Trampoty turistiky 2

24. ledna 2018 v 21:31 | Maryška |  Výlety
Počasí v Morávce bylo skutečně jiné - bohužel horší. Už před Morávkou začalo pršet. Zprvu jen tak zlehka. Dáša hovor stáčela jiným směrem, cesta příjemně ubíhala. V Morávce zaparkovala u Rychty, a vtom se spustil pořádný liják.
"To je příšerné! Podívej, jak leje! To nemůžeme nikam jít!" spustila nářek Ljuba.
"To je tady normální," uklidňovala ji Dáša, "tady je takové klima - každou chvilku zaprší, ale vždycky se to přežene, a za pár minut svítí slunko! Dáme si ty pláštěnky, a za chvíli, uvidíš, je budeme sundávat."
"Pláštěnku? Nikdy!?!" vyjekla.
Chvíli seděly mlčky v autě. Co na ni použít? Přemýšlela Dáša. Naštěstí její odhad s deštěm začal vycházet. Vystoupila z auta, a aby dokázala, že na to není potřeba žádná odvaha, začala tancovat a zpívat. Ljuba nervózně vystrčila hlavu z okýnka a ztišeným hlasem procedila:
"Mami, prosím tě, nedělej mi tady ostudu!"
"Však tu nikdo není!" zpívala Dáša a vyndávala pláštěnu.
Ljuba vystoupila z auta. Otráveně se podívala k obloze, pronesla něco o tom, že nechápe, jak se mohla nechat přemluvit k tak pitomému výletu, když na turistiku vlastně vůbec nechodí; ale vypadalo to, že by se na cestu mohla vydat.
"Nechceš si zajít nejdřív na Rychtu na kávu?" podbízela se Dáša.
Ljuba se jen na malou chvíli zamyslela a pak moudře pronesla:
"Já bych radši vyrazila, dokaď leze slunko. Ať tady nezkysnem."
A potichu dodala:
"Ať už to mám za sebou."
"To je rozumné, Ljubinko, tak deme."
A vyrazily. První dva kilometry vedly obcí. Chaty v Morávce se v posledních letech začaly krásně zvelebovat, zahrádky v tu dobu byly samý květ.
"Mělas pravdu, je tady fakt hezky," začala Ljuba, "už jsem tu dost dlouho nebyla. Naposledy v sedmé třídě na lyžáku."
"Je tu krásně, a co teprve navrchu," přidala zasněně Dáša.
Sluníčko už pěkně připíkalo. Začaly shazovat první svršky. Dáša zastavila v lese u kraje, aby si převlíkla kraťasy.
Ljuba na ni s pohoršením pohlídla.
"Ty se tady vyslíkáš?"
"Proč ne? Uvidí mě leda tak mravenec!"
"Vždyť je tady jakýsi hotel. Jé, to je Kamzík! Tady měla svatbu kámoška!" rozšířily se jí oči. Cesta jim pěkně ubíhala. A pak přišlo stoupání.
"Co to je za kopec?" předvedla Ljuba zděšení, "ani nevidím, kde končí!"
Dáša nahodila nechápající obličej a nevěřícně se zadívala do vrchu.
"Nó, vypadá to tak, ale nebude to tak zlé."
"Že já blázen ti na to skočila! Šak Kopřivná není žádný kopeček, dívala sem se do mapy, ta má nejmíň tisíc metrů!"
"Tolik?" zakroutila Dáša nevěřícně hlavou, "kdo by to byl řek…"
"Ty si dobře věděla, proč si nemám brát ty sandály, že jo?!" udeřila na ni.
"Ljubinko, sedneme si na chvilku, odpočinem, nemusíme se hnát. Podívej, vzala jsem tvou oblíbenou müsli tyčinku!" sundala si batoh a začala v něm hrabat.
"Už sme aspoň v polovině?" zaúpěla Ljuba.
"Myslím- skoro v polovině."
"Skoro, skoro, nehoupeš ty mě tak trochu?"
Dáša dělala, že má hledání, až radostně vykřikla:
"Tady je! Věděla jsem, že sem ju brala. Dáš si?"
Ljubě přece jenom trochu vyhládlo, tak nabízenou tyčinkou nepohrdla.
"Sedni si," pobízela ji Dáša, "nebo si lehni, podívej- travička! Nic není tak hebounké, jako lesní travička!"
Na důkaz svých slov se do ní slastně rozvalila. Ljuba se opřela o strom a nedůvěřivě se na matku zadívala.
"Nebojíš se, že chytneš klíšťáka?"
"Prosím tě, už si mě někdy viděla s klíšťákem? A to chodím do lesa každý týden! Nesmíš se tak dívat na reklamy."
Ljuba si s odporem sedla na půl zadku na uřezaný pařez. Předtím si ho detailně prohlédla, u toho polohlasně cosi mumlala o nechutnostech hmyzu. Dáša se zaposlouchala do zvuků lesa a za chvíli cítila, jak na ni přichází sen. Vyrušilo ji Ljubino cloumání.
"Co je s tebou? Já tady na tebe mluvím a ty nic! Lekla sem se, že se ti něco stalo!"
"Stalo Ljubinko, stalo, oddala jsem se té kouzelné lesní hudbě… to doma nemáme."
"Pojďme už, nechcu tady nocovat," řekla trochu pokorněji Ljuba.
Kopec byl skutečně prudší, aspoň tak by se to mohlo zdát turistickému začátečníkovi. Šly mlčky a soustředily se na dech. Na Ljubě se projevila její kondice; nasadila docela slušné tempo. Za každou zatáčkou na Dášu čekala a pobízela ji:
"No přidej, co se tak couráš?"
Za chvíli dorazily na Temnou.
"Podívej, už jsme na Temné. To je kus za půlkou. Myslela jsem, že tu bude trochu rozhled, ale ono… to bychom na ni asi musely vylézt."
"V žádném případě nikam nelezu, jdeme pěkně po značce. Za jak dlouho bude to pivo?"
"Na Ovčárnu už není daleko; ještě kousek vylezeme a dostaneme se nad Velký kotel. To teprve budeš čubrnět. Kvůli tomu se vlastně namáháme."
"Uvidím tam asi nějaký mimořádně starý olysalý strom, nebo mega velké mraveniště… " zabrblala Ljuba.
"Nejsi úplně vedle! Ale až tam vylezeš, budeš mi děkovat, že sem ti umožnila jít se mnou! Budeš mě prosit, abych tě ještě někdy vzala s sebou! Takový to bude zážitek!"
"Hmmm, třeba jo," odpověděla klidně Ljuba a šlapaly dál. Z jejího hlasu pomalu mizela ironie. Namáhavost posledních metrů v ní zřejmě uvolnila napětí, i tu její věčnou nespokojenost. Příroda ji přemohla svou energií. Jak se dostávaly do větších výšek, stromy řídly a les se rozvolňoval. Ze skupinek smrků se stávali jednotlivci. Nakonec potkávaly jen olysalé pradědečky - bez kůry a jehličí, s haluzemi ulámanými a řídkými, a utrmácenými od stoletých větrů. Vypadaly jako nějaké vlajky.
"Vidíš, tomu se říká horní hranice lesa. Ti stařečkové mají sto a více let. Dovedeš si představit ty kruté podmínky, které tady, víc než tisíc třista metrů nad mořem, mají? Sníh, led, vítr… to musí být nesmírně silný jedinec, aby přežil; i když vypadá jako nebožák, cítím z něho tu sílu…"
Dáša se nechala unést obdivem k nezměrné síle přírody. Nešla tudy poprvé, ale vždycky na ni padl ten obdiv a pokora, způsobené možná i silným vzduchem, který vám tady okysličí všecičky buňky, že máte v sobě úplně jinačí energii, než někde ve městě… tu správnou. To už nakráčely ke směrovníku, a skoro nejvyššímu bodu jejich dnešní vycházky- nad Velký kotel.
"A jsme tady!"
Pod nohama se jim rozložilo obrovské území.
"Támhle je Rýmařov, Bruntál, vidíš tu blyštivou skvrnku? To je Uhlířský vrch! A támhle ta lesklá plocha- to je Slezská Harta, a nad ní Velký Roudný, takový jehlan- vidíš? A nalevo je Krnovsko a Albrechticko, a tam vzadu - to už jsou polské roviny. Co tomu říkáš?" básnila Dáša.
"To je krása," vydechla Ljuba, "to jsem nečekala." Chvíli beze slova jen tak stály. Vítr jim vysušoval zpocené vlasy jako fén.
"Nedivím se, že se tu šplháš," řekla obdivně Ljuba,"nezůstaneme tu chvilku?"
"To víš, že jo, toho se nedá nabažit," odpověděla Dáša, a obě se posadily do měkoučké trávy, tak měkoučké, že by na ni Dáša v mžiku usnula… jenže tady nejde usnout; tady máte v sobě dávku čehosi, co vám nedovolí spát. Není to jen kyslík, který vám zaplňuje plíce do poslední kapiláry, je to ještě něco jiného. Možná se na vás přenese síla těch starých stromů, možná jakýsi magnetismus, co zatím nikdo nezměřil… kdoví. Kdo někdy stál v těchto místech, určitě si tu krásu uvědomil. Třeba nevěděl, co to na něho vlastně působí, možná se jen cítil zvláštně a neuměl to popsat. Ale NĚCO tady cítí každý, to je jisté. I Dáša s Ljubou, tou ubrblanou mladou, nezkušenou dívkou, která se v těchto končinách vyskytla poprvé v životě, seděly nad Kotlem a beze slova rozjímaly. Nad vlastní malostí a nad tím, že jsou na světě důležité věci - třeba tato Krása.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 scratch games | E-mail | Web | 25. ledna 2018 v 12:05 | Reagovat

wow a long article but your story is good.
Thanks

2 Carlos | 28. ledna 2018 v 10:13 | Reagovat

Ten závěr je úžasně poetický.Působivý.

3 Jana Audýová | 28. února 2018 v 21:59 | Reagovat

V létě tam vyrážím s rodinou. Říkáš z Morávky na Ovcarnu po žluté jo? Už se těším.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama