Každý svého zubaře!

17. listopadu 2016 v 22:06 | Maryška |  Nad čím přemýšlím
V našem městě došli zubaři. Prostě nejsou. Jestli nějakého potřebujete, musíte se poohlédnout jinde. Ale proč zrovna zubaři? Když vám začnou v hlavě vrtat zubaři, má to svou symboliku. Že by jim snad nesvědčilo studené podnebí? Až jsem na to nedávno přišla. Nemají totiž to správné příjmení!

Zubařů je ve skutečnosti dost, jak jsem si zjistila v okolních městech, ale jmenují se třeba Trávníček, nebo Novák, a kolik je Novotných a Procházkových! Ovšem ti mají u nás smůlu. K nám přijímáme jiná jména- posuďte sami:
Krupičková - to by ještě šlo, Kalfusová- dejme tomu, Látal - to už trochu zavání, ale: Tvrdá, Strádalová, Boulová, do toho všeho ještě Bouchalová, a na konec veškerého utrpení - Vyroubal, pro jistotu ještě s Vyroubalovou!
Kdyby se aspoň jeden z nich jmenoval nějak romantičtěji. U takového Holoubka bych mohla předvídat, že na mě sice vytáhne ty svoje příšerné nástroje, ale pak si třeba zavrkáme. Nebo kdyby se Tvrdá jmenovala křestním Felicitas, mohla bych pojmout hypotézu, že budu mít štěstí! Každý bude přemýšlet nad tím, co asi tak může prožít u doktorky Strádalové? Když mi má zubař zalátat zub, dobrá, tu představu unesu, ale vyrubat? Jako uhlí?
Nutno však uznat, že nomen omen nemusí fungovat stoprocentně. Moje zubařka se jmenuje Dubná. Někdo by si pod tím jménem mohl představit postavu silnou a rozsochatou, jako dub, jiný by viděl dubovou palici- kterážto symbolizuje povahu nesmiřitelnou a neústupnou. Opak je pravdou. Jedná se o osůbku malou, spíše nenápadnou, a v prvé řadě velice laskavou. Její ruce určitě nejsou žádné neohrabané haluze, ale jemně a citlivě se mě dotýkající, a běda, když jen zvednu obočí, nebo vytlačím slabý vzdech! Hned přestane a ptá se mě, jestli nechci injekci. A já ji nikdy nechci, protože věřím, že jsou její ruce ohleduplné, a dávají si pozor. Taky nemá místo hlavy dubovou palici, má smysl pro humor, a na věcech a lidech vidí jen to pozitivní.
Jednou za rok, o prázdninách, si vezme delší dovolenou. Tehdy ji zastupuje dr. Látal. Ne, že bych proti němu něco měla, ovšem vždycky se v duchu modlím, aby mi v tu dobu zrovna nic nebylo. Jenže zubům neporučíte. Před pár lety mě na konci června začal pobolívat zub. Přišla jsem za svou milou Dubnou zubařkou a svěřila se jí. Doktorka se ve mně chvíli povrtala a pak řekla:
"Nic tam nevidím, ale kdyby se to rozjelo, musela bych se na to podívat blíž."
Věta "podívat se na to blíž", pronesená zubařem, nemůže věštit nic dobrého.
"Kupte si kloktadlo, snad to vydrží, než se vrátím z dovolené," pronesla klidně.
"A co když ne, paní doktorko?" zeptala jsem se vystrašeně.
"Pak budete muset navštívit doktora Látala."
"Látala? A jaký je?"
Udělala krátkou pauzu a pak opatrně pronesla:
"To víte, je to chlap! Ten se s nějakým tím problémem nepárá, jako já!"
Domů jsem odcházela zdrcena. "Nějaký ten problém" mi nemohl odejít z hlavy. Ten večer jsem nemohla usnout a představovala si tu strašnou situaci, jak nuceně navštěvuji zcela neznámou ordinaci jakéhosi látajícího lékaře. Moje fantazie pracovala na plné obrátky, a vytvářela obraz zubaře, kterého jsem doposud nikdy neviděla, o to horší byly ony obrazy. Představovala jsem si ho jako golema. Obrovská hliněná postava se nade mne rozkročí, do svých gigantických pracek uchopí ty nejodpornější nástroje, včetně toho nejodpudivějšího a bzučícího, jehož frekvence se zařezává do uší i lidem, jdoucích venku po chodníku, a já uvidím, jak mu z nozder stoupá vzrušením pára. Vynervila jsem se natolik, že jsem dopředu zaujala nekompromisní stanovisko: ihned po vstupu si vyžádám umrtvující injekci, jinak na mne ten netvor nesáhne!
Následující dny neubíhaly moc dobře. Zub si nedal pokoj. První dny na něj zabíraly dvě deci vína, další dny už musely být deci čtyři. Po týdnu jsem naznala, že se nechci stát alkoholičkou, a nasadila si Ibuprofen. Zakrátko jsem zjistila, že když ho zapiju dvěma deci vína, účinek se zlepší. Ale bylo to jen protahování utrpení a nalhávání si sama sobě; úspěšně jsem spěla do stadia - alkoholismus spojený s nadužíváním omamných látek. Nastal okamžik, kdy bylo nad slunce jasnější, že MUSÍM vstoupit do ordinace doktora Golema.
V onen den jsem se posadila do neznámé čekárny a zdecimovaná mnohadenní bolestí jsem odevzdaně čekala na svůj osud. Vyšla příjemná a usměvavá sestřička:
"Tak kdopak je tady s tím bolestivým zubem?"
Rozhlédla jsem se po okolních pacientech s poslední nadějí, že mě snad přece jen někdo předběhne. Jako odsouzenec na smrt, který doufá, že ten den nepůjde elektrika. Nikdo nereagoval. Sestřička mě zhypnotizovala pohledem.
"To budu asi já", pípla jsem tiše a začala se těžce sbírat z tvrdé židle.
"Pane Nováku, vy si ještě chvilku počkejte, tady s paní budeme hotoví ajncvaj!" hodila po mně šibalský úsměv, jakoby to byl bůhvíjak dobrý vtip. Nechápala jsem, jak může někdo tak necitlivě žertovat na téma bolesti zubů, - mých zubů. Taky netvor, napadlo mě, a co teprve tam uvnitř…
V ordinaci seděl starší štíhlý muž. Působil klidně, až seriózně. Kdybych ho potkala na ulici a neměl na sobě ten bílý mundúr, možná bych si ho i všimla. Představila jsem si ho v elegantních kožených botkách, barevně sladěných s páskem, ve šviháckých béžových kalhotách a v saku podle poslední módy. Vysloveně promenádní typ, blesklo mi. Rukou ukázal na jasné místo. Když tohle udělá zubař, asi nikoho nenapadne se zeptat:
"Mám si sednout, pane doktore?"
Beze slova jsem zajela do moderního bílého křesla.
"Tak na kterýpak se podíváme?"
"Nevím to přesně, pane doktore, bolí mě úplně celá levá strana, myslím, že to budou všechny tadyhle vlevo dole," pro jistotu jsem ještě ukázala rukou, kdyby snad nepoznal strany.
"Aha", řekl zkušeně. Tohle doktoři říkají, když nechtějí začínat amatérské detailní rozbory s polohysterickými pacientkami, aby se jim nezhroutily ještě před zákrokem, a přitom už jsou myšlenkami o krok dál než ony, tedy v ústní dutině.
"Tak se na to podíváme."
Tuhle větu jsem čekala. I tak mi způsobila okamžitou křeč těla. Svaly se samy zatnuly, že by ze mě cvičitelka jógy měla radost. Na injekci jsem si ani nevzpomněla. Zavřela jsem oči a otevřela ústa. Jakási ostražitost však způsobila, že mé oči nechtěly zůstat zavřené, a raději chtěly sledovat, který z těch nechutných nástrojů chce onen, na první dojem sympatický člověk, vzít do ruky. Bylo to zubní zrcátko. Nechtěl se jím ovšem dívat, ale obrátil ho a opačným koncem mě udeřil do prvního zubu.
"Je to tenhle?"
Hrůzou jsem se vyšponovala v očekávání bolesti. Žádná ale nepřišla. S vytřeštěnýma očima jsem zakroutila hlavou. Bouchl vedle. A je to tady, sadista! Přesně, jak mě varovala moje doktorka. Bude mi mlátit do jednoho zubu za druhým, dokud nenajde toho bolestivého prevíta. Představa, že mi ten rádoby sympatický zlosyn udeří do zubu, kterého jsem se nemohla dva týdny dotknout ani přes tvář, mě přiváděla k šílenství. Kdyby si takhle na mě někdo dovoloval v civilu, to by si ode mě pěkně slíznul! Jenže teď jsem se jen bezmocně připravovala na smrtící úder. Na třetí pokus se trefil.
"Ááá", zaúpěla jsem a sesunula se níž.
"To je on," sdělil chladnokrevně sestře nebo mně, to nevím, ale určitě to nebylo potřeba říkat. Sestra nelenila a podala mu další ze sady šperháků.
"Tento, pane doktore?"
"Ne, ten větší!"
Slyšela jsem z dálky svůj hlas, jak mi říká: tak tady máš umřít - na tomto cizím studeném křesle, a s úplně cizíma lidma!
Nutno uznat, že i když se pan doktor se mnou nemazal, mému zubu pomohl. Ať už se se mnou chtěl nebo nechtěl mazat či látat, zub mě přestával bolet už v ordinaci.
"Kdyby vás to ještě bolelo, tak přijďte, ale já myslím, že vám to vydrží, než se vaše zubařka vrátí z dovolené."
"Děkuji vám, pane doktore," špitla jsem slabě a zkusila se postavit. Sestra přeci jen projevila kouska citu.
"Jste bledá jak stěna, chvilku zůstaňte sedět, ať se nám tady nevyvrátíte," řekla a v koutku úst se jí objevil takový zlomyslný úsměv. To by se ti líbilo, viď, ty Harpyje! Tu radost ti neudělám! Jak bolest odeznívala, vracela se mi dřívější kuráž.
A tak to máte se zubaři. Najdou se mezi nimi všelijací, jako ve všech zaměstnáních, ale já si stejně myslím, že u nás je to ještě jinak. Moje zubařka půjde za chvíli do důchodu. To jsem zvědavá, kdo místo ní nastoupí. Vsadím se, že to nebude třeba Slavomil Věchýtek, ale nejspíš nějaký Krvan Poděsovič ze Srbska, nebo třeba Drákula, křestním jménem Valeriu… původem odněkud z Karpat…
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Robert | 17. listopadu 2016 v 22:27 | Reagovat

:-) :-) :-) :-)

2 Ortie | Web | 17. listopadu 2016 v 23:13 | Reagovat

Tento článek mě velmi pobavil :D

3 Bobouš | E-mail | Web | 18. listopadu 2016 v 0:03 | Reagovat

Taky jsem se strašně zasmála. :D Zubaře nesnáším od mala, zubní hygienička mi vždy rozškrábala všechny dásně a rok a půl se překecávám na vyndání zadních rovnátek. :D Jak se mi někdo má vrtat v puse, mám před tím nerva aspoň 14 dní.

4 Lenka | Web | 18. listopadu 2016 v 6:59 | Reagovat

Hahaha, to byla paráda. Zubaře tedy nemusím, chodím k nim, až když musím, ale tohle mě pobavilo!!!!

5 Baruschka | E-mail | Web | 18. listopadu 2016 v 10:48 | Reagovat

Moje paní doktorka je poměrně drobná a naštěstí rozvedená.
Dokud byla vdaná, měla ordinaci s manželem a jakmile tam nebyla, manžel zaskakoval.
Chlap jak hora, který před zákrokem doporučoval panáka, protože injekce nedával...
Ovšem je to i matka zubaře a já z jejího syna pořád cítím ten otcovský vliv...
Ale aspoň ty injekce je ochotný dát, to ho maminka naučila dobře :-)

6 Carlos | 18. listopadu 2016 v 11:56 | Reagovat

Tohle je naprosto úžasné dílko a slyšet ho ještě v podání samotné autorky při autorském čtení - naprostá lahůdka. :-D

7 Capinka | 8. prosince 2016 v 21:04 | Reagovat

Moc pekne čtení před spanim, moje milá kolegyně!

8 Kamila | 15. prosince 2016 v 15:02 | Reagovat

V pondělí jsem byla u zubaře,mám štěstí,že jsem si to četla až dnes:-)

9 VIL | 18. ledna 2017 v 10:03 | Reagovat

Nejlepší zubař je Fernet!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama