Vzpomínka II

30. srpna 2016 v 21:37 | Maryška |  Výlety
Přirozenou inteligencí jsem si spočítala, že pět a půl kilometru zvládnu ujít za dvě, nejhůř tři hodiny, což znamená do tmy. Ví to u nás každé malé dítě, že se na horách, a ještě k tomu v zimě, nemá potulovat po setmění.

Nejpozději v 15.30 budu v civilizaci, a tam už se mi nic nestane. Cesty kolem Pradědu bývají vždycky přecpané turisty. Když se dostanu až sem, mám vyhráno. Zkontrolovala jsem si mobil, byl plně nabitý. Ještě napíšu zprávu svému muži, že jsem změnila trasu. Přece jenom, jdu sama, aby neměl strach. Má naivní představa, že oznámím muži takovouhle zprávu, když oba jasně víme, že nemám s turistikou žádné zkušenosti, a tím ho uklidním, byla samozřejmě mylná. Už ráno se mě se zakaboněným čelem snažil přemluvit, že nemám nikam chodit, především z toho důvodu, že jdu sama. Až druhý den mi došlo, kolik hodin hrůzy jsem mu svou esemeskou způsobila.
Zezačátku se šlo lehce. Cesta byla asfaltová a jen pozvolně se zvedala. Sluníčko probleskovalo mezi mohutnými vzrostlými stromy a svými paprsky vytvářelo barevné kreace. Nechala jsem se jimi ukolébat do hřejivého pocitu, že mám dneska z pekla štěstí. Po necelém kilometru jsem uslyšela vzdálené, ale jasné hučení. To bude nejspíš řeka, asi ta Střední Opava, co tu má téct, pomyslela jsem si. Nebylo úplně jasné, odkud hučení přichází. Vzhlédla jsem nahoru. Koruny stromů se hrozivě ohýbaly v poryvech větru. To je vítr, to hučení! V lese je vidět jen pás oblohy. Podrobně jsem ho prozkoumala, jestli se snad nezačaly honit mraky. Nezačaly. Nebudu dělat předčasné závěry, řekla jsem si, za chvíli vylezu o trochu výš a uvidím oblohy větší kus. Jakmile se začne měnit počasí, byťto připluje jediný mrak, okamžitě se vrátím. Teplo, které se mi vlilo do žil horkou polívkou, se začalo pomalu vytrácet. Měla jsem si dát ještě horké kafe, blesklo mi. Za chvíli, jak jsem předpokládala, přišla odbočka do lesa, a stoupání bylo tady. Nadmořskou výšku Vidlí jsem si přečetla už dole a výšku Pradědu zná každý. Nemohlo mě tedy překvapit, že se budu většinu trasy škrábat do kopce. Nejsem žádné béčko, pomyslila jsem si, čtyři kiláky do kopce mě nemůžou zdolat. A navíc, je to pro turisty, ne pro horolezce, takže to zas tak hrozné nemůže být.
Začalo přibývat sněhu. Ve Vidlích nebyl žádný, nebo jen místy prosvítal v lese, tady se už objevila souvislejší vrstva. Boty mám kotníkové, těm trocha sněhu nevadí. Pochvalovala jsem si, jak mi sníh romanticky křupe pod nohama. Mráz přituhl a vítr přidal na rychlosti. Obloha byla stále dokonale modrá. Na kaskádách napůl zamrzlého, brblajícího potůčku jsem si uvědomila, jakým prudkým stoupáním jdu nahoru. Místy se potok přeléval přes stezku, místy jsem šla podél něho. Boty se mi bořily do sněhu, a dávala jsem pozor na každý krok, abych nesklouzla do vody; s nacucaným vlněným svetrem by se mi šlo o hodně hůř. Námahou jsem se začala potit. Tak vida, přece jen jsem to přehnala s oblečením, řekla jsem si a převlíkla si teplou variantu rukavic a čepice za lehčí. Bundu jsem si rozepla až do pasu. Cítila jsem, jak mě mráz příjemně štípe do tváří a pot ze zad stéká čůrkem do kalhotek. Arménské spodky byly za chvíli propocené durch a nekompromisně lepily. Jen abych se kvůli tomu nenastydla, napadlo mě, nahoře může dost foukat.
Navzdory mým obavám jsem si vychutnávala nádherné výhledy. Každou chvilku jsem musela zastavit, abych se pokochala. Praděd se svou věžičkou se držel po mé levici. V tom blyštivém vzduchu mi připadal tak blízko! Jako by stačila delší haluz a mohla bych si na něho sáhnout! Seš ty ale krasavec, to se musí nechat. Jak si tady jen tak stojíš a celý se třpytíš! A já tě dneska obejdu dokola, abys věděl! Chvíli jsem zapomněla na pot a mráz a vnímala ten zjev. Mráz však není jen tak nějaké lechtání, nedá se odehnat. Může být tak mínus deset, odhadovala jsem, ale nic mi to neubíralo na optimismu…
Pak jsem se začala od potoka mírně vzdalovat, značka zacházela hlouběji do lesa. Stoupání už nebylo tak intenzívní, ale vyšší nadmořská výška byla cítit. Vítr ještě zesílil a sněhu přibylo. Největší námahu jsem vyvíjela na to, abych vytahovala nohy ze sněhu. Podle mých odhadů mi do cíle nemohlo moc zbývat. Pot vychladl, nejkvalitnější bavlna se mi definitivně přilepila na tělo, a lehká čepička s děravými rukavičkami přestala stačit. Sundala jsem batoh a provedla výměnu. V té chvíli jsem si ještě nechtěla přiznat, že mi ubývá sil i optimismu. Pohlédla jsem na nebe. Když se teď zkazí počasí, na kterou stranu se vydám? Na tu zpátky, kterou znám, nebo tu kratší, která evidentně vede jenom vzhůru, a vlastně do neznáma? Vždyť ani nevidím horizont! Jak dlouho ještě půjdu do toho hrozného kopce?
Najednou se přede mnou zčistajasna vylouply turistické směrovníky. Hurá, jdu správně! Nevím, proč mě napadla zrovna myšlenka o správnosti, když jsem stále a nepřetržitě šla po modré, a ani na chvíli ji neztratila. A pak to přišlo -trudnomyslnost: co když jsem se už ve Vidlích špatně podívala na barvu? Měla jsem jít třeba po červené, nebo po zelené, a teď jsem ztracená uprostřed hvozdů, kde je všude daleko, a já budu nucena cárat ve tmě. Baterku nemám, jak se setmí, už jdou barvy hůř rozeznat - taková modrá od zelené, to se přece splete i za bílého dne! Co když budu chodit pořád po těch špatných dokolečka? Na to mi ten můj jeden rohlík nebude stačit! Měla jsem si vzít tu blbou čokoládu… nebo aspoň plácačku slivovice… jak jsem mohla na takové základní potraviny zapomenout?
Tolik otázek mi problesklo hlavou za tu kratičkou chvíli, než jsem došla ke směrovníkům a přečetla si onu vynikající informaci: na Švýcárnu to je kilometr a půl! Švýcárna! To slovo jsem samým štěstím vyslovila nahlas. V mých uších zaznělo jako pohlazení. Odtud je to na Ovčárnu, tedy k autobusu, maximálně dva kilometry. Měla by ses napít, kolik lidí umřelo na dehydrataci, poručila jsem si a vytáhla z batohu úplně ledový čaj. Plastová láhev asi nebude to pravé na hory, příště si vezmu termosku. Jedno sousto čaje jsem chvíli poválela v ústech, abych ho vůbec mohla polknout. No nic, Maryško, zatneš zuby, na Švýcárně si dáš horkých čajů, kolik bude libo! A určitě se tam dobře najíš!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karel | 31. srpna 2016 v 9:11 | Reagovat

Bude ještě pokračování? Jinak jsem to tedy přečetl jedním dechem a úplně jsem se do toho vžil. Podobné situace přecenění sil a špatné odhady znám i ze svých zkušeností.

2 Robert | 31. srpna 2016 v 10:52 | Reagovat

Už vím, proč nejsem turista :-)

3 jesenickamarishka | Web | 1. září 2016 v 17:24 | Reagovat

pointu můžu prozradit: přežila jsem to.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama