutečnosti se jednalo o opravený, velmi úhledný dům, jakých tu je v pohraničí spousta. Dokonce ani okna neměl plastová. Asi se obec snaží a nechali si ho jako památku, uvažovala jsem.
Na úvod, jak jinak, přišly opět proslovy a shrnutí historických faktů - naštěstí muzejníci i politici přednesli své řeči stručně, a nutno říct - příhodně. Nato následovala rekonstrukce přepadení. Komparzisti i hlavní hrdinové v dobovém oblečení mě zcela vtáhli do děje.
Příslušník Stráže obrany státu, viditelně nervózně, kouří před staničkou cigaretu. Ještě ji ani nedokouří, a už vidí, jak k němu z vrchu přichází horda vesničanů, hlasitě něco skandující. V tu chvíli mi naskočila husí kůže. Představila jsem si, že jsem mladý kluk, občan nové Československé republiky, byla jsem povolána do zbraně, k tomuto místu nemám žádné pouto, ale mám nadmíru ušlechtilé poslání: bránit svou zemi. A teď se ke mně řítí tohleto. Válka je na spadnutí, to je jasné všem, i natvrdlý chápe, že jde o život. To není, jako když řeším, jestli budu volit tohohle nebo tamtoho, tihle lidé museli mít ohromnou odvahu. Do očí se mi prodraly slzy. Dokázala bych tohle já?
Dav byl ozbrojen, to nijak neskrýval, rozlícení z nich čišelo. Četník zaklel, zahodil cigaretu a vběhl rychle do baráku. Mezitím dav došel až ke stanici. Bez ustání opakoval:
"Heil Hitler!" nebo "Liebenthal ist deutsch!"
Společně s davem dojel i traktor - sloužil jako alegorické vozidlo pro obří portrét Hitlera. Mužové zaujali postoj s pravicí vztyčenou a jako jeden nepřestávali skandovat provokativní hesla. Dožadovali se odzbrojení četníků. Čtyři Němci s flintami vešli rázně do baráku. Roztřásla se mi kolena. Sundala jsem si baťoh a opřela o sloup elektrického vedení. Pak jsme uslyšeli motorku. Lidi kolem mě byli nervózní jako já, někteří ukazovali prstem, jako malé děti, že motorka už jede. Dva příslušníci Stráže na motorce uviděli srocení davu před stanicí a okamžitě pochopili, co se děje. Zastavili a připravili se k boji. Nastal nikým neřízený zmatek, všichni drželi pušky, německé pokřiky nebraly konce. Ulice byla prolezlá fanatismem a testosteronem, úplně jsem cítila odhodlání německé strany převálcovat tu druhou, jedni území brání, druzí ho chtějí. Je to pocit, který asi špatně snáší každá žena; nejsme předurčeny chápat mužské dobývání. Příroda nás obdařila jinou schopností: vyrovnat se s tím, co muž vymyslel. Chtělo se mi zakřičet:
"Nestřílejte! Vaši už se vzdali!"
Jenže nemám stroj na vrácení času. I kdybych měla, nebyl by mi nic platný. Takových bojůvek bylo v sudetském pohraničí nepočítaně. Němci, povzbuzováni svým psychopatickým führerem, cítili, že jejich chvíle přišla, a tak události nešlo zvrátit. Bezmoc byla mým hlavním pocitem. Podívala jsem se na tváře lidí, stojících okolo mne. Mnozí hleděli jako já ve strnulém soustředění. Ve střelbě, která nastala, začaly plakat děti… - skutečné děti, ne ty herecké. Bály se, protože děti vědí, že střílet je špatné. Tři Němci se skáceli. Portrét Hitlera, stojící kousek ode mne, spadl. Nemyslím, že to byl záměr. Dva mladí sudeťáčci, schovaní za traktorem, vyběhli, a jali se vůdce napřimovat. Moc jim to nešlo. Ostatní Němci, byli mezi nimi i ženy a děti, byli poschovávaní v keřích a za traktorem. Dva z motorky vběhli do stanice. Chvíli bylo úplné ticho. Pak se z domu ozvalo nejméně deset rychlých střel. A zase bylo ticho. Nato vyšli bratři Seligové se dvěma kumpány. Ostatní se zvedli z úkrytů. Nikdo nemusel vysvětlovat, co se stalo. Někteří ještě malou chvíli postáli s čapkami sundanými u mrtvých těl svých soudruhů, a pak se všichni v pokoji rozešli, jako když skončí divadlo a jde se domů. Nikdo nemluvil. Větší děti se ptaly svých rodičů:
"Co se tam uvnitř stalo?"
Děj měl svoje pokračování. Z vrchu přijelo vozidlo okrové barvy. Byl to valník, a na něm několik vesničanů. Vynesli z domu šest těl a naházeli je na korbu, jako se hážou mrtvá zvířata. Padlé Němce odnesli na dřevěných nosítkách. Auto odjelo. My zůstali stát a nevěděli, co se vlastně v takové chvíli dělá. Lidé si pomalu začali povídat. Mnozí, aby zakryli dojetí, odváděli řeč na to, že ve dvanáct hodin začne na kopci bitva.
Člen spolku, který každoročně organizuje pokládání kytic k pomníku padlých obránců státu, se chopil mikrofonu a vyzval lidi, aby neodcházeli, že program nekončí. Dopověděl, jak celá událost dopadla, jak byli a nebyli vrazi potrestáni, kdo postavil pomník, kdo se zasloužil o co, proč, a tak. Naznala jsem, že už se taky odeberu na bojiště. Když vtom slyším v mikrofonu:
"Dovolte, abych vám na závěr přečetl dopis na rozloučenou, který se nalezl po zavražděném Vítězslavu Hofírkovi."
A pohnutým hlasem četl:

"Drahá maminko, táto, Milice!
nechtěl jsem Vás strašiti, proto jsem nepsal pravdu. Jest to zde snad ještě horší, než Vám píši. Situace je taková, že není naděje, že by nedošlo k válce. Všichni Němci, kteří měli narukovat v Československu, utekli do Německa den před narukováním. Dnes stojí proti nám ve Fulštejně na 1000 těchto zběhů, kteří čekají na rozkaz, aby nás mohli napadnout. Spíme vstoje, kleče. Hlídkování máme tolik, že na spánek zbývají jen dvě hodiny denně. Poplach střídá poplach, to napětí a nervozita jsou strašné, snad se z toho někteří nezblázníme.
Nevíme, kdy to začne, snad 27. září, jak jsem se dozvěděl, snad dříve, lepší by to bylo, kdyby to začlo hned, než být stále v nejistotě. Jsme zde samí finančníci a četníci, vojsko žádné, je nás málo a posila nejde. Vím určitě již dnes, že se odtud nedostanu, dojde-li k něčemu. Jsme obětní beránci, vydaní napospas těm, kteří nás chtějí napadnout.
Těší nás však pomyšlení, že svými životy vykoupíme Vás ve vnitrozemí. Strach nemám ani já, ani moji kamarádi a stane-li se něco, buďte na mne hrdi, že jsem padl pro naši drahou vlast a neplačte pro mne, o to jediné Vás prosím v podvečer mého života. Jsem rád, že jsem Vám tento dopis neposlal hned, a nepostrašil Vás. Pomyšlení, že žijete ve strachu o mě, ztěžovalo by mi mou poslední chvíli.
Padnu-li, pak bude-li to možné, splňte moje poslední přání, které jsem Vám napsal. Tebe, maminko, líbám na čelo a loučím se s Tebou. Měl jsem Tě strašně rád a promiň mi chvilky, kdy jsem Tě zlobil. Milice, buď hodná, ať je z Tebe pořádné děvče, udělej rodičům radost a vynahraď jim mne. Neopusť je ve stáří, jsou oba dobráci. Nebuď trucovitá ani svéhlavá, neměl bych v hrobě pokoj. Vy, taťko, mějte se také dobře, měl jsem Vás rád jako vlastního tátu, snad jsem Vám to nedával najevo, ale v srdci to bylo. Staral jste se o mě, pokud jsem byl mladý, nikdy jsem na to nezapomněl, a proto Vám tisknu ruku po chlapsku.
Pozdravujte také celou naši přízeň a spolužáky. Najdete-li Grétu a bude-li chtít, vezměte ji k sobě. Ona je dobrá, měla mě ráda a doma nemá med, snad Vám bude jednou dobrá. Líbám Vás ještě jednou a čekám svůj osud z rukou nejvyššího velitele.
Váš Slávek"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Robert | 15. října 2018 v 9:17 | Reagovat

Silný příběh :-(

2 Carlos | 17. října 2018 v 18:50 | Reagovat

Hm, tak k tomu není moc co dodat. Popsáno dobře, poklona hrdinům.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama