Leden 2018

Trampoty turistiky 2

24. ledna 2018 v 21:31 | Maryška |  Výlety
Počasí v Morávce bylo skutečně jiné - bohužel horší. Už před Morávkou začalo pršet. Zprvu jen tak zlehka. Dáša hovor stáčela jiným směrem, cesta příjemně ubíhala. V Morávce zaparkovala u Rychty, a vtom se spustil pořádný liják.
"To je příšerné! Podívej, jak leje! To nemůžeme nikam jít!" spustila nářek Ljuba.
"To je tady normální," uklidňovala ji Dáša, "tady je takové klima - každou chvilku zaprší, ale vždycky se to přežene, a za pár minut svítí slunko! Dáme si ty pláštěnky, a za chvíli, uvidíš, je budeme sundávat."
"Pláštěnku? Nikdy!?!" vyjekla.
Chvíli seděly mlčky v autě. Co na ni použít? Přemýšlela Dáša. Naštěstí její odhad s deštěm začal vycházet. Vystoupila z auta, a aby dokázala, že na to není potřeba žádná odvaha, začala tancovat a zpívat. Ljuba nervózně vystrčila hlavu z okýnka a ztišeným hlasem procedila:
"Mami, prosím tě, nedělej mi tady ostudu!"
"Však tu nikdo není!" zpívala Dáša a vyndávala pláštěnu.
Ljuba vystoupila z auta. Otráveně se podívala k obloze, pronesla něco o tom, že nechápe, jak se mohla nechat přemluvit k tak pitomému výletu, když na turistiku vlastně vůbec nechodí; ale vypadalo to, že by se na cestu mohla vydat.
"Nechceš si zajít nejdřív na Rychtu na kávu?" podbízela se Dáša.
Ljuba se jen na malou chvíli zamyslela a pak moudře pronesla:
"Já bych radši vyrazila, dokaď leze slunko. Ať tady nezkysnem."
A potichu dodala:
"Ať už to mám za sebou."
"To je rozumné, Ljubinko, tak deme."
A vyrazily. První dva kilometry vedly obcí. Chaty v Morávce se v posledních letech začaly krásně zvelebovat, zahrádky v tu dobu byly samý květ.
"Mělas pravdu, je tady fakt hezky," začala Ljuba, "už jsem tu dost dlouho nebyla. Naposledy v sedmé třídě na lyžáku."
"Je tu krásně, a co teprve navrchu," přidala zasněně Dáša.
Sluníčko už pěkně připíkalo. Začaly shazovat první svršky. Dáša zastavila v lese u kraje, aby si převlíkla kraťasy.
Ljuba na ni s pohoršením pohlídla.
"Ty se tady vyslíkáš?"
"Proč ne? Uvidí mě leda tak mravenec!"
"Vždyť je tady jakýsi hotel. Jé, to je Kamzík! Tady měla svatbu kámoška!" rozšířily se jí oči. Cesta jim pěkně ubíhala. A pak přišlo stoupání.
"Co to je za kopec?" předvedla Ljuba zděšení, "ani nevidím, kde končí!"
Dáša nahodila nechápající obličej a nevěřícně se zadívala do vrchu.
"Nó, vypadá to tak, ale nebude to tak zlé."
"Že já blázen ti na to skočila! Šak Kopřivná není žádný kopeček, dívala sem se do mapy, ta má nejmíň tisíc metrů!"
"Tolik?" zakroutila Dáša nevěřícně hlavou, "kdo by to byl řek…"
"Ty si dobře věděla, proč si nemám brát ty sandály, že jo?!" udeřila na ni.
"Ljubinko, sedneme si na chvilku, odpočinem, nemusíme se hnát. Podívej, vzala jsem tvou oblíbenou müsli tyčinku!" sundala si batoh a začala v něm hrabat.
"Už sme aspoň v polovině?" zaúpěla Ljuba.
"Myslím- skoro v polovině."
"Skoro, skoro, nehoupeš ty mě tak trochu?"
Dáša dělala, že má hledání, až radostně vykřikla:
"Tady je! Věděla jsem, že sem ju brala. Dáš si?"
Ljubě přece jenom trochu vyhládlo, tak nabízenou tyčinkou nepohrdla.
"Sedni si," pobízela ji Dáša, "nebo si lehni, podívej- travička! Nic není tak hebounké, jako lesní travička!"
Na důkaz svých slov se do ní slastně rozvalila. Ljuba se opřela o strom a nedůvěřivě se na matku zadívala.
"Nebojíš se, že chytneš klíšťáka?"
"Prosím tě, už si mě někdy viděla s klíšťákem? A to chodím do lesa každý týden! Nesmíš se tak dívat na reklamy."
Ljuba si s odporem sedla na půl zadku na uřezaný pařez. Předtím si ho detailně prohlédla, u toho polohlasně cosi mumlala o nechutnostech hmyzu. Dáša se zaposlouchala do zvuků lesa a za chvíli cítila, jak na ni přichází sen. Vyrušilo ji Ljubino cloumání.
"Co je s tebou? Já tady na tebe mluvím a ty nic! Lekla sem se, že se ti něco stalo!"
"Stalo Ljubinko, stalo, oddala jsem se té kouzelné lesní hudbě… to doma nemáme."
"Pojďme už, nechcu tady nocovat," řekla trochu pokorněji Ljuba.
Kopec byl skutečně prudší, aspoň tak by se to mohlo zdát turistickému začátečníkovi. Šly mlčky a soustředily se na dech. Na Ljubě se projevila její kondice; nasadila docela slušné tempo. Za každou zatáčkou na Dášu čekala a pobízela ji:
"No přidej, co se tak couráš?"
Za chvíli dorazily na Temnou.
"Podívej, už jsme na Temné. To je kus za půlkou. Myslela jsem, že tu bude trochu rozhled, ale ono… to bychom na ni asi musely vylézt."
"V žádném případě nikam nelezu, jdeme pěkně po značce. Za jak dlouho bude to pivo?"
"Na Ovčárnu už není daleko; ještě kousek vylezeme a dostaneme se nad Velký kotel. To teprve budeš čubrnět. Kvůli tomu se vlastně namáháme."
"Uvidím tam asi nějaký mimořádně starý olysalý strom, nebo mega velké mraveniště… " zabrblala Ljuba.
"Nejsi úplně vedle! Ale až tam vylezeš, budeš mi děkovat, že sem ti umožnila jít se mnou! Budeš mě prosit, abych tě ještě někdy vzala s sebou! Takový to bude zážitek!"
"Hmmm, třeba jo," odpověděla klidně Ljuba a šlapaly dál. Z jejího hlasu pomalu mizela ironie. Namáhavost posledních metrů v ní zřejmě uvolnila napětí, i tu její věčnou nespokojenost. Příroda ji přemohla svou energií. Jak se dostávaly do větších výšek, stromy řídly a les se rozvolňoval. Ze skupinek smrků se stávali jednotlivci. Nakonec potkávaly jen olysalé pradědečky - bez kůry a jehličí, s haluzemi ulámanými a řídkými, a utrmácenými od stoletých větrů. Vypadaly jako nějaké vlajky.
"Vidíš, tomu se říká horní hranice lesa. Ti stařečkové mají sto a více let. Dovedeš si představit ty kruté podmínky, které tady, víc než tisíc třista metrů nad mořem, mají? Sníh, led, vítr… to musí být nesmírně silný jedinec, aby přežil; i když vypadá jako nebožák, cítím z něho tu sílu…"
Dáša se nechala unést obdivem k nezměrné síle přírody. Nešla tudy poprvé, ale vždycky na ni padl ten obdiv a pokora, způsobené možná i silným vzduchem, který vám tady okysličí všecičky buňky, že máte v sobě úplně jinačí energii, než někde ve městě… tu správnou. To už nakráčely ke směrovníku, a skoro nejvyššímu bodu jejich dnešní vycházky- nad Velký kotel.
"A jsme tady!"
Pod nohama se jim rozložilo obrovské území.
"Támhle je Rýmařov, Bruntál, vidíš tu blyštivou skvrnku? To je Uhlířský vrch! A támhle ta lesklá plocha- to je Slezská Harta, a nad ní Velký Roudný, takový jehlan- vidíš? A nalevo je Krnovsko a Albrechticko, a tam vzadu - to už jsou polské roviny. Co tomu říkáš?" básnila Dáša.
"To je krása," vydechla Ljuba, "to jsem nečekala." Chvíli beze slova jen tak stály. Vítr jim vysušoval zpocené vlasy jako fén.
"Nedivím se, že se tu šplháš," řekla obdivně Ljuba, "nezůstaneme tu chvilku?"
"To víš, že jo, toho se nedá nabažit," odpověděla Dáša, a obě se posadily do měkoučké trávy, tak měkoučké, že by na ni Dáša v mžiku usnula… jenže tady nejde usnout; tady máte v sobě dávku čehosi, co vám nedovolí spát. Není to jen kyslík, který vám zaplňuje plíce do poslední kapiláry, je to ještě něco jiného. Možná se na vás přenese síla těch starých stromů, možná jakýsi magnetismus, co zatím nikdo nezměřil… kdoví. Kdo někdy stál v těchto místech, určitě si tu krásu uvědomil. Třeba nevěděl, co to na něho vlastně působí, možná se jen cítil zvláštně a neuměl to popsat. Ale NĚCO tady cítí každý, to je jisté. I Dáša s Ljubou, tou ubrblanou mladou, nezkušenou dívkou, která se v těchto končinách vyskytla poprvé v životě, seděly nad Kotlem a beze slova rozjímaly. Nad vlastní malostí a nad tím, že jsou na světě důležité věci - třeba tato Krása.

Trampoty turistiky

21. ledna 2018 v 21:43 | Maryška |  Výlety
Byl krásný letní den a Ljuba, dvacetiletá studentka, pobývala zrovna doma na prázdninách.
"Nešla by ses se mnou někam projít?" zeptala se jí Dáša, její matka. Nečekala kladnou odpověď; nikdy se s ní nešla projít na túru delší než do Kauflandu - což čítá asi dva kilometry.
"Proč ne?" opáčila Ljuba nečekaně. Dáša zvedla obočí.
"No to je bezvadné! Naplánovala bych něco kratšího, třeba z Morávky na Ovčárnu, co říkáš? - po žluté. Je to vlastně přes Kopřivnou - tam, co vede tvůj oblíbený vlek!"
"Fakt?" se zájmem pronesla Ljuba, "a to ho i uvidím?"
"To nevím, dlouho jsem tam nešla", opatrně řekla Dáša, "ale není to těžká trasa, a přitom taková romantická! Co kdybychom vyrazily zítra? V sobotu autobusy do Morávky jezdí dobře…"
"Tak autobusem rozhodně nikam nejedu! Cestování hromadnýma prostředkama mám plné zuby! Dovedeš si představit, jak se nacestuju po Brně?"
"Dobře, tak pojedeme naším autem", chlácholila ji Dáša, "a ještě můžeš řídit, není to báječné?"
"Hmm, zní to lákavě, tak to teda naplánuj," řekla lenivě Ljuba a vyvalila se na gauči.
Tento povel Dáši stačil. Sedla k počítači a zručně vyjela trasu. Ukázala se na 8,9 kilometru.
"Ljubinko, vyšlo mi osm kilometrů, není to žádná hrůza, co říkáš?"
Ljuba se ozvala z koupelny:
"Jó, to bych mohla dát."
Převýšení jí radši prozrazovat nebudu, kalkulovala Dáša, stejně jí to nic neřekne. Devět set metrů zvládne, však pořád něco cvičí, chodí do posilovny…
"Ale nemysli si, že budu vstávat jako blázen - jako ty - v sedm ráno! Chci se konečně vyspat!"
"Neboj, času máme habaděj," řekla Dáša, a už se těšila, jak si to zítra pěkně užijí.
V sobotu ráno se počasí neukazovalo zrovna nejlíp. Hrozivě podmračená obloha neslibovala extra počasí. Dáša se probudila v sedm a do osmi se převalovala v posteli; čekala, jestli se nahoře, v Ljubině pokoji, nezačne něco hýbat. Nezačalo. Vstala, a začala chystat svačinu. Vždycky počítala s horší variantou. Trochu jídla navíc se unese. Taky pláštěnka se hodí. Bez ní a bez svého dobře vybaveného batohu by nešla, ani kdyby předpověď hlásala třicet nad nulou a bez srážek.
Trasa z Malé Morávky po žluté na Ovčárnu není žádná "suchá" varianta. Malá Morávka je živá turistická obec, v nadmořské výšce 650 metrů, v Jeseníkách jedna z nejrušnějších- chata za chatou, hotely, penziónky, vleky, obchod, nikomu se nemůže stát, že by tu zahynul žízní nebo hlady. Když si náhodou něco zapomenete, tady si to určitě koupíte. Pravda, počasí zde bývá vrtkavé. Nejvyšší bod, kam ten den chtěla Dáša s Ljubou vyjít, krásné místo nad Velkým kotlem, dosahoval nadmořské výšky 1 400 metrů. Vyhlídka odsud ovšem stála za to.
V devět hodin už to Dáša nevydržela a šla Ljubu opatrně vzbudit. Byla vzhůru, jen tak se převalovala v posteli. Alibisticky čekala, až pro ni Dáša přijde.
"Dobré ráno, jakpak jsme se vyspali?" zlehka a líbezně začala Dáša, aby zjistila, zda děvče nezměnilo názor.
"Docela dobře, ale dívám se z okna, moc to tam nevypadá, že?"
"Máš pravdu, nevypadá, ale tím se vůbec nemusíme zabývat, protože u nás je VŽDYCKY úplně jinačí počasí, než v Morávce!"
"Lepší, že?"
"Neřekla bych lepší, spíš může být opačné, nebo jiné, každopádně je to vždycky překvapení," zvesela pronesla Dáša. Ljuba se na matku nedůvěřivě zadívala a utrousila:
"V dnešní době radarů, kdy si můžeš zjistit počasí v každé minutě a v každém místě zeměkoule, si hrajeme na překvapení?"
Její slova Dáša úmyslně přeslechla a šveholila dál:
"A navíc, nějaký ten malý letní deštík nás nemůže zaskočit, že? Mám dvě pláštěnky."
"Jestli mi tady naznačuješ, že půjdu celou cestu s nějakou blbou pláštěnkou, tak na to zapomeň. V každé pláštěnce vypadám dost trapně."
Dáši došlo, že řeči o dešti nebudou ty nejvhodnější.
"Já už mám za ty roky vypěstovanou svou intuici. Teploměr je na dvaceti, po obědě to ještě stoupne, a bude z toho nakonec krásný letní den. Ještě bychom si vyčítaly, kdybychom se nechaly hned zezačátku odradit."
"Nezní to moc přesvědčivě," zaslechla Dáša její brblání z pokoje, ale to už byla na schodech a dodávala:
"Svačinu mám nachystanou, jen se dobře nasnídáme a můžeme vyrazit!"
Po snídani se Ljuba začala líčit: make-up, linky, řasenka, pudr. Nehty byly namalované už od včerejška. Dáša ji chvíli nenápadně pozorovala.
"Ty se maluješ?"
"Každý den se maluju, mami, to přece víš. Nenamalovaná bych nešla ani vynést koš. A navíc, já se nepotím, jestli mi naznačuješ tohle."
Nebudu jí radit, řekla si Dáša, když se nepotí, tak se nepotí… raději dohlídnu na to, jaké si vezme boty.
"Jaké si mám vzít boty?" jakoby ji Ljuba slyšela, "mohla bych jít v těch nových sandálech, co myslíš? Ladí mi k tričku."
A je to tady, napadlo Dášu, musím zvolit dobrou taktiku, jinak to zkolabuje na botách.
"Ty sandálky máš moc pěkné, mně připadne škoda chodit v nich po lese. Nepotkáme ani kamzíka, tak by je neměl kdo obdivovat. Nech si je na Brno, tam v nich stoprocentně naděláš parádu."
Ljuba zpozorněla.
"Ale říkala si, že je terén procházkový, ne? I pro malé děti, - nepolezeme snad někde po skalách? Nechceš mi říct, že se poplahočíme do nějaké pustiny, kam normální člověk ani nepáchne?"
"Néé, prosím tě, neblázni, tam chodí lidí! A kdepak skály! Tam bych tě nehnala. Co kdyby sis půjčila od ségry ty její černé botasky, v nich se musí perfektně chodit."
"Ty bych si samozřejmě půjčit mohla, ale připadají mi spíš na vysokohorskou turistiku", řekla nedůvěřivě, "a ty si bereš jaké?"
"Já si beru pořád ty samé! Mně je jedno, kam jdu, dobře se mi v nich chodí."
Ljuba si začala brblat pod vousy, že tady ty triky u Dáši dobře zná, že ji zatáhne někam hluboko do lesa, kde nebude žádný signál, ani značka, a oni tam budou jíst do podzimu kořínky, nebo než po nich tatínek vyhlásí pátrání.
"A signál tam doufám je?" položila další upřesňující otázku.
"Proč by nebyl?" lehce pronesla Dáša, "za chvíli jsme na hřebeni a tam bude signálů- do aleluja, ještě si budeš moct vybírat!"
Ljuba si vyzula jednu sandálku, chvíli na ni zálibně hleděla a pak řekla:
"No, já ti teda budu důvěřovat, a vezmu si ty druhé. Ségra mi stejně tahá moje věci ze skříně, tak jí to aspoň oplatím."
Oblečení se doladilo k botaskám a v deset hodin slavnostně nasedly do auta.

(pokračování příště)