Jak zažít klidnou túru (2)

28. září 2016 v 13:33 | Maryška |  Výlety
Další dva kilometry, vedoucí na vrchol, se zdály být nekonečné, a to především kvůli davům, ale skutečně davům závodníků, jdoucích proti nám. Chodník se zúžil a my, kteří jsme nezávodili, jsme cítili povinnost uskakovat několikrát za minutu do borůvčí, nebo mezi vystouplé kořeny a nezpevněné kameny, abychom pustili ty tygry s odhodlanými výrazy ve tvářích.

Tolikrát "ahoj!" za jeden den jsem ještě neřekla. Většina odpovídala vlažně, čím dál vlažněji, až to na mě taky přešlo, a před vrcholem mě Marie musela napomenout:
"Nemůžeš zdravit tak zdechle! Musíš je povzbudit, aby se jim líp šlo," a předvedla s nadšeným úsměvem:
"Ahóój!!"
A opravdu- jí odpovídali s rozhodně větším elánem, než mně.
"Seš prostě lepší, já už na ně nějak nemám trpělivost. Všimla sis, že někteří mají modré pusy? Myslíš, že je to nějaká dezinfekce?"
Marie se rozesmála:
"Ale né, to já jsem dělala dobré skutky. Trhala jsem borůvky a obdarovávala je. Víš, jak mi děkovali?"
Po stovkách přestávek a tisících ahoj jsme se konečně dobelhali na vrchol Smrku. Nebylo těžké ho rozeznat- byla to občerstvovací stanice. Mladé ženy a mužové, označení jako organizátoři, tu rozdávali cosi podobného čaji. Závodníci tady polehávali po zemi, někteří měli hlavu zakrytou kouskem oblečení a tvrdě spali. Nemuseli se ani přikrývat. Ten den bylo opravdu teplo. Jiní jen tak posedávali, bavili se a svačili, někteří s vyhaslým zrakem tupě hleděli do prázdna. Chudáci, zželelo se mi jich. Vybrala jsem si místečko s výhledem a vytáhla jídlo. U žvýkání jsem si detailně prohlížela borce ženského i mužského pohlaví.
"Tak jsem dneska zjistila, že jsem těžce mimo módu," přemýšlela jsem nahlas, "nemám totiž podkolenky. Podkolenky jsou základ. A taky nemám ten napájecí systém, co jim vede z baťohu. Možná by mi stačily ty lahvinky s nacucávátkem, co mají připevněné na prsou. Veliká chyba bude, že nechodím s holemi. Tady jsem neviděla jediného člověka bez holí. Když to nosí profíci, tak by to asi mělo k něčemu být…"
Zdenka meditovala se mnou:
"Ti borci, co jsme je potkali hned ráno, po vystoupení z auta, ti mají před těmahle několikahodinový náskok, ti tu trasu museli běžet!"
Mirek, zástupce náčelníka, a zároveň Maruščin manžel, přerušil naše hlubokomyslné úvahy. Ani nepočkal, až dojím, a zavelel:
"Vstáváme, jdeme!"
"Už? Nechytl si snad nějakou infekci?" zabrblala jsem cosi o tom, jak nezdravé je u jídla spěchat.
"Kdyby ses neloudala do kopce a nemluvila u jídla, už si to mohla mít v sobě!"
Nastrkala jsem prázdné sáčky a nedojezené zbytky do batohu, naposledy se pokochala výhledem na kus Beskyd, a valila za nimi. Mé místo okamžitě zabral jeden vyčerpaný závodník, který se tu svalil jako žok.
Cesta dolů ze Smrku po červené měla pro nás to kouzlo, naplánované naším náčelníkem, že jsme šli po značce jen asi kilometr. Po druhé serpentýně jsme měli zahnout do lesa na neznačený chodník. Ten kilometr byl opět ve znamení vyhýbání se nekončícímu davu. Potkávali jsme zajímavé figury. Už to nebyli jen ti našlapaní borci, už mezi nimi byly i tlustější postavy, někteří měli dokonce antisportovní postavu - ale o to větší odhodlání v očích. Byla to pestrá přehlídka - od veselých týpků, přes mírně zavadlé, až k vyhaslým a otupělým, jdoucích jako roboti, se zaťatými rty, automaticky a na povel; od pohledných až krásných žen, po svalnaté mužatky, od postav vysokých a ztepilých jako lípa, až po malého liliputa- nebo liliputku? - to jsem tak úplně nerozeznala. Všichni sem přišli s odhodláním dobýt sedm vrcholů, a ne jen tak lážo plážo, ale každý zdola nahoru, a pak zase dolů. A takto projít nejméně 82 kilometrů, s převýšením 4 600, nebo dokonce 5 470 metrů! Na rozdíl od nás, obyčejných, chodících spořádaně po vrstevnicích, brali ty kopce šusem nahoru i dolů!
Jeden sympatický borec se u nás zastavil, aby si oddechl a utřel čelo. Marie toho okamžitě využila:
"Jak dlouho už šlapete?"
"Od pátku od desíti večera," přátelsky odpověděl.
"A odkud kam to celé vede?"
"Start byl v Třinci a cíl je ve Frenštátě. Je to vlastně otevřené mistrovství České republiky v horském maratonu dvojic."
"Fíha, to je snad slabé slovo - maratón, ne? Maratón je přeci kratší!" podotkla jsem. Marie se na mě zamračila a povzbudila ho:
"Tak ať vám to dobře šlape!"
"Děkuju vám!" řekl odevzdaně.
"Odkud jste, pane?" Nedalo mi to.
"Z Liberce," řekl hrdě.
"Z Liberce? To u vás nemáte nějaké ty ještědské padesátky nebo stovky?"
"Ale máme, to víte, že jo. Jenže tohle je co do extrémnosti špička! A navíc ty lidi tady! To jsem nikde jinde nezažil! Jak nám všude fandili a povzbuzovali! V deset večer v Třinci - špalíry kolem cest, lidi píšťalky a hrkačky, a zpívali nám písničky, no nádhera! Takovou podporu v Čechách nemáme."
Pak už se s námi rozloučil a já za ním obdivně zírala, jak si to zvesela štráduje do vrchu, majíc před sebou takovou hrůzu, a za sebou jiné hrůzy v jiných horách. Zvláštní člověk, napadlo mě, tolik toho prožije a vypadá normální…
Těsně před odbočkou na neznačenou cestu jsme potkali jiného borce- tak padesát let, třicet kilo nadváhy, v obyčejném oblečení. Najednou se vyšoural z křoví, nohy se mu pletly dohromady. Když nás uviděl, zastavil, opřel se o tyčky a astmaticky lapal po dechu. Ani jsme ho nemuseli pobízet, spustil sám:
"Proč já vůl sem se na to nechal přemluvit? Kolegové z práce mi říkali- to ujdeš, šak máš silnou vůli, ale já už žádnou vůli nemám, jak na to přišli, ti pitomci, já sem jim říkal- zajednejte mi pro jistotu hospic, vy pazúři, pokud to vůbec přežiju, a oni se jenom chechtali, tak sem si řek, že jim to teda nandám, jenže teď si zase říkám, že dyž sem se od nich nechal tak blbě nahecovat, tak su vlastně vůl já, ne? Já snad přestanu aji hulit!"
Rozesmálo nás to. Marie přispěchala:
"My vás, pane, obdivujeme! Vy to určitě zvládnete!"
"To vám nezaručuju," astmaticky zasípal a šoural se dál.
Když jsme došli k autům, stála tam sanitka. Někdo ležel uvnitř, a kolem se procházeli lidi jakoby nic.

Po návratu domů jsem si prostudovala propozice a pravidla závodu Beskydská sedmička a užasla jsem ještě víc. Nemohla jsem pochopit, že si někdo, kromě namakaných profesionálů, přečte takovou hrůzu, a bez mučení se jí zúčastní. Tak například povinná výbava:
Každý závodník v týmu (dvojic nebo trojic) musí mít u sebe:
a)na startu závodu plně nabitý a funkční telefon (doporučeno ve vypnutém stavu kvůli úspoře baterií-během závodu není možno telefony dobíjet, např. na občerstvovacích stanicích) a nepromokavý obal na telefon (nejlepší je kondom);
b) náhradní čelovka 1 kus na osobu! (tedy každý závodník musí mít 2 čelovky);
c) NRC alufolie (zabraňuje podchlazení);
d) pytlík na odpadky;
e) průkaz totožnosti (OP, kartičku ZP, ŘP);
f) závodník nesmí věci z povinné výbavy po případném použití zahazovat a musí je mít u sebe v batohu. Pořadatel ho může kdykoli zkontrolovat.
Ten kondom je docela dobrý nápad, zapamatuju si ho. A dále:
"Pořadatel nenese odpovědnost za zdraví a život závodníka po celou dobu závodu."
Aha, takhle se to dělá! Chceš umřít? Tak si klidně umři! Dovolíme ti akorát se připojistit, aby z tebe aspoň příbuzní něco měli!
Malý článeček z průběhu závodu informoval:
"Vysoké teploty, atakující tropickou třicítku, s některými závodníky pěkně zamávaly. Před startem lídr závodu Libor Uher apeloval na to, aby závodníci dodržovali pitný režim a tekutiny do těla doplňovali, i když nebudou pociťovat žízeň. Mnoho jich ale jeho doporučení vzalo na lehkou váhu. Oproti loňsku zdravotníci podávali infuze s glukózou desítkám závodníků po doběhnutí do cíle už odpoledne, zatímco loni to bylo až ve večerních hodinách. Vyčerpanost, dehydratace, křeče a žaludeční potíže letos postihly více závodníků než obvykle. Naopak odřenin a puchýřů ošetřili méně."
Tak to mě uklidnilo-aspoň puchýřů je míň. Nebo další saďárna:
"Každý závodník má nárok na dvě polívky- na Ostravici a na Pustevnách. Když si tu první neodebere, nemá na druhém místě nárok na dvě." To už hraničí s týráním! Když si představím, kolik sním za 29 hodin jídla, ještě k tomu při námaze, nedošla bych do cíle už jenom kvůli váze batohu! A oni nosili na zádech takové pidi splasklé baťůžky, co v nich nemohli nic mít!
Na druhou stranu dostali závodníci od pořadatelů "vymoženost": ve Frenštátě se mohli zadarmo vyspat v tělocvičně na zemi, nebo na tom, co si přinesli pod sebe, ovšem - museli mít na ruce čip… pořadatelé se zřejmě báli toho, že by se do té jejich tělocvičny, plné smradu a potu, mohl přijít vyspat nějaký náhodný kolemjdoucí!
Jistě se našli i tací, co běželi s větrem o závod kvůli jedné z cen- vyhlídkovému letu nad Beskydy, spolu s tandemovým paraglidingovým seskokem. Tak na to byste mě určitě dostali! Skákat do prázdna, a ještě k tomu nalepená na úplně cizího člověka, co vůbec nevím, jakou má povahu!

Zezačátku naší túry jsem podezřívala náčelníka, že nám to celé připravil schválně. Ale pak mi došlo, že i kdyby se nakrásně snažil, tak by se mu nemohla povést taková načasovanost- abychom z celého toho šíleného závodu potkali všechny tři tisíce závodníků zrovna na Smrku!
Příští rok se chystám na Lysou. Musím si ale dávat pozor: slyšela jsem, že existují zvláštní bytosti, které soutěží v tom, kolikrát za 24 hodin ji vyběhnou! Lidi jsou všelijací… a někteří ultra všelijací…

(Libor Uher: český horolezec, který jako první Čech vystoupal na všechny čtyři osmitisícovky v pohoří Karákorám v Pákistánu)




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss | Web | 28. září 2016 v 14:11 | Reagovat

Tohle ale není téma týdne ne???

2 Carlos | 28. září 2016 v 18:31 | Reagovat

Opravdu úžasný článek, spíše reportáž, ukazující s humorem autorce vlastním nejrůznější šílence v dobrém slova smyslu. Já tedy smekám. :-)

3 Robert | 29. září 2016 v 5:26 | Reagovat

Skoro jsem se u čtení také zapotil. Naštěstí jsem měl v dosahu panáka na osvěžení ;-)

4 Markapka | E-mail | 6. října 2016 v 23:57 | Reagovat

...jako bych šla s vámi turisty! Při čtení jsem nasála stejnou atmosféru a vše stejně prožila s tebou i se závodníky. Moc pěkně napsané a čtivé.

5 Kamila | E-mail | 15. prosince 2016 v 14:51 | Reagovat

Maryško,už jsi napsala Ježíškovi o ty neonové podkolenky?Víš,aby jsme příště byly v Beskydech trendy...(a nesmíš se nechat příště od "polonáčelníka" komandovat...on na nás stejně musí počkat a
nebo může jít jěště na vlak)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama