Umění mailovat

29. dubna 2018 v 22:00 | Maryška |  Něco navíc...

"Takové mailové psaní, to není jenom nějaké vykecávání se s éterem a do éteru, ač by to tak na první dojem mohlo vypadat," pronesla moudře a rozhodně paní Enterová, bývalá učitelka a statná šedesátnice, užívající si důchodu. Každý den ráno přicházela do obchůdku v jejich malé vesnici, aby si vynahradila kontakty, o které ji důchod připravil. S mužem děti neměli, možná proto by se jejich vztah dal nazvati spíše volným - záleží, z které strany se na něj podíváte: ona ho neustále peskovala a on raději seděl v hospodě. V práci bral služební cesty přes noc, za mladší kolegy, mají přece rodiny…
"To se jen tváří jako nějaká neškodná konverzace, že ano, slova srší z hlavy jako šípy, rovnou do ruky, a obsah? Kolikrát úplná hovadina! Co si o tom myslíte, paní Kapsloková?" vyzvala svou každodenní diskutérku, ženu neurčitého věku, na rozdíl od ní drobnou a nenápadnou. Kapsloková byla obyčejná ženská, domácí typ, řekněme spíše puťka, zajímající se tak nanejvýš o zavařování a vnoučata, ale tenhle každodenní rituál s bodrou Enterovou si nenechala ujít.
"Máte stoprocentní pravdu, paní Enterová, mailové psaní, to je faktickej dopis, o tom já vím svý. Co já se napsala mailů! Jenže dneska ti mladí… vůbec na to nedbají! Co říkáte na ty jejich zkratky?"
"To jsem ráda, že to říkáte", navázala Enterová, "třeba takové oslovení: nemůžu přeci jen tak z plezíru napsat ´Milý Petříku´, i když se jedná o nějakého mého známého, že? Chci to napsat, proč ne, venku zrovna svítí sluníčko, já mám dobrou náladu, ale pak mě napadne: neřekne si milý Petřík o mně něco? Třeba, že se k němu chovám moc důvěrně? Petřík na to nemusí být připravený, doma mu tak neříkali, a já to na něho vybalím. Anebo ho napadne: pročpak ona na mě takhle? Nebude snad něco chtít? A už máme zaděláno na problém! Milý Petřík začne spřádat domněnky a celé sdělení dostane nádech podezíravosti. Na oslovení, tvrdím já, moc záleží!" důležitě pronesla a jedním očkem bedlivě pozorovala, jestli snad někdo další neposlouchá.
"Jak řikate, milá pani, oslovení je móc důležitý. A taky musí bejt dobrej začátek, aby jako ten druhej věděl, že nejsem jen tak někdo… nějakej nýmand!"
Slovo nýmand řekla pomalu, a taky se rozhlédla, aby bylo všem jasné, že se v cizích slovech orientuje.
"To mi povídejte! Něco tak banálního a ohraného, jako třeba ´Jak se máš?´- to může vymyslet jenom nevzdělanec!"
"A co začít počasím?" zkusila opatrně Kapsloková.
"Nebojím se říct - jedno z nejtrapnějších konverzačních klišé!" zareagovala Enterová, jakoby právě na tohle od své méně vzdělané diskutérky čekala.
"Tak, tak," Kapsloková nevěděla, jak dál, ale tvářila se, že ví.
"Úvod, podle mě tedy, musí jen tak lehce nastínit, čeho se bude celé sdělení týkat. A v tom bývá často zakopaný pes! Kdybych vám měla říkat, co přemýšlení já strávím nad úvodem! Abych se dotkla problému jen lehce, přitom výstižně, a hlavně stručně! Není nic nudnějšího, než obsáhlý úvod, kde se pisatel dovolává mrtvých klasiků, popřípadě svého vlastního, obecně uznávaného světonázoru," vznosně přednášela Enterová jako ve škole.
Kapsloková na ni obdivně hleděla s otevřenou pusou. Toho Enterová využila, pokračujíc:
"Já vám kolikrát napíšu první větu, ale vzápětí ji celou vymažu - zdá se mi příliš stručná, mohla by snad zavánět šizením, jindy se zase tak rozepíšu, až by to mohlo působit… třeba… rozvláčně…" na pár vteřin se zamyslela, jestli snad zvolila ten správný výraz.
"A nestává se vám," skočila jí rychle do řeči Kapsloková, "že to napíšete, a pak se musíte jít podívat třeba na buchtu do trouby, a když se vrátíte, celé je to divné?"
Enterovou buchta v troubě na vteřinu překvapila. Praktičnost této poznámky se jaksi nekloubila se vznosností jejího přednesu, ale nechtěla se nechat vyhodit z patosu:
"Ano, je třeba si dávat pozor na faleš. Nebo taky na vlezlost. Na to je dobré, jak říkáte, jít dělat něco jiného… to pak máte ten… jak se tomu říká… ten…"
"Myslíte čas?" přispěchala Kapsloková.
Enterová po ní hodila opovrhujícím pohledem:
"Odstup, kolegyně, odstup… tak je to," udělala další dramatickou pauzu, "úvody jsou zkrátka věci zapeklité, nebojím se říct prekérní."
Kapsloková na důkaz souhlasu hluboce vzdychla. K možným prekérnostem úvodu ji nenapadalo zhola nic, nehledě na to, že vůbec netušila, co to slovo znamená. Proto se zatvářila nejchytřeji, jak uměla.
"Taková stať, to už je mnohem jednodušší záležitost, jaký na to máte názor, drahá paní?" obrátila se Enterová, s vědomím vlastní nadřazenosti, na svou teď už poněkud tupě zírající kolegyni. Ta netuše, co taková stať může vlastně znamenat, vytáhla kapesník, a předstíraje kašlání a smrkání, nápadně pokyvovala hlavou na důkaz souhlasu. Pro Enterovou to byl povel, že její přednes má ty správné účinky, a pokračovala:
"Tady se můžu vykecávat, jak libo, tady se to předpokládá, že ano? Jen morousové a suchaři, nebo lidi bez slovní zásoby stati vynechávají, ale nemyslím, že by to bylo správné. Člověk si potřebuje přece tak nějak popovídat, nebojím se říct - poodhalit nitro… ukázat, že je taky jen člověk... nebo naopak chce projevit vlastní, osobité názory, aby bylo jasno, že není jen jakousi husičkou z dědiny..." v tomto místě se Enterové zazdálo, že její přirovnání zcela vystihuje hloubku myšlenky, a s libostí nad sebou samou se na tři vteřiny odmlčela. U toho zaklonila hlavu mírně dozadu, což byl, podle ní, znak nejvyššího stupně přemýšlivosti. I Kapsloková pochopila, že o velikosti této chvíle je potřeba pohovořit:
"Jak vy to pani umíte popsat, to se musí nechat!! Mně například hrozně lezou krkem ty zkratky, vite, co myslim? Když mi vnuk napíše - jjj - no prosim vás, kdo to kdy slyšel - jjj! Mohli bysme si tohle dovolit ve škole, řekněte, to by nás učitel pěkně hnal!"
Enterová jí bez milosti skočila do řeči:
"Stať, to je zkrátka ohromný prostor pro lidské sdílení, to, co nás lidi spojuje. Ve stati můžeme druhého povzbudit, politovat, také je dobré zažertovat, aby se téma odlehčilo, že ano?" poprvé za celou dobu se usmála; on to tak úplně úsměv nebyl, spíše úšklebek, ale především povel, vydaný směrem k nebohé Kapslokové, že se tady jedná o humor.
"To mi vykládejte," radostně zvolala Kapsloková, "minule sem vnukovi napsala…"
"Výborné je připravit si vyvrcholení," nedala se obrat o myšlenku Enterová, "tak to má ve vyprávění být, tím celý náš výtvor dostane náležitý spád."
Až nyní udělala pauzu a významně se podívala na druhou diskutující, dala tak jasně najevo, že teprve teď může mluvit. Tím ji ovšem zaskočila, protože předchozí myšlenka už Kapslokové uplavala, a nová nikde. Nechtěla se nechat zahanbit, proto spustila osvědčené:
"Hned se pozná, že ste vzdělaná žena. Od vás musí být zážitek dostávat maily!" u toho udělala takový ten obdivný výraz, co se nedá zaměnit s žádným jiným. Z Enterové ego přímo čišelo. Červenofialová brunátnost jí zalila obličej i tučný krk. Čepýřivě a s hranou stydlivostí dodala:
"Kdybyste měla odučeno, co já, taky by vám nedělalo potíž mít o věcech slušný přehled…"
Kapslokové se podbízivosti nezdálo zadost, ale zároveň spěchala domů, tak směrovala k elegantnímu ukončení:
"Povězte, drahá pani, pak už jen dodáte nějaký ten závěr, jak se to dělává, ne? Ale to bývá rupšup, co? Ať člověk druhého nezdržuje… a tak…"
"Tak to pozor!" nadechla se znovu Enterová, "to by se jen mohlo zdát jako banalita! Takový závěr, to je hodně obtížná disciplína! Jaké zvolit rozloučení - jakým tónem ho sdělit, nemyslete si - i tón je z písmenek cítit! Jak nebýt příliš stručný - druhá strana by se mohla cítit ošizena!"
Kapsloková se teď už zcela nápadně podívala na hodinky, kteréžto gesto Enterová vůbec nezaznamenala.
"Dobré je krátce nastínit budoucnost našeho vztahu, zanechat nějaký otevřený konec. Na základě toho mi totiž bude chtít ten druhý odepsat."
Odněkud přiběhl vnuk Kapslokové a zatahal ji za sukni:
"Babi, pojď už domů, já mám hlad!"
"Táák, hezky jsme si popovidali, drahá pani, ale nedá se nic dělat, musim jít. Stála bych tu s vámi klidně eště hodinu, jenomže…" ukázala rukou na vnuka "-povinnost volá - uklidit, uvařit… a tak…!" pohladila vnuka po hlavě a líbezně se na něho zadívala.
Enterové nezbylo, než tuhle jasnou výzvu přijmout. S nelibostí v hlase se rozloučila. Přízemnost zájmů její spoludiskutérky jí neimponovala vůbec.
"Je to házení perel sviním. Jakživa ji nic nenaučím", uzavřela si pro sebe a obrátila se k domovu. V předsíni položila nákup na zem, ale ještě než ho vybalila, napadlo ji:
"Napíšu starýmu do práce," usedla ke stolku a jedním tahem napsala:
"V kolik si dědku došel v noci domů? Nejsem blbá, dobře vím, že si byl s těma svýma ožralýma kumpánama!! Kapsločka mi to řekla u obchodu! Nemysli si, že ti to budu tolerovat, počkej večer, ochlasto starej!" to se jí nezdálo dost, tak připsala: "Plesnivej!!!"

Na takovýto mail by rád odpověděl každý…
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Baruschka | E-mail | Web | 29. dubna 2018 v 22:50 | Reagovat

To je kouzelný :-)

2 Robert | 30. dubna 2018 v 9:39 | Reagovat

Hezký závěr :-)
Enterová a Kapsloková :-)
R.

3 Carlos | 30. dubna 2018 v 11:01 | Reagovat

Myslím, že by to mohl být začátek celé série příhod a povídání o Enterové a Kapslokové. Je to dost nosné. :-)

4 lissy-paolohn | E-mail | Web | 30. dubna 2018 v 13:51 | Reagovat

To je výborné. Ať už rovina, kdy se baví dvě dámy, přičemž můžeme zkoumat jejich chování nebo úroveň toho, jak by měl vypadat e-mail. A závěr, ten dokonale odpovídá popsanému charakteru paní Enerové. Zvolená jména jseou také nádherná.

Lidé neumějí ani telefonovat. Kdyby nás zas mohla paní Enterová poučit... (nebo někdo paní Enterovou? :-? )

[3]: Byla bych rozhodně pro. :-)

5 Maruška-Fukčarinka | Web | 26. října 2018 v 18:17 | Reagovat

Nemám slov, vlastně mám - jedinečný závěr, ale to už tu někdo napsal.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama