Milostný dopis Jarkovi N.

2. listopadu 2016 v 20:40 | Maryška |  Pocty

Vážený pane Nohavico,

nedávno jsem se dostavila do Íčka v Krnově, hodinu před zahájením prodeje lístků na váš koncert, a poctivě si vystála frontu. Byla jsem třicátá osmá.

Vzala jsem si svých šest lístků, maximum, co dovolujete, a šla se těšit domů. Poslouchám vás víc než třicet let. Slovo poslouchám vlastně není tím pravým slovem, které má vystihnout mě- posluchače, a vás- interpreta. Od začátku tohoto vztahu, tedy od mých 19 let, proudí tok jakési neviditelné energie ode mne směrem k vám- čili jednostranně, aniž byste cokoli tušil. Je to moje napojení se na to, co nám, posluchačům, asi chcete říct. Je téměř jisté, že mnoho vašich myšlenek jsem si vyložila po svém, z toho si však můj tok nic nedělá… a proudí pořád...
Koncert v krnovské Kofole jste měl úžasný. Že se mi bude líbit, o tom jsem dopředu nepochybovala, znovu mě však překvapilo, že mohl být TAK úžasný! Byla jsem na vás potřetí v životě, a vždy se mi váš koncert hluboce zaryl pod kůži. Jak vy umíte rozparádit lidi! A okamžitě nato je zklidnit do komorní, až tesklivé polohy. To se mi líbí- právě tak to umíte řídit svým osobitým způsobem, no a samozřejmě - obsahem vašich textů. Mnoho lidí si myslí, že jste humorný skladatel. Já za vaším humorem cítím vážnost a pravdivost. A taky satiru a filosofii. Bála jsem se, o čem budete psát, když padli komunisti a blbé zákazy. Bylo to ode mne liché. Písničkář se samozřejmě neřídí jen politickým zřízením. Je plno jiných, a dobrých cílů, do kterých se dá trefovat. To jste mi objasnil. Mám ráda jak vaše srandy, tak ještě více tu vážnou, často smutnou a dojemnou polohu, u které se mi chce někdy brečet, protože mi něco připomněla. Několikrát se mi stalo, že jsem vaši písničku znala mnoho let, a teprve pak přišel jakýsi světlý okamžik, a já ji najednou pochopila… to je teda zajímavé, jak se mi mohla před tím líbit? Vidíte, a líbila, nevědomost je tak milosrdná! Mám z vašich textů, i z toho, co řeknete na jevišti, příjemný pocit: když něco vyslovíte, tak si za tím stojíte, a basta! Já tu pravdivost z vás cítím. Slovo má obrovskou moc, a vy to dobře víte...
Nechválím jen vaše texty; chválím i hudbu a vaše dva spoluhráče. Pan Robert byl výborný, stejně jako pan Plánka - hráč na cingrlátka. Udělali vaši hudbu barevnější, emotivnější a novější. Též předělané aranže starších skladeb se vám moc povedly, např. básnička o Pepovi v repovém kabátě- výborná!! Přemýšlím nad tím, jestli ve vašem repertoáru najdu i tzv. hity, jak je to u jiných zpěváků nebo autorů, jenže u vás je to nějak jinak- vy máte mezi lidem tolik známých písniček, až hanba! Zkoušela jsem dělat jakýsi žebříček u svých známých, ale marně, nic jsem nevykoumala. Každý má v oblibě jiné vaše písničky. Nejspíš proto, že se ke každému dostaly v jiný čas, a mají tudíž pro něho jiný význam, v tu chvíli jste se zrovna trefil do jeho smutku či jiného rozjitření, a on si vás proto zamiloval, stejně jako já. Myslím se tomu říká nadčasovost.
V neposlední řadě se nemohu nevyjádřit k vaší plodnosti. To musí být člověku shůry dáno, aby uměl napsat stovky textů a ony se pořád líbily! Tipuju na nějakou vesmírnou energii, z jejíhož ventilku umíte čerpat… nebo že by pan Anděl Strážný?
Jste ode mě, pane Nohavico, o něco starší, jste dozajista úplně jindy šťastný než já, a přesto se mezi mnou a vámi vyvinulo v tom dlouhém čase pevné pouto, ano, samotnou mě vždycky překvapí, jak pevné, ovšem vy o něm nevíte nic. Že někde, v malém městě, na pomezí Moravy a Slezska, žiju já, obyčejná žena, která když si pustí vaše písničky, postaví se jí chlupy na rukou, a do prsou se vleje vzrušivá horkost. Je dobře, že to nevíte, ale měla jsem touhu vám to dnes říct, abych vás potěšila.
Před třemi roky, pár dní před vašimi šedesátými narozeninami, jsem sebrala odvahu a napsala vám mail. Už to mě zaskočilo, že ho máte veřejně známý. Považuju to za odvážné. Poslala jsem vám tenkrát blahopřání, které bylo též vyznáním a poděkováním. Teď si říkám: proč vlastně potřebuješ najít odvahu a klepou se ti ruce, když sedáš k neživé věci, a vzduchem posíláš něco, co vlastně jenom vypadá jako slova, je to virtuální, čili úplně nehmotné, písmenka v knížce jsou mnohem, mnohem fyzičtější, navíc tě ten druhý vůbec nezná, a patrně nikdy nepozná… a přeci - měla jsem trému. Přála jsem si, aby ta vzduchem polétavá písmenka došla v pořádku a popsala přesně to, co chci říct, ne něco jiného, dvojsmyslného, abyste si to správně vyložil - tedy jako blahopřání a poděkování. Dopředu jsem si říkala: ten ti nikdy neodpoví! Musí mít statisíce fanynek, kde by na to bral čas? - skládání, do toho to hraní, ježdění… kam ty se, prosím tě, hrabeš s tím svým naivním, až lehce pitomým vyznáním? A ono ejhle! - odepsal jste mi za hodinu a půl. Možná znáte ten pocit: nečekáte odpověď, a přesto chodíte nenápadně kolem zapnutého počítače… A stejně tak, jako se mi tenkrát klepaly prsty, když jsem vám psala, rozbušilo se mi srdce, když jste mi odepsal. Myslím jsem i trochu zčervenala, jako přichycená při nějakém nepřístojném činu, jako kdyby mi odepsal třeba… třeba předseda vlády Srí Lanky, a chtěl mi říct, že mým jménem pojmenovali novou odrůdu čaje... Jasně, přeháním, ale toho červnového dne… rozbušilo se mi srdce.
Přeji si, pane Nohavico, aby mezi námi bylo jasno: tohle vyznání nemá žádný podmiňující charakter. Nazvala jsem ho milostným dopisem, protože JE o vášni a lásce, i když platonické, umělecké a jednosměrné. Přežiju, když mi neodpovíte. Těžko odpovídat na něco takového. Musí být složité vstřebávat emoce těch druhých, které se na vás hrnou, rozlišit jejich plochost nebo hloubku, nezištnost nebo servilitu, vždyť ony ve skutečnosti nic neznamenají, jsou jen éterem, slávou, mlhou; umět přijmout stovky, možná tisíce všelijakých vyznání, možná i negativních, a zůstat u střízlivého nadhledu, nezpychnout, nepovyšovat se, a nedělat na nás, přecitlivělé a do vás zamilovaných fanynek, shůry dlouhý nos. Já bych asi zpychla, kdyby mi takto psali muži…
Ve skrytu duše budu ovšem tajně doufat, že takových vyznání mnoho nedostáváte, a tudíž se z té slávy nezblázníte. Když se vám to nestalo doteď, tak snad se to už nestane… držím vám palce! Neumím vládnout veršem jako třeba Žamboši, umím jen takto prozaicky, tož snad jsem vyjádřila, co jsem chtěla. Pane Nohavico, mám vás ráda! Smiřte se s tím.

Vaše (dost) věrná posluchačka.


P.S.
na Youtube jsem narazila na vaše vystoupení s Čechomorem, a u něj téměř pět miliónů zhlédnutí, Křídla z mýdla mají deset miliónů. To už skoro konkuruje Jarnímu valčíku od Chopina, který má 22 miliónů… ale vemte si, jak dlouho on už je mrtvý…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 dark-horror-stories | Web | 2. listopadu 2016 v 20:56 | Reagovat

pěkné

2 stuprum | Web | 2. listopadu 2016 v 22:16 | Reagovat

Určitě má radost. :)

3 Katrin | Web | 3. listopadu 2016 v 6:20 | Reagovat

Tak takové vyznání a zhodnocení jsem o žádném zpěvákovi ještě nečetla, to je krásné.Jarka mám taky moc ráda...

4 Robert | 3. listopadu 2016 v 9:34 | Reagovat

Už se těším na další knihu :-)

5 Carlos | 3. listopadu 2016 v 22:06 | Reagovat

Tak to kdyby mi napsala nějaká ženská, složil bych ještě jednou něco jako Zatímco se koupeš... :-)

6 jesenickamarishka | Web | 5. listopadu 2016 v 23:44 | Reagovat

[5]: zatímco se koupeš je krásná báseň...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama