Únor 2017

Na prahu dospělosti

25. února 2017 v 12:36 | Maryška |  Něco navíc...
Bylo to obyčejné sobotní ráno. Líně padající vločky a zatažená lednová obloha rozhodně nenaznačovaly, že by se ten den mohlo stát cokoli výjimečného. Dáša neměla důvod spěchat z postele. Muž odjel na služební cestu, vrátí se až zítra. Dobrý důvod prolenošit den. Nebo aspoň dopoledne. V noci měla zvláštní sen - o dosažení prahu dospělosti - neurčité, divné persóny, děj se jen tak ploužil, snad chtěl k něčemu navádět… Chvíli nad ním rozjímala. Pak zaslechla navrchu chramostění. Byla to její starší dcera Soňa. Tuto noc byly samy doma, mladší Simona odjela ke kamarádce. Kam se tak brzy může chystat? - přemýšlela Dáša, vždycky si přece poleží, a dolů přijde až těsně před polednem, když už jsou hrubé práce k obědu udělány. Aha, došlo jí najednou, nemohl ten sen být o ní? Za půl roku jí bude osmnáct, to je přece ten mezník, kdy se mají dětem říkat důležité věci, které Dáši její matka nikdy neříkala, a přitom na ně Dáša ve skrytu duše čekala.
Vstala z postele, navlíkla si župan a vyšla po schodech do patra. Zaklepala na dveře Sonina pokoje. Ozvalo se nepříliš nadšené: "Nóó…" Ten tón přeslechla a vešla s milým úsměvem.
"Ahoj Soni, jak si se vyspala?"
"Noo, docela to ušlo, ale radši bych spala dýl. Jdu Klárce na tu její půlkolonu, jak jsem ti říkala, vzpomínáš si, ne?"
Aniž by si vzpomínala, Dáša věrohodně přitakala.
"Navíc u nás budou spát holky, tak musím uklidit. Ani nevím, kolik jich přijede, esli dvě, tři… a Simonice, jak je jejím zvykem, nechala v koupelce takovej bordel s tím svým malováním, a klidně si odjede! Už mě fakt štve!" pronášela rozčileně, rozcuchaná, sedíc jen tak v pyžamu na posteli. Měla pravdu, její sestra Simonka byla skutečně mistr nepořádku, to o ní věděla celá rodina.
"Víš, Soni, přišla jsem ti vlastně něco říct," řekla Dáša a posadila se vedle ní na kraj postele, "ale jestli nemáš náladu, tak přijdu později."
Soňa se na matku upřeně zahleděla:
"Stalo se něco?"
"Ne, neboj se! Jen ti chci něco říct."
"Muselo se něco stát, jinak bys to neříkala takovým vážným tónem. To není normální, aby si za mnou ráno přišla a tady tím rádoby veselým hlasem mi NĚCO chtěla říct, protože to není tvůj tón, to já poznám, takhle ty nemluvíš! Tak to prosím tě vyklop a nenapínej mě!"
"Víš, Soni, chtěla jsem ti říct takovou věc, no, ona je to vlastně hloupost, teda - mohlo by se to zdát na první dojem jako hloupost, ale ve skutečnosti je to důležité… zkrátka - už seš dost velká holka na to, aby sis o svých věcech rozhodovala sama. Za chvíli ti bude osmnáct, budeš za sebe odpovědná se vším všudy, i před zákonem, že? a to je vlastně coby dup! My s tatínkem už na tebe vliv nemáme, stejně si všechno rozhoduješ sama, tak co… radit ti už ani neumíme… copak my víme, co je pro tvůj život nejlepší? Leda by si potřebovala poradit a přišla za mnou, tak to jo, to ti ráda poradím. Ale jinak se, děvče, musíš naučit rozhodovat sama za sebe!"
Soňa zůstala jako opařená. Chvíli hledala slova, a pak sáhla matce na čelo:
"Je ti dobře, mami? Chceš, abych něco udělala? Mám jít na nákup? Nebo uklidit? Já samozřejmě uklidím, není potřeba…"
"Nic mi není," skočila jí do řeči Dáša, "nemusíš mít strach, nic po tobě nechci, prostě jsem za tebou přišla, abych ti přesně tohle řekla. Připadá mi to důležité," zakončila a dala jí pusu na čelo.
"Mně se to nezdá normální, muselo se něco stát! Vy se budete s taťkou rozvádět?"
"To víš, že ne, jak tě to mohlo napadnout?" s klidem v hlase řekla Dáša a vstala. Nejradši by se rozesmála, ale vnímala jakousi vážnost tohoto rodičovského působení, a chtěla si ji ponechat. Ještě za dveřmi cítila Sonin nechápavý pohled. Tak, to bychom měli, řekla si v duchu, a teď se dám v klidu do vaření. Hrudí jí projel takový ten blažený pocit, jako když konečně uděláte něco, co jste dlouho odkládali.
Sobotní den se odvíjel v duchu nadcházejícího tancování. Po poledni se začaly sjíždět kamarádky. Nakonec byly jenom dvě. Nastaly nekonečné hodiny chystání, česání, fénování, zkoušení šatů, a hlasitého rozebírání, co které sluší, a výskotů, když to bylo nalezeno, anebo přímo ječení, když to nalezeno nebylo. Do toho v jednom kuse cinkaly mobily, neboť vytvořené modely se musely řádně ofotit a zasílat si je navzájem s jinou grupou, chystající se na půlkolonu na opačném konci města.
Je to krásný čas, tahle nedospělost, pomyslela si Dáša, starosti bez následků, ty vzrušující obavy, jestli se budu líbit tomu svému vyhlídnutému, nebo pro jistotu ještě dalšímu, bude tam přece celá průmka, tak abych si je mohla navzájem porovnat a viděla, jestli o mě chtějí skutečně soupeřit, protože jestli ne, tak si mě nezaslouží ani jeden! Anebo ono rozjitřené doufání, že by se tam mohl objevit někdo třetí, neznámý a pohledný rytíř, přímo krasavec, na kterém by všechny holky mohly oči nechat, a který by si vyhlídl právě mě; nakráčel by si to ke mně přes celý sál, a s hypnotizujícím pohledem, jaký bych mu samozřejmě oplatila, by mě vyzval k tanci. A pak, pak by se mi dvořil… a já bych si celou dobu rozmýšlela, jakou až mu poskytnu přízeň, - muselo by to být přiměřeně dost, aby jeho zájem neochaboval, ale zase ne tak moc, aby si mnou byl jistý, a nakonec, beztrestně a s pompou, jaké je schopna jen dívka v sedmnácti letech, když se jí chlapec úplně nezamlouvá, a nesplní asi tisíc ukazatelů, bych mu řekla:
´Nezlob se, Fando, seš fakt milej kluk, ale zůstaneme radši kamarádi, jo?´
Věta, kterou kluci k smrti nesnáší, ale za nic na světě by to před holkou nepřiznali, a proto by s hranou kuráží odpověděl:
´Jasně, není problém!´
A Kudláčková, ta nafintěná obecní samice, by pukla vzteky, protože si nevšiml prvně jí… jé, to bych jí to nandala…
Ze zasnění probral Dášu silný zápach něčeho spáleného.
"Zásmažka!" vykřikla a skočila po hrnci, z něhož se už notně kouřilo. Zaklela, ale jen tak naoko… ta chvilka zasnění jí stála za to.
V tom se otevřely dveře a do kuchyně vletěla Soňa. Jindy by hned Dášu zpucovala, co že to je za smrad, teď však měla jiné starosti. Hlasem, hraničícím s hysterií, zařvala:
"Víš, co se nám stalo?"
Dáša pohotově přepnula do režimu matky a začala tím nejhorším:
"Vyhořeli jsme?"
"Prosím tě, mami, nedělej si z toho srandu. Něco horšího- Klára zapomněla dovézt bronzer!!"
To jsou ty chvíle, kdy musí každá matka znejistět: zapomenout na bronzer znamená a) má dát najevo zhrození, protože ples je tímto ohrožen, b) má je začít litovat a říkat- to nevadí, zkusíme se zeptat sousedky (která sice vloni měla sedmdesát, ale snad existuje jakási šance, že by věc toho jména mohla mít, nebo aspoň znala někoho, kdo už někdy bronzer viděl), nebo c) má ihned vysypat peníze na nový. Kolik taková věc ale může stát? Dáša pro jistotu vytřeštila oči úplně stejně jako Soňa a skoro vykřikla:
"Co teď?"
"No, říkaly jsme si, že si pro něho zafičíme do Kaufáče, když tu má Klára to auto, jenže drobný háček je v tom, že by si nám na něho musela dát, protože holky mají akorát tak na útratu, a mně už zbývá kapesné jen tak tak, já bych ti to příští měsíc vrátila, co na to říkáš?"
Co se na to dá říkat? Bez bronzeru je zřejmě nemožné absolvovat tanečky, když to říkají tři děvčata zároveň. Pokud je Soňa schopná to z kapesného vrátit, pravděpodobně se nebude jednat o tisíce.
"Tak jo, když se bez toho neobejdete… kolik potřebuješ?"
"Pětistovka bude stačit."
"Pětistovka?" vykulila znovu oči, tentokrát upřímně.
"No kolik si myslela? A to se budu modlit, aby měli ty levnější… jinak už se fakt můžeme jít klouzat."
To bude asi něco k malování, pomyslela si Dáša. Oblečení vyloučila, to by nepotřebovaly všechny tři. Hrábla do peněženky, když v tom se přiřítila z vrchu Klára a nadšeně oznamovala:
"Sončo, nemusíme, já jsem ho našla!"
"No sláva," oddechla si Soňa a podívala se na matku. Ta měla stále ještě ruku zabořenou v peněžence pro případ, že přiběhne snad někdo další a oznámí ještě strašnější novinu, třeba že je v kulturáku bomba a všichni se začínají skládat na nový.
"Víš co, mami, já si to pětikilo od tebe přece jenom vezmu. Mně stejně došel, tak se v pondělí, a v klidu!" významně zvedla obočí, "podívám v Opavě. Dobrý nápad, ne?"
"Já myslím, že výborný," řekla Dáša, a i jí se, aniž věděla proč, ulevilo. Ono "v klidu" mělo zřejmě naznačovat, že do plesu zbývají už "jenom" tři hodiny, a tudíž - každá minuta dobrá. Obě dívky se, vesele švitoříce, odebraly nahoru, aby pokračovaly v přípravách s jakýmsi bronzerem, o jehož poslání neměla Dáša nejmenšího tušení, ale cítila jisté kolektivní uspokojení, že se v jejich domácnosti nachází.
Mezitím přijela domů další dcera - Simonka. K ní je nutné říct zásadní věc - Simonka byla naprostou přebornicí v líčení. U ní se rozhodně nedalo mluvit o kosmetickém kufříku, ale stole. Její kosmetický stůl obsahoval čtyři napěchované šuplíky, za které by se nemusela stydět žádná parfumerie. V jednom byste našli desítky štětců a štětečků, ve druhém rtěnky a laky na nehty, pro jistotu ve dvou patrech, a ve třetím… těžko popsat v tomto oboru nevzdělanému člověku, co obsahovaly další šuplíky.
"Kde seš tak dlouho, gádžo!" přivítala ji Soňa nervózně, "slíbila si, že nás nalíčíš, čekáme už jenom na tebe!"
Simona, potěšena projevenou důležitostí, zahlaholila zvesela:
"Tak pojďte, kočičky, ale jedna po druhé, nemačkat se, mám jen jedny ruce! Račte vstoupit do mého království!"

(pokrač. příště)