Před...

15. března 2018 v 19:38 | Maryška |  Nad čím přemýšlím

"Restaurant můžete navštívit, kolikrát chcete, a můžete si být jisti, že nikdy nepotkáte sami sebe, protože vedení podniku se snaží zabránit trapným scénkám, k jakým v takových případech obvykle dochází."

(citát nevím odkud, svou významností tedy předčil autora)


Mám ráda tyhle chvíle PŘED… něčím. Zdánlivě se v nich nic neděje; čas jakoby se zastavil a všichni v poklidu čekají, až TO něco nastane. Je to podobné jako s trouchnivějícím pařezem. Při povrchním pohledu se může zdát, že je neživotný, ba co víc- pro nikoho nepotřebný. Ale běda, když do něho omylem šlápnete. Ve vteřině se vyhrnou stovky broučků, a vy uvidíte tu ohromnou jejich práci- chodbičky, schovky, vajíčka - vůbec ne mrtvý vesmír, ale domov, který jste narušili…
Přišla jsem na vernisáž do své oblíbené kavárničky poněkud neobvykle, o hodinu dřív. Sedla jsem si ke stolku a objednala čaj. Chtěla jsem si v klidu přečíst místní plátek, než TO všechno vypukne. Obě majitelky poctivě kmitaly za barem a chystaly dobrotky. Po pěti minutách čtení mě vyrušil jakýsi neklid. Nebyl patrný, jen mě lehce neviditelně prostoupil…
Fotograf, co měl ten den vystavovat akty, tu byl už přede mnou. Seděl u malého stolečku a nervózně hleděl do notebooku. U toho klepal nohou a podpíral si hlavu. Jednu chvíli si pro sebe něco žvatlal. Jeho pohled byl jaksi nepřítomný, unylý, tak nějak zavadlý. Vůbec ho nezajímalo, že už tam sedím- já, první host. Občas vstal a šel se projít do vedlejší místnosti k pultu. Ale nic si neobjednal. Řekl jednu větu hostitelkám a vrátil se ke svému stolečku. Někomu zavolal, vypadalo to naléhavě. Je to pochopitelné, pomyslela jsem si, vždyť nese svou kůži na trh… tak je docela normálně nervózní.
Zanedlouho po mně se dostavila zpěvačka. Měla tvořit takzvaně kulturní doprovod umělci. V životě se nepotkali, což bylo zřejmé při jejich seznamování. On řekl obligátní větu:
"Velice mě těší, že vás poznávám, slyšel jsem o vás samou chválu."
Ona afektovaně vykřikla:
"Óóó, to mě děsí!"
Nato fotograf znovu usedl ke svému stolečku. Zpěvačka si začala vybalovat kytaru z futrálu. Kavárnička je poměrně malá, takže se vše dělo v mé bezprostřední blízkosti. Vybalování trvalo krátce, co chcete na kytaře vybalovat. Chvíli ji ladila. Pak stála u zdi a tlumeně se bavila s mužem, který ji pravděpodobně dovezl. Otevřený futrál zůstal ležet kousek ode mne na zemi.
Krátce nato přišel druhý návštěvník. Byl jím starší muž. Vídávám ho často na všelijakých kulturních akcích. Navzdory tomu ho doba a móda nijak nezasáhly- pokaždé přijde ve stejných bleděmodrých džínách značky Lee Cooper, model hádám tak z osmdesátých let, což dosvědčuje nezničitelnost tohoto oblečení, a v šedém svetru na zip, zastrkaném pečlivě za pas. Pod něj si dá vždycinky postarší károvanou flanelovou košili. Že je postarší, nemusím hádat- knoflíček u krku chybí, vlastně je ho jenom půl, a límec je notně sešoupaný. Stejnou nosíval můj děda, když chodil v minulém století do Státního statku v obci Hošťálkovy. V průběhu akce se pan Lee Cooper vždy dostane do transu, na což usuzuji z jeho lehce kývavých pohybů a mrmlání si něčeho pod vousy. Na jeho obranu bych podotkla, že možná právě díky tomu oblečku k němu cítím jisté sympatie. Nemusí se trápit zbytečnostmi jako já, že tyhle šaty už jsem měla vloni na plese, tak si je letos nemůžu vzít. Kolik umělců vypadalo jako bezdomovci, a přitom se zapsali do historie! Třeba tenhle, na první pohled staromilský děda, skládá filmovou muziku, a nikdo o tom nevíme!
Vedle mě hrál prastarý gramofon, dnes prostě letí retro. Nikdy nepochopím, jak může točící se černé kolo, se zarývající se jehlou, vyluzovat zvuk. Ale v tu chvíli mi to bylo příjemné- Helenka Vondráčková zpívala svým jiskřivým a znělým hlasem ,S písní vstříc ti běžím´. Podala jsem si obal desky. Je na něm vyobrazena ona - na zelené louce, s překrásnou kyticí lučního kvítí, s rozesmátýma očima a pusou od ucha k uchu. Vida, nikdy jsem tvoje písničky neposlouchala, ale musím uznat - jsou hezké… tady se z nějakého důvodu hodí...
Třetím hostem byl podnikatel s tak zvaně profláknutou pověstí, se svým malým, asi čtyřletým synkem. Na synáčkovi je dobře patrné, že maminka je Vietnamka. Klučík se důvěrně hrnul k fotografovi, ale ten mu nesmiřitelně oznámil, že na něho dneska nemá čas. Podívejme, tak se znají. Moje domněnka se ukázala jako správná, když jsem si ponejprv pomyslela, že tohohle podnikatele jsem jakživa na žádné kultuře neviděla, takže dnes přišel jenom proto, že se zná s fotografem. Prohlídl si fotky a nahlas, abychom to všichni přítomní slyšeli, pronesl:
"Tento akt odněkud znám," udělal dramatickou pauzu "to je Laura," a podíval se směrem k fotografovi. Tím mělo být jasné i nejnatvrdlejšímu z nás, že se v umění orientuje. Fotograf něco zamumlal, aniž by odtrhl oči od počítače. Podnikatel objednal klučíkovi chlebíček a sedli si ke stolu. Hoch způsobně chlebíček spořádal, vytáhl si autíčko a disciplinovaně s ním začal jezdit po stole. Je zvyklý zabavit se sám. V létě je často vidívám sedět v zahrádce kavárny na náměstí. Chlapec běhá bezprizorně z jednoho rohu náměstí na druhý, a tatík s vietnamskou maminkou sedí bez jediného slova u stolu: maminka celou dobu hledí do obrovského mobilu, popřípadě telefonuje, tatínek si nerušeně čte denní tisk. Jen občas vzhlédne některý z nich, kde že ten jejich kluk lítá- beze strachu, s jakousi jistotou, že se druzí postarají. Pouze jednou maminka přerušila telefonování, to když se ozval řev, protože chlapeček spadl. Pofoukala mu bebínko a vrátila se k mobilu. Hošík se rozptýlil se staršími holčičkami u fontány.
Pátá hodina se přiblížila a kavárnička se příjemně zaplnila. Na zpěvačce byla znát větší nervozita, fotograf kamsi zmizel. Lidé si objednali víno a stáli u obrazů, drže skleničku za stopku a diskutujíc nad uměním, jak se tak hodí v takové chvíli. Hostitelka s natrénovanou pompou postupně přinášela k fotografovu stolku mísy s jednohubkami, držíc je zručně nad hlavou, a opakovaným "s dovolením, s dovolením!" na sebe soustředila pozornost. Začaly se mi sbíhat sliny. Ti pragmatičtější se dívali na hodinky a významně si sdělovali, že za dvě minutky bude pět…
Odněkud se vyloupl fotograf. Starý pán v kárované košili se stále ještě slastně usmíval a jeho rty něco nepřítomně šeptaly… Hosteska stála jako socha u dveří, připravená s podtáckem vyrovnaných pistolí, zaplněných zpola šampusem, ještě napěněným bublinami. Hudebnice několikrát přešlápla a rukou si rychle vjela do vlasů, jakoby toto gesto mělo reformovat její už tak dost ležérní účes. Helenka dozpívala poslední píseň. Načasování bylo dokonalé. TA chvíle začala…
Oči fotografa najednou přestaly být bezvýrazné. Důstojně uchopil skleničku a uhrančivě se zahleděl do publika. Byl to pro nás, jeho budoucí obdivovatele, signál ke ztišení. Vypjal hruď a příjemným hlasem spustil:
"Milí hosté, jsem moc rád, že vás mohu dnes přivítat na své výstavě, a jen velmi neuměle popsat neuchopitelnost této chvíle…"

Nakonec je to sympaťák. Ode dneška budu chodit na akce o hodinu dřív.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Robert | 16. března 2018 v 9:03 | Reagovat

Já chci taky na výstavu.
Lauru jsem ještě neviděl :-)

2 Carlos | 16. března 2018 v 14:28 | Reagovat

Znám to - z tohoto i z opačného pohledu... :-)

3 Helga | Web | 27. března 2018 v 23:14 | Reagovat

Máš krásnou češtinu, fakt, vymazlený text

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama