Srpen 2017

Přijeli hasiči

27. srpna 2017 v 21:15 | Maryška |  Něco navíc...
Bylo to takové obyčejné podzimní odpoledne, takové to, co už jste se po obědě dost naodpočívali, povinnosti naodsouvali na potom, a pak nastala ta chvíle, kdy to nechcete vyslovit, ale v ovzduší je to jasně cítit; a vy víte, že to nemůže být jinak. V takové chvíli tlustý Justýn zavelel:
"Dneska konečně spálíme všechno to křáčí za barákem!"
Na to se nedá nic říct, když chlap jako hora, a zároveň hlava rodiny, poručí. Zdislava, jeho žena, na rozdíl od něho subtilní až vychrtlá, jakoby na jiná slova ani nečekala, se zvedla z kanape. Byli trochu směšná dvojka, tito dva, nesourodí co do vzhledu, přitom na sebe tak nějak zvláštně napojení.
Za domem měli uzavřenou zahrádku, spíše shromaždiště starého chebzí, co se má někdy spálit, zbytků palet, děravých kádí na vodu, zkrátka všelijakého toho harampádí, kterého se neradi zbavujete: co kdyby se ještě někdy hodilo? Z ulice na ni vidět nebylo - to byl ten hlavní důvod, proč se Justýn odvážil porušit městskou vyhlášku, která přikazovala, že pálení listí na zahradách je v létě a na podzim přísně zakázáno. Poručil Zdislavě:
"Nanos mi tu všechno listí, včetně těch ostříhaných haluzí z jabloní, a já to tady pěkně podpálím!" Slova "pěkně podpálím" pronesl obzvlášť zaníceným tónem. Snad to nebude polívat benzínem jako posledně, napadlo Zdislavu, je už tma, velkého ohně by si mohli všimnout sousedi. Obojí sousedi, zleva i zprava, totiž právě něco čuchtali na svých zahradách; zleva svobodný mládenec Severín Kaděrka, žijící jen se svou starou matkou a chovnou stanicí hadů, právě poklízel slepice, kteréžto choval právě pro hadí obživu, zprava Albína Kroutilová s mužem seděli ve své nové zahradní sedačce a slastně kouřili. Jejich hlavní činností v tuto podvečerní dobu bylo pozorovat okolní sousedy a kochat se tím, jak teprve vykonávají práce, které oni mají už dávno hotové.
Zdislavinu vnitřní, nevyřčenou obavu Justýn vycítil, ale nic na ni nedbal. V každém chlapovi se totiž skrývá kousek pyromana, takový archetypální pozůstatek z doby pravěké. Z garáže si donesl kanystr benzínu a fest polil první hromadu. V očích se mu podivně zablýsklo. Plamen vyšlehl tak mocně, až se Zdislavě na pár vteřin zastavilo srdce. Za tu maličkou chvíli si promítla, co musí nastat: od těch obrovských vystřelujících jisker chytne barák, a všecko, všecičko, co si za těch dvacet let společného života nahromadili, uhoří. A jim nezbude, než leštit kliky na úřadech a pojišťovnách, aby jim poskytli aspoň na pár dní přístřeší; děti budou muset odhlásit ze škol a všichni se nastěhují do jednopokojového bytu kdesi na pokraji města, v lokalitě, které se tak přiléhavě říká vyloučená, a tam… uvědomila si, že má na sobě staré hadry, co nosí jen na zahradu, a taky tu nemožnou podprsenku - už dávno ji chtěla vyhodit… měla to udělat, teď v ní bude bůhví jak dlouho…
Na Justýnovi bylo naopak vidět čiré nadšení. Jeho zrak zrudl ohňovými plameny a on si byl v tu chvíli jistý, že je pánem toho živlu.
"Justo, já se bojím!" špitla Zdislava a chytla ho za ruku.
"Neboj, mám to pod kontrolou!" odhodlaně pronesl, a u toho poodstoupil o dva kroky vzad, neboť žár se nedal vydržet. Mnoho dní nepršelo a listí bylo tak suché, že bylo do dvou minut na prach. Justýn netrpělivě popoháněl svou ženu:
"Honem, nos další, ať nám to nechcípne!"
Kéž by chcíplo, problesklo hlavou Zdislavě, ale poslušně vzala kolečka a jela pro další hromady. Když přijížděla potřetí, soused Kroutil se zvedl ze své krásné sedačky, přistoupil k plotu a klidným, nevzrušeným tónem pronesl:
"Sousedko, jedou k vám hasiči."
Zdislava zkoprněla.
"Hasiči? Proč?" nechtěla pochopit. "A jak to víte?"
"Teď to naše holka slyšela u branky," v bohorovném klidu pokračoval Kroutil.
Dělá si ze mě legraci, chce nás vystrašit, napadlo Zdislavu. Jenže v tu chvíli uslyšela ten zvuk - zvuk hasičské sirény.
Kroutil zvedl prst nahoru, na dvě vteřiny zvedl obočí a pak tiše pronesl:
"To jsou oni!"
Zdislava položila kolečka a úprkem běžela k Justýnovi.
"Justo, jedou k nám hasiči!"
Justýn právě zálibně rozhraboval oheň hráběmi, a informace o hasičích ho nijak nevykolejila.
"Prosím tě, co by u nás dělali, však nehoří!"
"Soused to říkal!"
"Jak by to prosím tě soused mohl vědět?"
To je pravda, napadlo Zdislavu a utíkala zpátky k sousedovi:
"Sousede, jak můžete vědět, že jedou k nám?"
Kroutil slastně popotáhl kouř z cigarety, aby nechal své důležitosti patřičný prostor.
"Zavolal je na vás Říha… odnaproti, možná si myslel, že hoří garáže nemocnice."
Ohlédla se za sebe. Skutečně, oheň šlehal dost vysoko. V té tmě musel být vidět i z hlavní cesty. Jejich zahrádka s garážemi těsně sousedila. Nemohla však pochopit, jak může dědek, co celé dny jenom vysedává u okna, zavolat stopadesátku, nato předat informaci někomu na ulici a ten někdo ji předá Kroutilovic holce. Znovu odběhla dozadu za Justýnem.
"Justo, co budeme dělat?"
Justýn na sobě nedal znát žádné rozrušení.
"No co, řekneme jim, že nehoří, a oni odjedou!"
"To nemůže dopadnout dobře, měli jsme to spálit za světla, teď po nás budou chtít zaplatit výjezd! Bylo nám tohle zapotřebí?" lamentovala Zdislava a srdce jí mohlo vyskočit z hrudi.
"Nezmatkuj, já to vyřídím!" uklidňoval ji Justýn.
"To nevyřídíš, to se nedá vyřídit!" mlela si svou.
V tom se za garážemi nečekaně objevila světla - pohybující se kužele baterek, a za nimi už bylo jasně vidět modře blikající hasičské auto, jak přijíždí k bráně nemocnice.
"Panebože, oni nás obklíčili," zašeptala Zdislava.
"Tady jsou hasiči města Trubkov, co to tam pálíte? Máte oheň pod kontrolou?" ozvalo se ze tmy a dvě obrovské siluety se objevily kousek od zadního plotu.
"Máme," sborově pronesli Justýn se Zdislavou.
"Chlapi, to je planý poplach, já tady pálím trochu listí ze zahrady!" zlehčoval situaci Justýn, a přitom nepřestával hráběmi urovnávat haluze na ohništi, na důkaz toho, jak má oheň pod kontrolou.
"Potřebovali bychom se dostat na váš pozemek a fyzicky si ho zkontrolovat. Mohli byste jít někdo k přední brance a pustit mé kolegy?"
"Samozřejmě," odvětil Justýn a strčil do ženy, která stála, že by se v ní krve nedořezal.
"Běž tam ty," procedil potichu skrz zuby, "ty to vyřídíš."
"Já? Proč já?" špitla, a neohrabaně vykročila.
U branky stáli dva hasiči, od hlavy k patě kompletně vyzbrojení, připadali jí jako kosmonauti. Na prsou měli připevněné vysílačky. Z jedné se ozvalo:
"Stojíme u brány nemocnice. Už jsme mluvili s ředitelem, souhlasí, abychom přecvakli zámek. Vjíždíme dovnitř!"
Zdislava v duchu zaúpěla: další položka…
"Dobrý den, paní, jsem hasič Mráček a toto je můj kolega Coufal. Potřebujeme vstoupit na váš pozemek, abychom přesně popsali požár."
"Pánové, já se moc omlouvám, tady došlo k nějakému nedorozumění, někdo si z nás zřejmě udělal legraci, my jen vzadu pálíme trochu toho listí, nic víc, jak se to tak na podzim dělá," zkroušeně pronesla.
"Můžeme vstoupit?" trvali si nekompromisně na svém.
"Samozřejmě, pojďte," v chvatu otevřela branku.
Hasiči Mráčkovi znovu zachroptila vysílačka. Sklonil se k ní jako nějaký tajný agent a jedním koutkem potichu pronesl:
"Jdeme dovnitř. Vypadá to, že se jedná o planý poplach, zatím nic nepodnikejte."
"Co z toho budeme mít?" zkroušeně se zeptala Zdislava.
"Když se prokáže, že jste nic nezavinili, tak nic," podíval se na ni Mráček, a když viděl, jak se jí ulevilo, mrkl jedním okem a dodal:
"Teda možná…"
"To ten dědek odnaproti, je hrozně protivnej a nudí se doma… ten vás zavolal!" vysvětlovala, ale to už přicházeli k ohništi. Justýn, předstíraje, že se kolem něho vůbec nic neděje, stál u ohně a nepřestával hráběmi rozhrabovat hořící haluze. Když uviděl muže ve skafandrech, začal rádoby zvesela:
"Chlapi, já to mám vážně pod kontrolou, pálím to tady na kachlích, vidíte sami, v blízkosti je stěna od garáží, ta nehoří, že jo?" podivně se zachichtl. Nikdo se jeho vtipu nezasmál.
"A co nemocnice? Dost fouká vítr, pane, stačí jedna jiskra," podotkl se smrtelně vážnou tváří Mráček.
"Já vím, chlapi, počítám s tím, mám tady kádě s vodou, vidíte?" hráběmi ukázal na soustavu ubohých nádob.
Hasiči si kádě zblízka prohlédli. Baterky k tomu nepotřebovali. Prostor byl dostatečně ozářen ohněm.
"Musíme vás, pane, poučit, že pálit listí v takových suchách je dost přísně zakázáno."
"Já vím," pronesl Justýn a nahodil zkormoucený výraz. Zdislava si dobře všimla, že zkormoucení jenom hraje. Přitom pořád uhraboval oheň, jakoby přišla dobrá návštěva a on si s ní jen vyprávěl.
"Takže my teď počkáme, až ten oheň uhasíte, vyfotíme si to, a pak odjedeme," uzavřel Mráček. Justýn začal neochotně nabírat vodu do poloděravého kyblíku a pomalu ji lít na oheň.
Celá událost přilákala nečekané množství lidí. Z obou stran plotu stáli sousedi a nejen oni. Odněkud se záhadně vyrojili další lidi, a celý incident pozorovali jako divadlo. Někteří se dokonce usmívali. Zdislavě připadlo, že jsou tím celí vzrušení. To zas bude drbů.
"Opravdu z toho nic nebude?" ujistila se ještě jednou u druhého hasiče, který za celou dobu nepromluvil, a tím se jí zdál jako ten hodnější.
"Asi ne, paní, byl to jenom planý poplach."
Ulevilo se jí. Za brankou se na ni Mráček otočil a starostlivě pronesl:
"Paní, měla byste na toho svého dát trochu pozor!"
"Dám, ano dám…" řekla a poprvé se usmála. Zavřela za nimi branku a ještě chvíli se dívala na dvě mohutné postavy, rozvážně kráčející prázdnou ulicí, ozářenou měsíčním světlem. Je úplněk, pomyslela si, bude se dobře spát. Žuchnutí kamene ze srdce museli slyšet i ti dva…

Ať žije!

19. srpna 2017 v 13:55 | Maryška |  Nad čím přemýšlím
Mí milí čtenáři,
Léto se překlenulo do své nádherné babí podoby a pomalu se připravuje na podzim. V Jeseníkách tedy určitě. Já si ho zatím užívám, jak se patří - s přáteli, rodinou, cestováním, a samozřejmě chozením po horách. Zážitky se hromadí, a tak nemám strach, že by nebylo o čem psát. Jen mi poskytněte trochu té trpělivosti - dvě věci najednou prostě dělat neumím!
Ať žije příroda a odcházející léto!!