Po Vánocích Vánoce

21. ledna 2017 v 14:44 | Maryška |  Nad čím přemýšlím
Na konci roku 2015 se mi stalo něco nečekaného: přestala jsem se těšit na Vánoce.

Co těšit! - přímo mě rozčilovalo všechno, co s Vánocemi jen trošku souviselo. Jakmile se v obchoďáku rozezněly první tóny jakési koledy, dostala jsem zlost: jak to, že se zpívá už před Adventem? Nestačí, že jsem vánoční výzdobu viděla už v říjnu? Co si vlastně ti vydřiduši o sobě myslí? Pak mě napadlo- nemůže to být věkem? Nejsou to ty chmury, co jsem o nich tuhle četla v "Psychologii dnes"?
"No nazdar!" ozvalo se mé Druhé já, "to brzo začínáš! Víš o tom, že o Vánocích máš mít mír v duši?"
První já se zastydělo:
"Hmm, je to možné… dám si předsevzetí, že se zlepším!"
Jenže mu to dlouho nevydrželo. Koledy na každém kroku, zvonička na náměstí klinkající do zblbnutí, stromky rozsvícené, světelný smog až na měsíc, a lidi -povinně se na sebe usmívající na celé kolo a poplácávající se po ramenou před stánky s punčem.
"Co se všichni zubíte?" rozčílilo se znovu První, už poněkud neurotické já, "tohohle jsem včera vidělo, jak škaredě peskuje svého malého potomka, a dneska? - dneska tu bude uprostřed náměstí předvádět vánoční pohodu!"
Druhé, poněkud mentorské já, ho znovu napomenulo:
"Buď přející, třeba si dá do nosa s kámošem a dojde mu, že se včera nezachoval dobře… a vytáhne potomka na sáně!"
"Na sáně, na sáně, však není sníh!" brblalo neurotické já.
Co vám budu povídat, začalo to jít do osobních útoků. Druhé já mentorovalo První, to se nedalo a mlelo si svou. A do toho se odkudsi vylouplo Třetí, jakési nihilistické já:
"Dejte mi pokoj s těmi vašimi zbytečnými řečmi! Ať si každý dělá, co chce! Co je komu po tom, že se hrají koledy v listopadu? Pokud vím, manažeři nechodí do náboženství! A navíc, každému je přece jasné, o co jde: vytřískat z lidí peníze! Tak je to. A co my s tím? Přece si kvůli tomu nerozvrátíme osobnost?" zakončilo nihilistické já, a tím považovalo svůj příspěvek za vyčerpaný.
Jak se dá v takovém prostředí fungovat? Zbytky trpělivosti vyplýtváte odpověďmi na ty nejpitomější otázky, například moje sousedka:
"Dobrý den, už máte nakoupené dárky?"
Neurotické: "Co je komu do toho, jestli máme dárky? Notabene kolik… nehodlá snad ta slídivá osoba rozebírat, jestli se hodí?"
Mentorské: "No tak, ptá se tě ze zájmu, tak se kroť, možná je pouze bezradná! Přemož se a dej jí nějakého tipa!"
Neurotické: "Co jsem tipovací kancelář? Mám svých starostí dost!"
Mentorské: "Odpověz nějak neutrálně a pak se zeptej na to samé!"
Neurotické se zamyslelo: "Vidíš, někdy nejsi takový osel, jak vypadáš!"
Mentorské: "Díky, vážím si toho," (Mentorské totiž není vztahovačné).
Neurotické: "A co kdybychom ji poslali někam?"
Mentorské: "Opovaž se, to by se ti lidi začali vyhýbat!"
Neurotické: "Zatracené zdvořilosti!"
Chvíli jsem čekala, jestli se snad odněkud nevyloupne Nihilista. Nic. Nezbylo, než vytvořit odpověď:
"To máte těžký, paní Kokrdová, já na to moc nejsu, tak si to nechávám na poslední chvilu, no a pak se zbytečně honím."
"Přesně jako já!" zavýskla nadšeně sousedka, "to já muži letos povídám… a on mi na to… jenže děti měly jiný názor, prý bych měla… ale já na to taky nejsu, tak jim řikám…"
Nenosím hodinky, tak nemůžu udělat takové to nervózní gesto, jako že se na ně podívám, a i natvrdlejšímu to dojde. Abych svým úmyslům dodala jasný směr, vykročila jsem kupředu - tím bylo, podle mě, učiněno společenské povinnosti zadost. Ne tak pro Kokrdovou - ta je jiný kalibr, na tu nějaké ty společenské "ochcapinky" neplatí.
"A japak se daří manželovi? Už je venku z té chřipky?" pokračovala, využívajíc chvíli, kdy jsem ze sebe vypustila více než dvě slova.
"To už je snad příliš, ne?" rozhořčeně vybuchlo Neurotické, ne-li přímo cholerické já, "kdo jí řekl, že měl chřipku! To si od té staré drbny necháme?"
Mentorské přispěchalo na pomoc:
"Řekni bábě, že někam spěcháš, nebo že něco máš!"
"Nechcu vám do toho kecat", zničehonic se probudil Nihilista, "ale není právě tohle čirý projev zbabělosti? Nemohu si pomoci, v téhle odpovědi cítím pasívní agresivitu…"
"Víš co, Nihilisto, nepindej nám do toho, jo? Celou dobu se tu jenom povaluješ, a my tady za tebe řešíme vážné věci! Viď, Mentorské?"
Mentorskému se ale myšlenky odkutálely jinam, a tak jen nedbale odpovědělo:
"Ano, to by bylo nejlepší…"
"Nejlepší co??" zeptal se Nihilista.
"Ano", pokračovalo Mentorské, "já se domnívám, že… je to ovšem otázka úhlu pohledu, tedy… kdybychom… mohli bysme si to zrekapitulovat?"
"No, to si klidně můžeme zrekapitulovat, já například nikam nespěchám, ale bába čeká!" chtěl být vtipný Nihilista. Neurotické já se otočilo na Mentorské a dožadovalo se pomoci. Mentorské se na chvíli zarazilo a pak vyhrklo:
"Tak já bych tedy řeklo, že… že… jehňátko!"
Nihilista s Neurotickým se na sebe podívali.
"Počkejte, nespěchejte na mě, jenom mě naťukněte, třeba se chytnu," žadonilo Mentorské.
"Tak, já bych navrhovalo, abychom to zkrátili," oznámilo Neurotické, "Kokrdová se pošle do pr… a je vymalováno!"
"No to ne!" chytilo se konečně Mentorské, "jednáme-li tady o paní sousedce, jak jsem se právě dovtípilo, je naší povinností vzpomenout si na to, že nám docela nedávno zapůjčila několik vajec, a to v neděli dopoledne, když bylo všude zavřeno, a my mohli upíct buchtu pro návštěvu, jinak by byl pěknej trapas! Taky nám o dovolené chodí krmit psa! To je prosím neoddiskutovatelný fakt, a k tomu se tedy postavme čelem, nikoli jaksi… tím… druhým, že ano."
"Já se z něho picnu", pronesl Nihilista, "bude nás tady moralizovat, a přitom neudrží myšlenku!"
"Takže - kdo je pro poslání do pr…?" zvedlo ruku Neurotické a významně se zadívalo na Nihilistu, očekávajíc, že našlo nového spojence. Jenže Nihilista není moc dobrý spojenec. Jeho nihilismus je založen právě na tom, že není s nikým, ani proti ničemu. Odebral se klidně do polohy vleže, protože jen tak se dá přemýšlet o důležitých věcech, například o vlivu opylení na rozšíření violky sudetské v katastru Vysoké hole...
"Já se tedy o takové poslání… tam… tedy výrazně ohrazuji!" zvedlo ruku Mentorské.
A bylo to - plichta. A teď mi poraďte, jak se v tomhle mám orientovat?! Co mám vlastně té nebožačce Kokrdové odpovědět? - mám s ní vést přihlouplé hovory o Vánocích, nebo bůhví o čem? Mám poslouchat První, Druhé, nebo Třetí já? Nebo kolik jich tam vlastně mám?
Takovéto strasti jsem prožívala o předloňských Vánocích. A pak přišly ty loňské. Na konci listopadu přijdu na náměstí a tam, bez upozornění, začne zpívat dětský sbor. Ty nádherné dětské hlásky, hlaholící Narodil se Kristus Pán, způsobily, že mi naráz vyhrkly slzy. Co se to děje? Ozvala se všechna moje já. Kdo to řídí? My jsme žádné povely nevydaly! Ale slzy nedbaly a řinuly si to po tvářích mírnyx-týrnyx, až se najednou hlasy začaly ztrácet; zprvu jim nebylo rozumět, a pak se vytratily úplně. Přehlušily je ty okouzlující dětské hlásky, zabalené v malých čepičkách a rukavičkách, upínající zraky k usměvavé paní učitelce, dirigující zvesela, jakoby ani nebylo mínus osum. Jsou ale krásné, ty Vánoce, projel mi hrudí takový ten horký příval slasti. Obejdu si pak ještě stánky a vyberu pár dárečků, je tady toho tolik! A pak se stavím k Mačkalům na punč, říkaly holky, že je u nich nejlepší… a hele, tam zrovna stojí Drahuška! Včera jsem se k ní v práci nechovala moc dobře…
"Drahuuuš! Už máš koupené dárky?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 helmii | Web | 21. ledna 2017 v 15:41 | Reagovat

Parádní článek! Já teď o Váncích nějakou vánoční atmosféru absolutně nepocítila. Dárky jsem nakoupila, zabalila, ale pořád jsem tak nějak řešila něco jiného, než Vánoce. Tak snad to letos bude lepší.

2 Eliss | Web | 21. ledna 2017 v 17:13 | Reagovat

Já Vánoce absolutně neprožívám, nemám ráda tu faleš, jak jsou všichni najednou hodní...

3 Pavlína | 21. ledna 2017 v 17:36 | Reagovat

Moc děkuji za tento příspěvek, který mě rozesmál o dojal a především i utvrdil v tom, že i ostatním prolétají hlavou podobné vnitřní diskuze a to nejen o Vánocích :-)

4 Robert | 21. ledna 2017 v 18:10 | Reagovat

Když jsou malé děti, tak musí být klasický zmatek :) Naštěstí jsem měl dostatečné zásoby Jameson :-)

5 Carlos | 21. ledna 2017 v 23:05 | Reagovat

Kouzelné... Vánoce prožívám čím dál míň, dárky kupuju nejčastěji den předem. Dětem by se alej Vánoce dělat  měly. A my bychom měli být hodní po celý rok. :-)

6 VIL | 24. ledna 2017 v 13:28 | Reagovat

To byl nervák, ale nakonec to dobře dopadlo.
... a Vánoce?! S Fernetem se dá přežít vše, i Vánoce!

7 Ruža z Moravy | E-mail | Web | 8. února 2017 v 22:07 | Reagovat

Mám Vánoce docela ráda, ale hlavně proto, že 25. je rodinný den. Přijdou všechny tři rodiny synů i s dětmi- velkými i těmi mrňavými, je to takové namačkané, ale každý rok říkáme- jak ještě dlouho se takto budeme scházet. Možná, že letos to je naposledy. Pak už jen každý zvlášť, podle možností.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama