Vděk

27. října 2017 v 19:36 | Maryška |  Výlety
Včera se stala nevídaná věc: uprostřed jesenických hvozdů, asi tři kilometry od chaty Alfrédky, vyskočil přímo přede mnou pes.

V té chvíli jsem se nad tím faktem samotným moc nepodivovala- spousta lidí chodí po horách se psy. Minule jsem na hlavním vrcholu potkala psa tak obrovského, že by se na něm dalo i jezdit. Tenhleten byl jiný; byl to takový ten malinkatý bílý plyšáček, co se s ním vodí naše sousedka, které odrostly děti, a ona se nemá o koho starat. Vždycky ho sousedce obdivuju a zastavím se s ní, abych si na něho mohla sáhnout; nezdál se mi totiž úplně živej. Tohohle pejska si normálně pustíte do postele, aniž byste přemýšleli, jestli se to hodí. Je to prostě miláček. Takovéhle zvířátko na mě tedy vyjuklo z příkopy. Říkám si- páneček bude nedaleko, a s ním celá rodinka- kočárek, babička… cesta ze Žďárského potoka na Alfrédku je tomu docela přívětivá.
"Pocem pejsánku," zašeptala jsem potichu, vím, že někteří páníčkové nemají rádi, když se jim cizí lidi sápou na psy. Ani jsem ho nemusela pobízet, přiběhl sám. Opatrně si mě očichal, a když zjistil, že mám pejsky ráda, to se totiž po čuchu pozná, tak se ke mně mile přitočil, jako bychom se znali odjakživa. Dokonce mi skočil na koleno.
"Copak? Že ty by ses chtěl ponosit? Nebo pomazlit? Ty si ale přítulnej!" vlídně jsem s ním hovořila. Vím, co se sluší, když cizí pes projeví náklonnost - podrbat za uchem, na hřbetě, a taky na zadním stehýnku. A pokračovala jsem v cestě. Jedním okem jsem kontrolovala, odkud se vyloupne rodinka. Jenže nic takového… a pejsek pořád za mnou. To není možné, že by někomu utekl? Je tady odevšad daleko, takový gaučáček přeci nemůže ujít tolik kilometrů! Zastavila jsem, abych se zaposlouchala, odkud uslyším zoufalé volání. Mohla jsem uši napínat jak jsem chtěla, slyšet bylo jen šumění lesa a potoka…
"To je divné pejsku, jak ses tady dostal?"
Naklonila jsem se k němu a on se znovu přátelsky přitočil.
"Neříkej mi, že by tě někdo vyhodil! To by ale byla sprosťárna, takového bezbranného malého tvorečka! Nejdřív si tě domestikují, a až zapomeneš na všechny pudy… tohle se nedělá!"
Nad hlavou mi zakrákoral krkavec.
"Já tě tady, pejsku, nenechám, neboj se! Půjdeš se mnou pěkně na Alfrédku. Tam bývá plno lidí, třeba něco vymyslíme!"
Vydali jsme se společně na cestu. První půlhodinu šlapal trpělivě. Chvílemi se zastavil, někdy dokonce vrátil, očuchal si kapradiny a příkopy, jakoby hledal stopu. Jeho krátké nožičky možná ještě nikdy neušly takovou vzdálenost. Kdo ví, jak dlouho tu chodí, napadlo mě. Pít má co, kaluže byly dosti šťavnaté. Jednou se mu nožičky srandovně zamotaly do sebe a on upadl na ten svůj roztomilý bílý čumáček. Bez zbytečné sebelítosti se hrdě postavil a šlapal dál.
"Seš hrdina, já ti věřím! Na Alfrédce dostaneš něco z baťohu, nebo tam bude otevřený bufet," povzbuzovala jsem ho, "je to chlapče pro tebe veliká zkouška!"
Možná ho zbytečně podceňuju, třeba je to zkušený zálesák. Až teď mi došlo, že pejskové mívají v obojcích schovaná telefonní čísla nebo adresy.
"Pocem, drahoušku, ukaž mi ten oboječek!" dřepla jsem si a on ke mně poslušně přicupital. Opravdu - z obojku visel kousek něčeho - byl to pásek z umělé hmoty, a na něm… telefonní číslo! Vida, tak máš vyhráno! Na vteřinu mi přišlo líto, že ho nikdo neopustil, a já ho budu muset vrátit. Chtěla jsem mu pásek vyvléknout, abych mohla číslo přečíst, ale nešlo to. Dost pevně držel.
"Počkej, hafánku, nevrť se, jinak mamince nezavoláme!"
Chlupáčovi moje neohrabaná manipulace nebyla zrovna příjemná. Trhl sebou, a pásek mi zůstal v ruce. No nazdar, teď už tě dozajista nemůžu opustit, když jsem ti strhla to nejdůležitější. Ulekla jsem se nastalé odpovědnosti. Vytáhla jsem mobil a číslo zavolala. Mohla jsem to předpokládat - nebyl tu signál. Napíšu aspoň SMS, řekla jsem si. Kolečko na displeji se točilo pořád dokola na důkaz toho, že zpráva nemůže odejít. Pokračovali jsme v cestě. Asi po deseti minutách telefon znenadání zazvonil. Na displeji jsem poznala ono číslo.
"Ano?" řekla jsem co možná neutrálním hlasem. Samotnou mě překvapilo, že neprojevuju větší nadšení. Na druhém konci nastaly dvě vteřiny ticha a pak se ozval studený ženský hlas:
"Ten pejsek se jmenuje Matýsek. Utekl mi, vím to, ale nevím, co mám dělat."
Mně, kdyby utekl pes, projevuju obrovskou radost, a na úvod určitě vděk, ovšem tenhle hlas žádný vděk neprojevoval. Cítila jsem z něho spíše naštvání, že vznikla jakási komplikace.
"Podívejte, paní, jsem asi jeden kilometr od Alfrédky. Dojdu tam s ním, a vy si pro něho přijďte."
Začala naříkat, že nemá auto, manžel kamsi odjel, ona je čtyři kilometry od Alfrédky, co si má teď počít a tak. Proč mi to říká? Přemýšlela jsem. Naznačuje mi snad něco? Podívala jsem se na chlupáčka. Seděl poslušně vedle mě a čekal na svůj ortel. Žena se mi v telefonu začala ztrácet, signál slábl.
"Víte co? Už se mi ztrácíte, zkrátka budu čekat na té Alfrédce, než přijdete." Zavěsila jsem.
"To je divná panička," oznámila jsem Matýskovi. Představa, že by toho malého, bloudícího tvora sežral krkavec, než by se jeho paničce uráčilo zvednout zadek, mě trochu rozčílila. Začala jsem spřádat myšlenky, jak bych se dnes vrátila domů s tímto bílým, vyčerpaným zvířátkem… a co by na to asi řekla moje rodina…
"Už se těš, Matýsku, za chvíli budeš doma."
Kupodivu na své jméno nijak nezareagoval. Třeba je hluchej, pomyslela jsem si. Vydali jsme se znovu vpřed. Matýsek trochu zaostával. Už ani neočuchával příkopy, jenom mechanicky, tak nějak srandovně cupital. Navzdory všemu mi však dával najevo, že je psem, jak má být: hlavu nesl vznešeně a občas zvedl svou krátkou nožičku, aby z posledních sil očural kámen.
Na Alfrédce bývá povětšinou dost lidí. Je to křižovatka nejznámějších tras v samotném lůně Hrubého Jeseníku. Například té mojí- na Jelení studánku, na hlavní jesenický hřeben - a přes Vysokou holi na Ovčárnu.
Dnes tomu nebylo jinak. Jestliže jsem do této chvíle nepotkala ani nohu, tady bylo postav jak na orloji - pěší, mladí neklidní kolaři, starší muži daleko přes padesátku, dávající svým oblečkem a odhodlaným výrazem najevo, že mladým ještě stačí; přístřešek byl obsazený hlučnou polskou skupinkou, dva starší páry s holemi, mluvící jiným přízvukem, určitě ne moravským. Počkala jsem, až mě Matýsek doběhne, a zůstala stát kousek od vyhořelých základů. Alfrédka je název bývalé chaty, kde se vařilo a ubytovávalo. Pak shořela a nenašel se nikdo, kdo by ji vrátil do původní podoby.
Pozorovala jsem tváře lidí, zdali někdo z nich neulpí zrakem na už skoro mém pejskovi a radostně nevykřikne: "Konečně ses našel!" a vrhne se k němu. Nic takového. Lidé odpočívali, družně se bavili a nás si nikdo nevšímal. No nic, sednu si, a počkám. Sundala jsem baťoh z ramen a souputníkovi poručila:
"Tady si hezky sedni drahoušku, a za to, jak si to hezky vydržel, dostaneš dobrotku."
Jenže do milého pejska najednou vjela jakási nečekaná nevšímavost. Nesedl si ke mně, ale opodál. Jeho před chvílí vyčerpaný výraz někam zmizel a on se začal chovat, jakože si jen tak vyšel na sobotní procházku, a teď kvůli paničce musí odpočívat. No, nebudu ti to kazit. Ještě se tak neznáme, pomyslela jsem si trochu uraženě… rod mužský…
Vtom ze spodní cesty přijelo terénní lesácké auto. Asi kontrola, napadlo mě, na nás turisty, jestli si tu náhodou něco nerozděláváme… třeba ohníček. U kraje cesty auto zastavilo. Řidič zůstal sedět vevnitř. Pak se znovu rozjelo a… světe div se - rovnou ke mně! Mladý muž v lesáckém oblečku otevřel dveře a vystoupil přede mnou z auta. Viděla jsem, že mi chce něco říct. Bez pozdravu spustil:
"To vy jste volala?"
Připadl mi jako policista, když ho přivoláte na rozparáděné sousedy.
"Ano," řekla jsem spíše neochotně.
Přišel blíž k Matýskovi a úředním tónem mu oznámil:
"Tak pojedeme."
Matýsek nehnul ani brvou, ani tělem. Takhle přeci nereaguje pes na páníčka, uvažovala jsem. Muž k němu přistoupil, mírně se sehnul a chtěl ho nabrat. Stavěl se k němu dosti neohrabaně, a taky s nepochopitelným strachem; nevěděl jak, nebo z které strany ho uchopit. Když se ho dotknul, pes zavrčel. Vida, vrčení neznám. Chlap mi byl čím dál podezřelejší. Lesák, který se bojí psa, a ještě k tomu svého. Podíval se na mě rozpačitě.
"Vy jste ho nesla?"
"Ne, nemusela jsem."
"A držela jste ho nějak?"
Té otázce jsem nerozuměla.
"No, hladila jsem ho, byl milej…"
"On totiž tak úplně není můj. Patří tchýni. Volala mi, že ho kdosi našel. Měl jsem sice práci, ale… no, přijel jsem…"
Připadl mi jako malý kluk. Vida, tak tchýně… to ještě bude zajímavé, jestli s ním Matýsek odjede. Mohla bych mu pomoct, ale počkám, jestli mě o to poprosí. Pes očividně do auta nechce. S tchýní asi nebudeš mít moc dobré vztahy, lesáčku, to by se k tobě Matýsek jinak stavěl.
Zelený mužík byl čím dál nervóznější. Opatrně psa obešel, jestli by se mu snad nepodařilo nabrat ho z jiné strany. Matýsek znovu zavrčel.
"Já nevím, jestli se mi podaří…" nedořekl a podíval se na mě. Přišlo mi ho líto. Kdo ví, jaká je ta jeho tchýně Harpyje. Vyruší ho z práce a naporučí hledat psa. Přesto jsem zachovala kamenný výraz. Požádej mě, lesní muži, a pomůžu ti.
Po pár pokusech se mu podařilo psa nabrat. Štítivě ho hodil do auta na sedadlo spolujezdce, u toho zamumlal:
"Zašpiní mi to tam, no… už to je… "
Neříkala jsem nic. Dívala jsem se na toho nerozhodného zeťáka, jak beze slova rozloučení nebo díků zavřel dveře a odfrčel. Nemají se vytvářet domněnky, ale jedna mě přece jen napadla. Může to být už několikátý Matýskův útěk, třeba je citově deprivovaný. Nebo je hluchý a bolavý, starý, a tak věří, že v lese najde kamaráda. Lístek s telefonem jsem mu utrhla, už nebude kam volat. Snad se mu to jednou poštěstí, dostane se až na samotný hřeben, kde potká jiné pejsky, a ti si ho osvojí. Nebo se na Alfrédce přidá k partě Poláků, a s těmi dojde až do Polska. Naučí ho polsky a on jim bude za odměnu zahřívat jejich polský gauč.
Já jsem si stejně žádného pejska neplánovala. Pořád někde trajdám, co by dělal sám doma. Až potkám sousedku, pomazlím se s tím jejím. Ten nevypadá, že by trpěl. Všechno vlastně dopadlo, jak mělo.
Příští týden si zase naplánuju trasu někde kolem Alfrédky. Člověk nikdy neví…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eliss | Web | 27. října 2017 v 19:57 | Reagovat

Tak to je tedy sprostota, Matýsek si takové páničky nezaslouží :(

2 Camilla | Web | 27. října 2017 v 19:58 | Reagovat

Chudáček... z tvého vyprávění mám pocit, jako by o něj nebylo řádně postaráno...ale udělala bych totéž, taky bych se s ním pomazlila ;)
Škoda že si ho nevyfotila...
Pěkný blog, navštívím ho zas! ;)

3 Victoria Eleanor Drake Demonica Wicca | E-mail | Web | 27. října 2017 v 19:59 | Reagovat

Pěkný blog

4 hrachajdice | Web | 27. října 2017 v 20:14 | Reagovat

Hezky napsáno, ale je to smutný :(

5 Baruschka | E-mail | Web | 27. října 2017 v 21:12 | Reagovat

Ale no tak, i tohle může mít vysvětlení :-)
Paní může být třeba na vozíku :-) Nebo prostě jinak nemocná :-)
No a nebo vážně jen příšerná a otravná :-)

6 padesatka | E-mail | Web | 27. října 2017 v 22:01 | Reagovat

Hezký, dojemný příběh a skvěle napsaný...:)

7 nudistka | Web | 28. října 2017 v 8:29 | Reagovat

Zvláštní útěk i shledání se skoro páníčkem, i tak by pana zetě měl pejsek znát.

8 Carlos | 28. října 2017 v 11:55 | Reagovat

Tak tohle mě docela dostalo. Přál bych si, aby to četli ti dva. Mladý muž a jeho tchýně. Ale asi by to stejně nepochopili...

9 outcry | Web | 28. října 2017 v 12:58 | Reagovat

V dnešní době se ani takové reakci nedivím. :-( Spíš mě udivuje ta Tvá jiný člověk by majitele vůbec nehledal. :-))

10 Kuna lesní | 29. října 2017 v 14:01 | Reagovat

Mě ve také příběh líbil. Pěkně se četl.

11 Robert | 30. října 2017 v 8:57 | Reagovat

No vidíš, mohla jsi mít gaučáka :-)

12 Maryška | 30. října 2017 v 21:02 | Reagovat

jak se příběh líbí i kunám, nic lepšího jsem si nemohla přát...

13 Ruža z Moravy | E-mail | Web | 11. listopadu 2017 v 21:26 | Reagovat

Takové příběhy mne plní smutkem. Jak to vidím, ten její zeť zřejmě také nebyl  nijak citlivý. Když se lidé nemají rádi, zvířata by to neměla odnášet.
Pěkně píšeš, citlivě.

14 gmail sign up | E-mail | Web | 22. ledna 2018 v 9:43 | Reagovat

Give thanks to you for your details that you've distributed. It's really ideal for me.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama