Jak zažít klidnou túru

22. září 2016 v 18:56 | Maryška |  Výlety
Na výšlap 3. září jsem se obzvlášť těšila. Po prázdninovém volnu měli vrbenští turisté naplánováno jet do Beskyd, a chodit někde kolem Čeladné. Někde říkám proto, že se dopředu o trasu nezajímám, zbytečně bych jí ubírala na tajuplnosti. To, co nás však potkalo tento víkend, předčilo očekávání největšího pesimisty.


Beskydy jsou dosti rušné hory. Co do halasu a zvuků se nedají s poklidnými Jeseníky srovnat. V sobotu, když tam zavítám já - pracující unavený člověk, potkávám jednu živou chatu za druhou, a to i tam, kde si myslím, že se užuž blížím pustině. Sekačky na trávu, řezání dřeva, muzika z reproduktorů, to je jen malý výčet zvuků, na které narazím. Chápu, i chatař může být pracující člověk, i on může sekat a zvelebovat jen o víkendu, jenže jak já- turista žádostivý po tichu hor, k tomu přijdu? Přijdu k tomu tak, že si holt musím zvyknout. Nebude to jinak.
Náčelník nemohl jet, měl akci v rodině, jak já říkám, proto určil zástupce. Jemu věnoval již značně prodřenou mapu Beskyd, a v 6.30, před odjezdem z Vrbna, jsme do ní pečlivě, na kapotě mého auta, hleděli, abychom si ji nasáli do hlav. Trasa se nejevila nijak složitě: dojet do Horní Čeladné, odsud vystoupat na Smrk (1276 metrů n.m., po Lysé druhá nejvyšší hora), a dolů sejít neznačenou zkratkou, zpátky k autům. Dohromady 18 kilometrů, nic víc, nic míň. Slibovala jsem si zážitek, neboť na Smrku jsem ještě nebyla.
Virvajs začal už u kaple svatého Cyrila a Metoděje v Horní Čeladné, kam jsme dorazili přesně v 10 hodin. Ta kolona zaparkovaných aut na mě působila dost odpudivě. No jo, hezký den, Ostrava vyrazila do Beskyd! A pak to přišlo. Proti nám začali proudit rychlou chůzí, někteří dokonce během, úžasně vysportovaní borci. Šlachovitá, opálená těla, nikde ani gram tuku (to jsem si detailně prohlédla), a dolní končetiny, za které by se nemusel stydět ani Usain Bolt… Na sobě měli prvotřídní sportovní oblečení, tedy já se domnívám, že prvotřídní, protože nikdo z nás takové nemáme. Hole si nesli v ruce, z batohu jim čouhaly hadičky. Jedno měli společné: dívali se kamsi do dálky, tak nějak "skrz" nás všechny. I když jsem si je nestydatě prohlížela od hlavy k patě, a pak zase zpátky, na některých místech se zdržela déle, nevšímali si toho. Bylo jasné, že ti mužové tady nepřijeli lovit ženské. Nebyli ani úplně mladí, věk jsem odhadovala na 35 až 55.
"To jsou postavičky, jak na olympiádě, co říkáte?" obrátila jsem se na souputnice. Maruška se Zdenkou, obě již nějaký rok v důchodě, pokývaly uznale hlavami, a stejně jako já, neodlepily od atletů zraky. A bylo se na co dívat.
"Je tady ale dneska rušno," prohlásila se zalíbením Marie.
"Co říkáš?" obrátila jsem se na ni, protože kolem mě zrovna prošel mimořádně hezký muž, spíše kluk, který mi jako jediný opětoval úsměv.
"Že tu je na co koukat," odpověděla Marie a otočila se po jednom starším, hodně opáleném a osvaleném. Zničehonic se ozval příšerný řev:
"Hop hop hop, přidej, přidej! Necourej se, už ti moc nezbývá! Makej!"
Před námi stála parta pěti mladých lidí- jeden točil řehtačkou, ta je v lese mimořádně dobře slyšet, děvčica do rytmu hvízdala na píšťalku, a zbytek hecoval.
"Márja, tady snad probíhá nějaký závod, nebo co, to nám ještě chybělo!" zaúpěla jsem. A skutečně, z lesa a do lesa, přes naši cestu, a po označkované trase, pořád někdo zabíhal. Na mýtince, kousek od nás, stála hospoda. K ní nebo od ní všichni směřovali. Byla obležená desítkami lidí ve sportovních úborech. Jedni seděli venku u stolů, jiní se rovnou váleli po zemi. Před hospodou stála nafukovací brána jasně modré barvy, popsaná reklamou.
"Už je to tak, dostali jsme se do závodu," prohlásila jsem otráveně. Na rozdíl ode mě ostatní turisti ožili a začali se zajímat, o co se jedná. Naštěstí za chvíli naše červená odbočila hlouběji do lesa a hluk závodících se začal vzdalovat. I zvuky civilizace pomalu utichaly a naše devítičlenná skupinka se mohla oddávat krásám přírodní rezervace Smrk. Klid se však brzy ukázal jako dočasný.
Cesta na Smrk není zpočátku náročná, stoupá jen mírně. V místech, kde se terén začal zvedat prudčeji, objevily se proti nám znovu skupinky sportovců, jdoucích bezmyšlenkovitě dolů. Všichni měli hole, a všichni byli oblečeni v přiléhavých sportovních oblečcích a v podkolenkách. Některé dvojice nebo dokonce trojice byly sladěny i barevně; měly stejná trika nebo čelenky. Na batozích měl každý připevněné číslo.
"Ahoj!" začala optimisticky zdravit Marie. Většinou jí odpověděli, ale tak nějak automaticky, bez jiskry v oku, a bez zájmu o družbu. My turisti se nebojíme dávat do hovoru s ostatními- kam jdou, kde už byli, a co tam viděli. Jenže tihle se evidentně bavit nechtěli.
"Kolik vás tam nahoře je? Vy se tam snad líhnete!" chtěla jsem zažertovat. Nikomu to směšné nepřišlo. Jeden mladík unaveně pronesl:
"To je teprve začátek, většina je za náma."
Jen nás tak straší, pomyslela jsem si, vždyť už jsme potkali tolik lidí! Otáčela jsem se za jejich batohy, abych si přečetla čísla; nejvyšší bylo něco přes devětset. No potěš, ten snad měl pravdu. Davy borců byly stále promíchanější ženami. Zdaleka ne všechny byly tak osvalené, jako muži. Našly se mezi nimi mladé dívky i zralé ženy, některé tenké, jiné plných tvarů, až bych řekla s nadváhou, ale všechny zodpovědně šlapaly a šlapaly, bez zbytečných řečí a zastávek.
"Ahóój!" halasila pořád Marie, a oni jí odpovídali tím svým povadlým: "Ahoj."
"Čoveče, Maruš, ty lidi nevypadají, že by udělali jen Smrk, ty sou úplně vyflustaní," sdělila jsem svůj poznatek.
"Zeptáme se," pronesla Marie.
To už jsme přicházeli na menší palouček, a já si, po tom prudkém stoupání, přála, aby to byl vrchol Smrku. Seděla tam partie šesti mužů u dřevěného stolu, vedle na ohništi se jim připravovalo jídlo, až to všude vonělo, a před sebou měli pivo. Uprostřed palouku stála otevřená dřevěná bouda.
"Výborně, konečně stánek s občerstvením! Tak to přece jenom nebude suchá varianta, jak hrozil náčelník," oddechlo se mi. Mé očekávání se ovšem ukázalo jako plané. Byli to zřejmě místní hoši, kteří měli za chatou zaparkovaného džípa, a tím si vyvezli nahoru své vlastní občerstvení. Na můj dotaz, zda by mi prodali pivo, se rozřehtali na plné kolo. Asi jsem nebyla první.
Na paloučku posedávalo nebo polehávalo i několik závodníků a odpočívali. Jedna žena, tak kolem čtyřicítky, vyšší a postavou mohutnější, si rovnala podkolenky, a vysypávala jehličí z bot. Marie se na ni vrhla.
"Co to tady máte za závod?"
"To je Beskydská sedmička."
"A hodně vám zbývá?"
"No, už moc ne, jen ty poslední čtyři vrcholy," zazubila se, "Čertův mlýn, Tanečnica, Radhošť a Velký Javorník. Co chcete, když to vymyslel Uher!"
"Proboha," zhrozili jsme se "jak dlouho to ještě půjdete?"
"Musíme to stihnout do třetí hodiny ranní, to závod končí. Jenže nevím, jestli to ujde můj parťák!" pohodila smutně hlavou směrem vedle, kde odpočíval velmi subtilní, malý muž. Z vousků na bradě měl zapletený copek.
"Vy musíte dojít s parťákem?"
"Ano, je to závod dvojic. Pokud jeden nemůže, máme smůlu oba," ukázala na zápěstí, "vidíte ten čip? Tím si musíme pípnout na povinných stanovištích."
"A kolik je to kilometrů?" vyzvídala Maruš.
"Přijde na to, kterou variantu si vyberete. Můžeme jít tu nejkratší, ta je asi 82 kiláků, anebo tu nejdelší - 95."
"A kterou jdete?" nedalo mi to. Ohlídla se na svého parťáka a pokrčila rameny. Ten se mezitím zvedl, postavil vedle mě a čekal, až se jeho parťačka dopřezouvá. Tvářil se u toho jako pes, který má slíbeno jít s páníčkem ven; jen nevrtěl ocáskem.
"Vašeho parťáka byste mohla chvíli ponést," snažila jsem se zažertovat. Ženě to směšné nepřipadalo, ale mužíček ožil:
"Jó, to by se mi líbilo!"
Tak vidíte, na to musíte potkat mě, pomyslela jsem si.
"Paní, řekněte mi, jakou může mít člověk motivaci k tomu, aby se pustil do takové šílenosti? My máme dneska na plánu 18 kilometrů, a to budeme mít až nad hlavu!"
Žena se mi podívala zpříma do tváře a srozumitelně pronesla:
"Já nevím, mě to prostě baví! Kdybych měla ujít 18 kiláků, tak se ani nezapotím. Já zkrátka potřebuju tyhle vzdálenosti."
Koukala jsem na ni, a myslím jsem zapomněla zavřít ústa. Tahle odpověď mě jako jediná nenapadla. Nechej to být, Maryško, smiř se s tím, že jsou na světě lidi, co se neukojí prostými, obyčejnými věcmi, jako ty, oni potřebují něco víc- extrém!
"Zůstaneme tady chvilu? Docela bych si sedla, a taky mám hlad," zeptala jsem se ostatních.
"Tady ne," řekl Mirek, zástupce náčelníka, "až navrchu!"
"Cože, tohle není vrchol?" vyjekla jsem.
"Podle mě ne, vidím, že cesta pořád ještě trochu stoupá."
"Pane, je to daleko na vrchol?" nevydržela jsem a zeptala se prvního muže, jdoucího z údajného vrchu.
"Ani ne," odvětil unaveně, "jenom půjdete trochu do kopce, pak zahnete, půjdete ještě víc do kopce, a nakonec už je to jenom mírně do kopce." Jedním koutkem úst se svému vtipu neznatelně pousmál.
"Aspoň někdo tu má smysl pro humor," podívala jsem se vyčítavě na Mirka.
"Tak jdeme," řekla jsem znechuceně a nasadila si batoh. Ti lidi mi nějak ubírají energii, napadlo mě. Připadám si zedřená, jenom si představím, kolik toho mají před sebou. Ve skrytu duše jsem si nechtěla přiznat, že je vlastně obdivuju. Jak může mít někdo tak silnou vůli?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Baruschka | E-mail | Web | 22. září 2016 v 20:06 | Reagovat

Pamatuju, když naši chodili stovku...
Byla jsem malá holka a moc jsem to nechápala.
Teď jsem máma od dětí a nechápu to pořád :-)
Já potřebuju výlet s cílem, buďd houbaření, vodopád, popřípadě rozhledna.
Chci si u výletu odpočinout a nemám potřebu někomu dokazovat, jak jsem strašně dobrá :-)

2 Robert | 23. září 2016 v 1:03 | Reagovat

Co říkáš?" obrátila jsem se na ni, protože kolem mě zrovna prošel mimořádně hezký muž, spíše kluk.

Já jsem ale zrovna kolem nešel.
Hmmm. Tak nevím  ;-))))

3 Karel | 23. září 2016 v 14:53 | Reagovat

Super článek, reportáž - jako bych tam byl. 18 km je dost.My teď byli na Rejvízu a v Dolním Údolí, šli jsme asi 11 km, trochu jsme zakufrovali, nějaký neplánovaný kopeček, před cílem jsme trochu zmokli - to mi úplně stačí. Ty 100 km šílence nechápu... Jo, nic se nemá přehánět. :-)

4 jesenickamarishka | Web | 25. září 2016 v 18:00 | Reagovat

ano, byl mi ten muž nějak povědomý.. počkejte si, ještě bude druhá část.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama