Na prahu dospělosti (2)

2. března 2017 v 17:43 | Maryška |  Něco navíc...

A pak nastal ten okamžik s velkým O- sejití krásek dolů.
"Jé, vy jste nádherné, holky!" užasla Dáša, "nechtěla bych být v kůži dnešních kluků!"
Její poklony si nikdo nevšímal, jen nejtišší z děvčat, Daniela, s nepochopitelnou přezdívkou Vlčice, se na Dášu vděčně usmála a zamrkala řasami tak dlouhými, až v chodbě vznikl průvan.
"Jmenujte mi, co mám mít!" komandovala Soňa.
"Pudr máš?" začala Klára.
"Bez toho bych nešla," pronesla suše Soňa, "to jako kdybys horolezci radila, aby si vzal… třeba… třeba lano."
Následovala sprška názvů, anglicky znějících, o jejichž existenci nevěděla Dáša zhola nic, ovšem bronzer mezi nimi překvapivě nebyl. Vida, pomyslela si, ještě před pár hodinami se kvůli němu málem zhroutil svět. Opatrně to zkusila:
"Co bronzer?"
Všechny se na ni překvapeně podívaly, a po dvou vteřinách vyprskly.
"Prosím tě, mami, nemusí všichni vědět, že o malování nic nevíš," přátelsky ji poplácala po rameni Soňa, ale to už zazvonil zvonek a taxikář žoviálně oznamoval, že je tady.
"Vzala si tu červenou rtěnku?" špitla Daniela.
"Ježišmarjá, červená rtěnka! Kdo ji měl naposled? Nezůstala na posteli?"
"Mám pro ni skočit?" nabídla se Dáša.
"Jenom to ne!" už zase hystericky nabírala Soňa, "v tom bordelu by ses určitě neorientovala, a ještě by tě z něho mohla klepnout pepka," uzavřela, a v kozačkách a v kabátě brala schody nahoru po dvou. Ostatním přikázala:
"Vy běžte do taxíku, ať nečeká, já vás doběhnu!"
Děvčata jejího příkazu uposlechla a vyšla z domu. Dáša zůstala stát na ztichlé chodbě. Panika se šíří rychle - co když se červená rtěnka nenajde? Vrhla se na své skromné pouzdro s malováním a začala se v něm přehrabovat. Vzpomněla si, že jí nedávno Soňa jednu červenou rtěnku zakoupila k narozeninám se slovy, že by ze sebe taky někdy mohla udělat člověka. Líčila se s ní jen tehdy, když šla někam se svými dcerami. Aby jim nedělala ostudu, jak rády pronášely. To už slyšela Soňu, jak chvátá dolů.
"Máš ji?" nervózně zjišťovala.
"Jasně, že jo, tak pádíme, ahoj!"
"Soni," zadržela ji ještě Dáša, "víš, co jsme si slíbily: ve dvanáct doma!"
"No jó, zase budu nejtrapnější ze všech," zabrblala Soňa, ale to už byl vidět jen cíp jejích šatů za rohem domu.
Jen si brbli, já vím nejlíp, jak je dnešní svět nebezpečný. Chlapci mají včera osmnáct, lupnou si pár štamprlí, do žil jim vjede kuráž, a pak se může třást každá holka, natož takové krasavice. Odjakživa začalo největší rošambo na zábavách až po půlnoci, mně to nikdo nebude vykládat! Peníze na zpáteční taxík dostaly, tak snad dojedou v pořádku, uklidňovala se Dáša.
Tu noc bylo ale všechno jinak. S úderem půlnoci si Dáša v posteli stále ještě četla, ač jindy by už dávno tvrdě spala. Venku byl naprostý klid, umocněný čerstvě napadeným sněhem. Měsíc se blížil úplňku a svítil přímo na Dášinu postel. Vstala a postavila se k oknu. Nějaký divný pocit ji udržoval v bdělosti. Po chvíli se napomenula, že zbytečně panikaří. Nebudu přece stát u okna, uvažovala, jsou skoro dospělé, poučené, mobily mají… volat jim nebudu, to teda ne… mimoděk sáhla po mobilu a vytočila Sonino číslo. Nikdo ho nezvedal.
Jak se ručička posunovala k jedné hodině, nervozita stoupala. Soňa přece nikdy nechodí pozdě! Je to v zásadě hodná a spolehlivá holka, když už se na něčem domluví, dodrží slovo. Nebo aspoň zavolá. Možná by bylo lepší, kdyby měla kluka, přemýšlela Dáša. Byl by tam s ní a pak by ji dovedl. Ale takhle? Pardáli se o ni poperou, když ví, že je nezadaná. Nebo hřeší na to, že je tatínek na služební cestě? Z toho má větší respekt…
S úderem čtvrt na dvě zachrastily klíče v zámku. Pomalu vstala a oblékla si župan. V klidu si připravovala, co řekne. Přece jenom - Klárka měla nedávno osmnáct … nemůže na ně jen tak udeřit. Potichu otevřela dveře od ložnice. Byly však mnohem rychlejší, než předpokládala; bleskurychle a bez přezutí se vyhrnuly nahoru dříve, než stačila sáhnout po vypínači. To je rychlost, potvůrky tuší, že číhám, napadlo ji. Jen jedna zůstala stát u hlavních dveří a marně se pokoušela zamknout. Byla to Soňa. Dáša se za ni postavila a řekla pomalu a srozumitelně:
"Dobrý večer!"
Soňa se ani neotočila, něco zahuhlala, a pořád tak jaksi divně šroubovala klíčem. U toho zaklela:
"To je ale pitomý zámek!"
Pak naznala, že se jím nebude zabývat, nechala dveře dveřmi, a jen tak, jakoby se nechumelilo, chtěla kolem Dáši proklouznout, jakože si to má dodělat sama. Dáša jí zastoupila cestu:
"Nepřišly jste náhodou trochu pozdě?"
Soňa něco nesrozumitelně zabrblala o obsazených taxících a se skloněnou hlavou se tlačila ke schodům. Z té bezprostřední blízkosti ucítila Dáša alkohol.
"Soňo, tys pila!" vykřikla překvapeně.
"Ale nepila," zahuhlala.
"Podívej se mi do očí!"
Soňa na dvě vteřiny zaváhala, a pak, s opileckou hrdostí, zvedla hlavu. Oči měla podlité do ruda a sotva se držela rovně.
"Ty seš ale zmazaná! Běž nahoru a zítra to vyřídíme."
Soňa se vyškobrtala po schodech a Dáša přikročila k hlavním dveřím. Klíčem v zámku nešlo otočit. Co se děje, večer to ještě šlo! Podivila se a rukou zašátrala z druhé strany. Vida - klíč byl i z druhé strany! Aha, děvčata se špatně domluvila! Ještě chvíli zůstala stát na chodbě a poslouchala. Chtěla si rozklíčovat nové zvuky, a podle nich odhadnout, v jakém stavu skupinka došla. Děvčata se zavřela v pokoji. Byl slyšet jen šustot a šepot. Uklidněná odešla do ložnice a znovu ulehla.
Netrvalo dlouho a venkovní klid se začal proměňovat. Když už skoro usínala, proniklo do oken ložnice blikající světlo a vzrušené lidské hlasy. Že by sanitka? Lekla se a znovu přistoupila k oknu. Před jejich branou stál taxík s rozsvícenými světly. Z venkovní strany plotu seděli na zídce dva mladíci a nahlas hovořili. V ruce měli láhev. Třetí mladík, oděn pouze do košile, visel přes jejich plot a něco křičel do zahrady. Dáša otevřela okno a zavolala:
"Pánové, můžu vám nějak pomoci?"
"Ano!" vykřikl rychle mladík v košili, do tohohle domu vešla moje dívka a já jsem si pro ni přijel! Chci si ji odvézt!"
Dáša naznala, že tohle se nedá řešit uprostřed noci z okna. V rozespání si rychle navlékla bundu a první boty, na které narazila, a vydala se za roztouženým mladíkem.
"Zajímalo by mě, mladý muži, proč nám visíte ve dvě ráno na plotě? A co tady dělá ten taxík?"
Na mladíkovi bylo vidět, že má něco upito, ale svůj požadavek formuloval zcela přesně.
"Já se moc omlouvám, paní, ale vysvětlím vám to. Moje dívka se jmenuje Daniela. Dneska jsme si slíbili, že si ji po půlkoloně odvezu k nám. Ví o tom její i moji rodiče, i ona mi to slíbila, ale pak utekla tady do toho domu! Proto tady stojí ten taxík - všechno bylo domluvené!" uzavřel naprosto zoufalý.
Další dva mládenci si jeho vypjatého proslovu vůbec nevšímali. Jeden dokonce dvakrát upadl na zem, což jeho kumpána nijak neznepokojilo a dál si vedl svou.
"Tak zaprvé, mladý muži, v tomto domě bydlím já. Dívka jménem Daniela tu sice přijela přespat, to je pravda, ovšem půl slovem se nezmínila, že si ji někdo uprostřed noci odveze. Mám za ni jakousi odpovědnost, jestli chápete. Můžu pro vás udělat jednu, a zároveň poslední věc. Zajdu se jí zeptat, jestli je to skutečně tak, jak říkáte, a když s vámi odejde, budu o tom informovat její rodiče."
"Ano, to přesně chci, rodiče to ví, já jenom nechápu, proč šla do toho vašeho domu!"
Dáša se vrátila. Už na schodech viděla, že se v dívčím pokoji naplno svítí, a je zde značný šum. Zaklepala, uslyšela nejisté "dále" a vešla. V pokoji to vypadalo, že se něco muselo stát. Všechny dívky měly na sobě stále ještě večerní šaty i líčení. Daniela seděla na zemi, na matracích, oči uplakané, černé šminky jí stékaly po tvářích. Ostatní dívky seděly nakloněny k ní, jakoby ji konejšily. Všechny držely v rukou mobily. Dáša začala:
"Děvčata, na bráně visí nějaký hoch, který tvrdí, že si taxíkem přijel pro Danielu a chce si ji odvézt někam k sobě domů. Prý to ví obojí rodiče."
Nastalo ticho. Daniela se vyplašeně rozhlédla po kamarádkách. Ty jen seděly a dívaly se střídavě na ni, střídavě do země. Pak polkla slzy a nečekaně rozhodně řekla:
"Já s ním nikam nepojedu!"
Následovaly další vteřiny ticha. Napětí v místnosti se dalo krájet.
"Už si měla osmnáct?" zeptala se jí vlídně Dáša.
Daniela sklopila oči a zakroutila hlavou. Z očí se jí vyřinul další proud slz, rovnou na peřinu. Soňa jí starostlivě podala kapesník, Klárka ji hladila po rameni.
"Dobrá tedy. Zajdu k bráně a všechny, i s taxíkem, pošlu pryč, ano?"
Daniela se na Dášu vděčně podívala a s nejistým úsměvem přikývla.
"A běžte se umýt a spát, je půl třetí," řekla Dáša a znovu se vydala k brance, aby neúspěšnému chlapci oznámila tuto smutnou novinu. Taxikáři se už pravděpodobně nechtělo čekat, stál vedle vozu a kouřil. Ostatní dva mladíci stále ještě seděli na zídce, a mimořádné dramatičnosti okolní situace vůbec nevěnovali pozornost. Vyprávěli si nejspíš důležité věci, jaké se nedají vyřešit jindy, než nad ránem na cizí zídce, a mezi dvěma chlapy.
"Tak, mladí mužové," zahájila Dáša, "mám pro vás jednu zcela jasnou zprávu. Slečna Daniela bude spát v tomto domě a nikam neodjede. Vy se všichni seberete, i s tím vaším taxíkem, a půjdete domů. Jinak na to budu nazírat jako na rušení nočního klidu, co tomu říkáte?"
Taxikář zřejmě čekal právě na tento povel a netrpělivě zabučel:
"Tak já teda jedu, chlapi, dostanu od vás tu stovku."
Mladý muž v košili neochotně vytáhl bankovku z peněženky a s omluvou mu ji strčil. Taxikář hbitě odhodil cigaretu, naskočil do vozu a okamžitě odjel. S nešťastným výrazem se mladík otočil na Dášu:
"Proč?... Proč?" opakoval, u toho si rukou nervózně zajížděl do vlasů. Když viděl Dášin neochvějný výraz, pochopil, že je všemu konec. Přehodil si přes sebe bundu a zavelel svým kamarádům:
"Vstávejte, vy dva, jde se domů!"
Mládenci se poslušně zvedli, aniž by se vyptali na důvod přesunu, a odploužili se ztichlou ulicí směrem dolů, k řece, u toho stále probíraje něco důležitého. Ještě chvíli se za nimi Dáša dívala, jak se jim pletou nohy.
Když přišla domů, byl nahoře klid. Zaplaťpánbu, snad už se vyspíme. Ještě, že není doma tatínek, to by mohlo dopadnout hůř, řekla si a zavřela oči. Před usnutím ji napadlo: Vlčice se tak nějak rozklíčovala sama, bronzer ještě zjistím, a to mé ranní poučování… no, nevím, jestli k něčemu bylo… nad tím teď nebudu přemýšlet, až ráno…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ortie | Web | 2. března 2017 v 21:39 | Reagovat

Moc hezky se to četlo :-)

2 Robert | 3. března 2017 v 17:30 | Reagovat

Tak a teď pravdu. Pseudonym Soňa jsi ty a popisuješ své zážitky? :-D :-D hehe

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama