Trampoty turistiky

21. ledna 2018 v 21:43 | Maryška |  Výlety
Byl krásný letní den a Ljuba, dvacetiletá studentka, pobývala zrovna doma na prázdninách.
"Nešla by ses se mnou někam projít?" zeptala se jí Dáša, její matka. Nečekala kladnou odpověď; nikdy se s ní nešla projít na túru delší než do Kauflandu - což čítá asi dva kilometry.


"Proč ne?" opáčila Ljuba nečekaně. Dáša zvedla obočí.
"No to je bezvadné! Naplánovala bych něco kratšího, třeba z Morávky na Ovčárnu, co říkáš? - po žluté. Je to vlastně přes Kopřivnou - tam, co vede tvůj oblíbený vlek!"
"Fakt?" se zájmem pronesla Ljuba, "a to ho i uvidím?"
"To nevím, dlouho jsem tam nešla", opatrně řekla Dáša, "ale není to těžká trasa, a přitom taková romantická! Co kdybychom vyrazily zítra? V sobotu autobusy do Morávky jezdí dobře…"
"Tak autobusem rozhodně nikam nejedu! Cestování hromadnýma prostředkama mám plné zuby! Dovedeš si představit, jak se nacestuju po Brně?"
"Dobře, tak pojedeme naším autem", chlácholila ji Dáša, "a ještě můžeš řídit, není to báječné?"
"Hmm, zní to lákavě, tak to teda naplánuj," řekla lenivě Ljuba a vyvalila se na gauči.
Tento povel Dáši stačil. Sedla k počítači a zručně vyjela trasu. Ukázala se na 8,9 kilometru.
"Ljubinko, vyšlo mi osm kilometrů, není to žádná hrůza, co říkáš?"
Ljuba se ozvala z koupelny:
"Jó, to bych mohla dát."
Převýšení jí radši prozrazovat nebudu, kalkulovala Dáša, stejně jí to nic neřekne. Devět set metrů zvládne, však pořád něco cvičí, chodí do posilovny…
"Ale nemysli si, že budu vstávat jako blázen - jako ty - v sedm ráno! Chci se konečně vyspat!"
"Neboj, času máme habaděj," řekla Dáša, a už se těšila, jak si to zítra pěkně užijí.
V sobotu ráno se počasí neukazovalo zrovna nejlíp. Hrozivě podmračená obloha neslibovala extra počasí. Dáša se probudila v sedm a do osmi se převalovala v posteli; čekala, jestli se nahoře, v Ljubině pokoji, nezačne něco hýbat. Nezačalo. Vstala, a začala chystat svačinu. Vždycky počítala s horší variantou. Trochu jídla navíc se unese. Taky pláštěnka se hodí. Bez ní a bez svého dobře vybaveného batohu by nešla, ani kdyby předpověď hlásala třicet nad nulou a bez srážek.
Trasa z Malé Morávky po žluté na Ovčárnu není žádná "suchá" varianta. Malá Morávka je živá turistická obec, v nadmořské výšce 650 metrů, v Jeseníkách jedna z nejrušnějších- chata za chatou, hotely, penziónky, vleky, obchod, nikomu se nemůže stát, že by tu zahynul žízní nebo hlady. Když si náhodou něco zapomenete, tady si to určitě koupíte. Pravda, počasí zde bývá vrtkavé. Nejvyšší bod, kam ten den chtěla Dáša s Ljubou vyjít, krásné místo nad Velkým kotlem, dosahoval nadmořské výšky 1 400 metrů. Vyhlídka odsud ovšem stála za to.
V devět hodin už to Dáša nevydržela a šla Ljubu opatrně vzbudit. Byla vzhůru, jen tak se převalovala v posteli. Alibisticky čekala, až pro ni Dáša přijde.
"Dobré ráno, jakpak jsme se vyspali?" zlehka a líbezně začala Dáša, aby zjistila, zda děvče nezměnilo názor.
"Docela dobře, ale dívám se z okna, moc to tam nevypadá, že?"
"Máš pravdu, nevypadá, ale tím se vůbec nemusíme zabývat, protože u nás je VŽDYCKY úplně jinačí počasí, než v Morávce!"
"Lepší, že?"
"Neřekla bych lepší, spíš může být opačné, nebo jiné, každopádně je to vždycky překvapení," zvesela pronesla Dáša. Ljuba se na matku nedůvěřivě zadívala a utrousila:
"V dnešní době radarů, kdy si můžeš zjistit počasí v každé minutě a v každém místě zeměkoule, si hrajeme na překvapení?"
Její slova Dáša úmyslně přeslechla a šveholila dál:
"A navíc, nějaký ten malý letní deštík nás nemůže zaskočit, že? Mám dvě pláštěnky."
"Jestli mi tady naznačuješ, že půjdu celou cestu s nějakou blbou pláštěnkou, tak na to zapomeň. V každé pláštěnce vypadám dost trapně."
Dáši došlo, že řeči o dešti nebudou ty nejvhodnější.
"Já už mám za ty roky vypěstovanou svou intuici. Teploměr je na dvaceti, po obědě to ještě stoupne, a bude z toho nakonec krásný letní den. Ještě bychom si vyčítaly, kdybychom se nechaly hned zezačátku odradit."
"Nezní to moc přesvědčivě," zaslechla Dáša její brblání z pokoje, ale to už byla na schodech a dodávala:
"Svačinu mám nachystanou, jen se dobře nasnídáme a můžeme vyrazit!"
Po snídani se Ljuba začala líčit: make-up, linky, řasenka, pudr. Nehty byly namalované už od včerejška. Dáša ji chvíli nenápadně pozorovala.
"Ty se maluješ?"
"Každý den se maluju, mami, to přece víš. Nenamalovaná bych nešla ani vynést koš. A navíc, já se nepotím, jestli mi naznačuješ tohle."
Nebudu jí radit, řekla si Dáša, když se nepotí, tak se nepotí… raději dohlídnu na to, jaké si vezme boty.
"Jaké si mám vzít boty?" jakoby ji Ljuba slyšela, "mohla bych jít v těch nových sandálech, co myslíš? Ladí mi k tričku."
A je to tady, napadlo Dášu, musím zvolit dobrou taktiku, jinak to zkolabuje na botách.
"Ty sandálky máš moc pěkné, mně připadne škoda chodit v nich po lese. Nepotkáme ani kamzíka, tak by je neměl kdo obdivovat. Nech si je na Brno, tam v nich stoprocentně naděláš parádu."
Ljuba zpozorněla.
"Ale říkala si, že je terén procházkový, ne? I pro malé děti, - nepolezeme snad někde po skalách? Nechceš mi říct, že se poplahočíme do nějaké pustiny, kam normální člověk ani nepáchne?"
"Néé, prosím tě, neblázni, tam chodí lidí! A kdepak skály! Tam bych tě nehnala. Co kdyby sis půjčila od ségry ty její černé botasky, v nich se musí perfektně chodit."
"Ty bych si samozřejmě půjčit mohla, ale připadají mi spíš na vysokohorskou turistiku", řekla nedůvěřivě, "a ty si bereš jaké?"
"Já si beru pořád ty samé! Mně je jedno, kam jdu, dobře se mi v nich chodí."
Ljuba si začala brblat pod vousy, že tady ty triky u Dáši dobře zná, že ji zatáhne někam hluboko do lesa, kde nebude žádný signál, ani značka, a oni tam budou jíst do podzimu kořínky, nebo než po nich tatínek vyhlásí pátrání.
"A signál tam doufám je?" položila další upřesňující otázku.
"Proč by nebyl?" lehce pronesla Dáša, "za chvíli jsme na hřebeni a tam bude signálů- do aleluja, ještě si budeš moct vybírat!"
Ljuba si vyzula jednu sandálku, chvíli na ni zálibně hleděla a pak řekla:
"No, já ti teda budu důvěřovat, a vezmu si ty druhé. Ségra mi stejně tahá moje věci ze skříně, tak jí to aspoň oplatím."
Oblečení se doladilo k botaskám a v deset hodin slavnostně nasedly do auta.

(pokračování příště)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Robert | 22. ledna 2018 v 9:31 | Reagovat

:-) nechala jsi nás trošku čekat :-)

2 bluesovka | 22. ledna 2018 v 9:35 | Reagovat

Smekám, ty jsi bydlela u nás? Dialogy naprosto sedí, tak se těším na pokračování. Ať je brzy, prosím...

3 Street view | E-mail | Web | 22. ledna 2018 v 9:36 | Reagovat

I clicked to your website and it’s quite interesting. I see many things that I  haven’t known before.  Many thanks for your website.

4 Eliss | Web | 22. ledna 2018 v 16:19 | Reagovat

To jsem tedy zvědavá jak túra dopadne :)

5 Carlos | 23. ledna 2018 v 19:17 | Reagovat

Ljuba je rozmazlený fracek. Ve dvaceti...Ale uznávám, ze života.... :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama