Vzpomínka III

4. září 2016 v 17:52 | Maryška |  Výlety
Představa teplé místnosti s vyhřátými kamny mi dodala trochu síly. Ale ne moc. Vzhlédla jsem před sebe, ten krpál neměl konce. Obloha byla pořád jasně modrá, přesto se mi zdálo, že se v lese trochu setmělo. Aniž bych to mohla nějak ovlivnit, podlomily se mi nohy.

No nic, nebudu se zbytečně znervózňovat a vyrazím… Začal můj výstup na Malého Děda. Tenkrát jsem netušila, že se tak jmenuje, tenkrát jsem ho ještě nazývala různými, zezačátku spíše hanlivými výrazy, po pár krocích měnícími se na vysloveně vulgární.
Přestože byl les poměrně hustý a stromy hodně vzrostlé, už nedokázaly ochránit před silou větru, který se mezi nimi proháněl, co proháněl- směle mohu říci sprintoval. Za celou dobu mi ani jednou nezafoukal do zad, aby mi ulehčil. Vynakládala jsem na jeho překonání nesmírné úsilí, a ještě k tomu ty bořící se boty do sněhu! Napadlo mě přetáhnout si přes čepici kapuci a zapnout si ten trapný popruh kolem obličeje. Překvapilo mě, jak citelně se mi oteplila hlava. Popruh byl tak pevný, že ani sílící vítr neměl šanci zalézt pod bundu. Utáhla jsem suché zipy na rukávech a ejhle, hned jsem se cítila líp! Vespod bundy jsem našla jakési zdrhovadlo a použila ho. Ani tudy už vítr nepronikl. Bundičko zlatá, prosím tě promiň mi, že jsem tě ještě ráno tak pomlouvala, vždyť ty seš dokonalá!
Ani náhlé vyjasnění si vztahů s důležitým kusem oblečení mi nepomohlo k tomu, abych se pohybovala rychleji. S tím příšerným větrem se nedalo bojovat, musela jsem ho přijmout. Šla jsem rychlostí asi jeden krok za tři vteřiny, ten krok měřil maximálně třicet centimetrů, cesta absolutně neubíhala a síly docházely. Uvědomila jsem si dost zřetelně, že mám hlad. Tu vtíravou myšlenku jsem zaháněla odpočítáváním vzdálenosti. Určila jsem si nějaký strom, sto metrů přede mnou, a k němu jsem se pomalu šinula. Po třista metrech vyčerpávajícího pochodu se dostavilo pravé zoufalství: máš za sebou teprve jednu pětinu… došla jsem do definitivního poznání, že je mi tady souzeno umřít. Oči jsem měla zalité slzami od nárazů větru. Vzpomněla jsem si na polární výpravy, které jsem tak ráda sledovala v televizních dokumentech, v teple svého obýváku; jak jsem je litovala, jak se táhli tím šnečím tempem, co noha nohu mine, s úplně bílými a zmrzlými vousy a rampouchem u nosu, s tou jejich nevyčerpatelnou zarputilostí a vytrvalostí, pořád dál a dál, pustinou věčného ledu… jako já teď…
Po filosofických úvahách o blížící se smrti jsem se ještě naposled rozhlédla kolem sebe. Zdálo se mi nefér položit se jen tak přes stezku, abych na jaře vyděsila prvního aktivního turistu. Vtom jsem si všimla, že stromy nějak počínají řídnout, že už netvoří hustý les, ba dokonce se o hodně zmenšily… kdybych byla zkušená turistka, zaradovala bych se, věděla bych totiž, že se blíží vrchol, ale tenkrát ve mně hrklo: co to má znamenat? Když zmiznou stromy, na čem pak budou namalované značky? To tu má umřít v závěji každý turista? Počkej, vzpomněla jsem si, vždyť ty máš ten banán! Zalez si někde pod smrček, tam bude míň foukat, a sněz si ho! Tím se posílíš, a třeba tě něco napadne! Pod smrčkem foukalo úplně stejně jako jinde, ale mohla jsem se aspoň otočit zády k větru a sundat si batoh. Děkovala jsem Bohu, že jsem si ten výživný jižní plod nechala v boční kapse batohu, a tudíž dobře přístupný. Dost těžko bych mohla v tom uragánu vytahovat nějaké věci a hrabat se v nich. Už jak jsem do zledovatělého banánu kousla, cítila jsem, jak se mi vlévá nová krev do žil. To je ono! Vždyť ty si byla jenom zesláblá hlady!
Na důkaz nových sil jsem chtěla razantně odhodit banánovou slupku pod smrček, ale vítr mi to nedovolil- zůstala přilepená na ruce. Otočila jsem se a znovu ji chtěla setřepat. Vítr s ní nějak podivně zatočil ve vzduchu a … přistála mi na prsou. Rozesmálo mě to. Zkusili jste se někdy smát v takovém vichru? S otevřenou pusou by vás ten prevít chtěl nejraději udusit. Vzpamatovalo mě to natolik, že jsem hodila batoh na záda a vykročila tím svým pomalým, náměsíčným krokem vpřed. Teď už odhodlaná, že pod smrčkem nezůstanu. Přede mnou se vylouply vysoké tyče, pochopila jsem- nové značení. Po nich dojdeš, věděla jsem v tu chvíli určitě a sklopila hlavu. Bylo by příliš vyčerpávající pohlédnout k nebi, jestli je pořád tak nevkusně modré. Vegetace zřídla, sem tam se objevila nízká borovicová kleč, klátící se na všechny strany. Jak tady může něco přežít zimu, to nechápu. Vrchol Malého Děda byl od sněhu vyfoukaný do hladka, to neznamená, že by se mi šlo pohodlněji, sníh byl sice zmrzlý, ale bořil se.
V tom kravále jsem najednou něco uslyšela: že by lidské hlasy? Proti mně se zničehonic objevil pár - muž a žena. Na rozdíl od mého polárnického oblečení byli oblečeni tak nějak nalehko. Bylo to, jako když na pustém ostrově přistane loď.
"Prosím vás, jak je daleko na Švýcárnu?" zařvala jsem z posledních sil, abych přeřvala vichr.
"To je kousek, už jenom z kopce, tak 500 metrů," řekli zvesela, aspoň tak se mi to zdálo. Kousek, a z kopečka? Lidi zlatí, já to přežiju! Kam ti dva v tom počasí mohli jít? Za chvíli se bude smrákat… a oni… nebyli to Andělé? Jsem ještě vůbec živá?
"Děkuji vám!" zůstala jsem stát a dívala se za nimi, jak odchází. Po pár krocích, i přes slzy v očích, jsem uviděla dole pod kopcem své vysvobození- dřevěnou, v tu chvíli nesmírně krásnou chatu: Švýcárnu. Chtělo se mi upadnout na zem, na tom lysém, zmrzlém pahorku, a doválet k ní sudy. Pak jsem si všimla další nádhery- z boku u stěny stála rolba! To je sen! Dám rolbaři stovku, nebo kolik si řekne, jenom ať mě doveze na Ovčárnu, bylo mé jediné přání. Zničená jsem vlezla do útulné, vyhřáté dřevěnice. U stolů sedělo plno sportovně oblečených lidiček. Kde se tady vzali? Sedí si tu, jen tak bezstarostně, a vesele debatují, jakoby ani nevěděli, jaká hrůza venku řádí! Hodiny na stěně ukazovaly za deset devět. Tady se zastavil čas…
Můj další pohled zamířil na pult s jídlem. To je krása, tolika jídla! A ty vůně!
"Prosím si jeden borůvkový koláč a čaj… a čočkovou polívku… a … a ještě…"
"Nejdřív to snězte, a pak si přijďte, máme do sedmi," laskavě mě pobídl pohledný muž u pultu, když viděl můj omrzlý obličej.
"Děkuju vám," vydechla jsem blahem a chtěla mu věnovat ten nejmilejší úsměv, jakého jsem schopna, ovšem jakýsi botulotoxin ve tváři mi nedovolil ani náznak mimiky.
Ze Švýcárny k autobusu to nebyly kilometry dva, ale pět. Rolbaře jsem nepotkala, ani jsem ho nesháněla. Teplé jídlo mi udělalo náramně dobře. Odměnou za prožité utrpení mi byl po těch zbylých pět kilometrů překrásný západ slunce. Oranžové barvy červánků, přecházející do fialova a temně ruda, na třpytícím se sněhu, a zabarvující bílou věž Pradědu na sto jiných barev. Radost mi nemohly zkazit ani překvapené pohledy desítek běžkařů, prohánějících se kolem mě oběma směry, a nechápajících, jak se může někdo dobrovolně promenádovat pěšky po té nejfrekventovanější jesenické stopě...
Můj výlet se tedy vyvíjel poněkud jiným směrem, než jak jsem si ho toho rána naplánovala. Namísto pohodlných 10-11 kilometrů jsem jich našlapala osmnáct, z toho čtyři na hranici života. Dodneška nechápu, že mě ten zážitek od dalšího chození neodradil.
Od té doby jsem navštívila Švýcárnu ještě několikrát, samozřejmě v létě, a vždycky ji vnímala jako šťastné světýlko. Pořád obdivuji její polohu, ve svahu toho nikoli Malého Děda, jenž se svou nadmořskou výškou téměř přibližuje tomu Nejvyššímu, a pak taky ty ovečky, pasoucí se hned vedle na lukách. Připadá mi skromná, a přitom impozantní- jak si tam stojí, úplně sama, v těch nelidských podmínkách, už více než sto let. A obdivuji i tebe, ty švýcarský pastevče!

(na jednu věc si na Švýcárně dávám pozor: ručičky hodin tam jdou obráceně, takže - v kolik jsem vlastně došla??)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Carlos | 4. září 2016 v 20:14 | Reagovat

Řekl bych, že za deset tři... ? :-)

Moc hezky napsaný příběh, dobře se čte v teple u čaje s rumem...

2 Carlos | 4. září 2016 v 20:23 | Reagovat

Oprava: patnáct deset. :-)

3 jesenickamarishka | Web | 4. září 2016 v 21:24 | Reagovat

[2]: výborně!!

4 Robert | 4. září 2016 v 23:20 | Reagovat

:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama