Vzpomínka

28. srpna 2016 v 23:39 | Maryška |  Výlety
Byl to nádherný den, onoho 30. prosince 2012. Nebyla jsem tenkrát ještě žádnou turistkou, ani jsem netušila, že jí můžu být, byla jsem však poněkud skolená událostmi, které ten rok kolem mne proběhly. Proto nikdy nezapomenu, co mi tenkrát běželo hlavou.

Z nějakého důvodu, který se tak úplně nedá popsat slovy, jsem se vydala do riskantního podniku, do té doby u mě nevídaného. Pár drobnějších, spíše nenáročných tras, už jsem v životě ušla, ale určitě ne sama, a nebyla to žádná divočina. Ten den se mi v hlavě odehrávalo něco jiného.
Přijela jsem autem do Vrbna a nechala ho stát u zámečku. Byla jsem rozhodnutá, že se vydám do nedalekých Vidlí, což je maličká osada, podle mých tehdejších odhadů vzdálená maximálně čtyři až pět kilometrů, a odtud jsem se chtěla pustit málo používanou, polorozbořenou asfaltkou, takovou, co je u ní nápis "v zimě se neudržuje", vedoucí do Karlovy Studánky. Tam bych sedla na autobus a vrátila se, pěkně pohodlně, zpátky do Vrbna. Nic divokého, dohromady tak jedenáct kiláčků.
Toho roku byl nástup zimy hodně mírný. Vysoké prosincové datum ukazovalo na teploměru sotva pět pod nulou, a sníh ne a ne napadnout. To nahrávalo mému pocitu, že mi nehrozí absolutně žádné nebezpečí. Navíc se nejednalo o žádnou pustinu, cesta přes Vidly a Videlský kříž je jedinou spojnicí mezi Vrbnem a Jeseníkem, jinak řečeno - propojuje východní a západní část hlavního jesenického masivu. Onou zapomenutou zkratkou z Vidlí do Studánky sem tam přejede nějaké auto, přece jenom, místní to tu znají.
Toho prosincového rána jsem ještě nevěděla nic o tom, že tímto nervy drásajícím pochodem začne má turistická kariéra. Neodrazoval mě ani asfaltový povrch, naopak - připadal mi v tuto roční dobu bezpečný. Dneska se asfaltu vyhýbám jako čert kříži, a se mnou všichni, jen trošku zkušení turisti. Raději ujdeme o pět kilometrů víc rozbahněným lesem, než kilometr po asfaltu.
Můj odhad se ukázal býti nesprávným už na začátku. Hned za cedulí Vrbno kilometrovník nekompromisně hlásil, že do Vidlí je kilometrů sedm. No nic, tak jsem se trochu spletla. Taková maličkost nemůže zhatit jinak dobře promyšlenou trasu, řekla jsem si.
Vidly jsou opravdu malinkatá vesnička- osada, patřící k Vrbnu. Dnes už vím, že má asi dvacet baráků. Tenkrát jsem si myslela, že tak pět, to jsou ty, které je vidět od cesty. Z nich jeden je velký luxusní hotel Vidly, a druhý - penzion Adam. Cedule u cesty mi prozradila další novinku, a to, že z Vidlí do Studánky není kilometrů šest, jak jsem si původně myslela, ale sedm.
U penzionu Adam se musím krátce zastavit, protože právě v něm se zrodila má nová, a nutno říci, nečekaná myšlenka. Po sedmi kilometrech chůze z Vrbna, podél kouzelné Střední, neboli zlaté Opavy (to podle pověstí o dolování zlata), jsem naznala, že si zasloužím polívku. Bylo poledne, a já snídala někdy o půl deváté. Do nóbl hotelu se mi nechtělo, tak jsem zvolila tento malý penziónek. Byla to dobrá volba. Měli tu krásně vyhřáto a na výběr ze tří polévek. Zvolila jsem domácí vývar s játrovými knedlíčky, zeleninou a domácími nudlemi. Příjemná číšnice přinesla talíř něčeho tak hustého, že v tom stála lžíce. Šikovní tu jsou, to se musí nechat, pochvalovala jsem si, a v tom mě to napadlo: co kdybych se nevydala po tom otravném asfaltu do Studánky, ale po modré rovnou na Švýcárnu, což je chata poblíž Pradědu? Je to podle ukazatele jen pět a půl kilometru, a zaručeně panenskou přírodou! Určitě nepotkám ani nohu. Z Pradědu jedou každou hodinu autobusy na Hvězdu, a odtud už se do Vrbna dostanu lehce. Mému rozhodování ještě nahrávalo unikátní počasí. Na obloze se za celou dobu neobjevil ani mráček, a byla tak blankytně modrá, jak jen obloha umí v zimě být. Vítr skoro vůbec nefoukal a ukazovalo se, že bude mimořádně stálé počasí. Někdy se to v horách stává. Něco mi našeptávalo, že dnešek je právě tím dnem. Rychle jsem si zrevidovala oblečení - zateplené kalhoty, pod nimi ještě spodky, z pravé, arménské bavlny (tu pravost potvrzovala moje tchýně, která je zakoupila od ruské posádky, pobývající v našem městě do roku 1991). Na těle arménské triko, do soupravy, a svetr z ovčí vlny (ten pro změnu pletla bývalá tchýně mého muže, když ještě chodil do průmyslovky, a to bylo za hodně hluboké totality). Ve svetru z pravé vlny nemám šanci promrznout ani tam nahoře, byla jsem si jistá. Akorát o bundě jsem měla jisté pochyby. Neměla jsem ji moc ráda. Zakoupila jsem si ji ze skrblických důvodů před několika lety, protože byla v akci. Asi právě proto se mi v obchodě zdálo, jak dobře v ní vypadám, avšak ihned po příchodu domů jsem pochopila, že mi nesluší, ba co víc- přidává mi nejméně deset kilo! Připadala mi celá taková neforemná, tvrdá, vypadala jsem v ní jako balík slámy, akorát červený. Kapuce vzadu nesplývala na záda, jak by to bývalo elegantní, ale trčela do vrchu. Ke všemu měla vepředu přišitý jakýsi nástavec se dvěma suchými zipy, který po zapnutí překryl tváře i nos. Na obličeji všelijak škrábal a celkově otravoval. To nemůžu nikdy potřebovat, pomyslela jsem si. K přednostem bundy nutno podotknout, že byla z hodně pevného materiálu, co si dokáže poradit i se silným větrem. Ten den jsem si ji vzala jenom z těch důvodů, že jasná obloha ukazovala na silnější mráz, a taky, že jsem v těch končinách nepočítala s návalem turistů. Rukavice jsem měla hodně teplé, až moc teplé, stejně tak čepici, ta měla dokonce vlněnou vložku. Nosila jsem ji pouze v mrazu větším než mínus patnáct stupňů. S sebou jsem měla i jemnější variantu- tenké rukavičky od Vietnamce, na pár místech už proděravělé, a fešáckou čepičku, od stejného obchodníka, která sotva přikryla vrchní část uší.
Boty se sice daly zařadit do kategorie turistická, ale byla to taková ta levnější varianta, látková, myslím opět "v akci". Ráno jsem si je, naštěstí, přestříkala voděodolným sprejem. Takže boty mám též v pořádku, konstatovala jsem, když bude navrchu náhodou sníh, měly by to vydržet. A rozmočený sníh tam určitě nebude.
Zásoby jídla jsem také měla dostatečné. Především banán, o kterém jsem se dočetla, že je zásobárnou důležitých látek, přesně jsem si nevzpomněla, jakých, ale jistě důležitých. Taky jeden rohlík a hrst oříšků. Na těch pár kilometrů mi to musí stačit, a pak si dám teplé jídlo. Jen tu čokoládu jsem zapomněla. O té zase psali v časopise Zdraví, že je zdrojem okamžité energie, když člověku hrozí smrt mrazem a vyčerpáním. Pohrdlivě jsem se zasmála té představě.
Zaplatila jsem polívku a s hrdinným odhodláním se vydala na cestu. Ještě před penziónem přišel záchvěv poslední obavy- vydrží počasí? Je přece každému jasné, že počasí je ten nejdůležitější faktor. Pozorně jsem se zadívala na oblohu. Marně jsem hledala sebemenší mráček. Nebyl tam. Přesně ve 12.30 jsem nebojácně vykročila na modrou značku, směrem k tomu Nejvyššímu (tím mám na mysli vždycky Praděd), do hlubokých jesenických hvozdů…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Robert | 29. srpna 2016 v 7:12 | Reagovat

Kde je pokračování?  :-)

2 Karel | 29. srpna 2016 v 10:54 | Reagovat

Výborně, těším se na pokračování. Čte se to jako dobrodružný román z Aljašky od Jacka Londona... :-)

3 jesenickamarishka | Web | 29. srpna 2016 v 21:02 | Reagovat

vydržať... abych se přiblížila Jackovi, musím se ještě hodně snažit!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama