Roman

14. srpna 2016 v 18:59 | Maryška |  Pocty
Nepadl mi do oka, tenhleten Roman. Nemám ráda ten typ manželů, co svou ženu nespustí z očí, i když budou tvrdit opak.

Pod záminkou, že jí tím projevují tu největší lásku, a chtějí s ní prožívat dobré i zlé, se jí drží jako klíště. Před ostatními stále melou:
"To když já byl se svou Vlastičkou tam a tam…" nebo "Vlastička říkala, že… a já jsem na to Vlastičce říkal…"
Když se ho zeptám, jestli chodí Vlastička někam bez něho, obrátí se na ni a vyzve ji:
"Řekni, Vlasti, vloni si přece byla s kamarádkou na víno, že jo? Že tě doma nedržím?"
Vlastička se na něho podívá a blahosklonně odpoví:
"To víš, že ne."
Minule jsem u nich byla na návštěvě. Náhodou se tu ocitla jiná, mně neznámá Vlastina kamarádka Monika. Žena zcestovalá a odvážná. Zde je namístě podotknout, že i Vlasta je taková. Padly jsme si všechny do oka a cestování a zlézání různých hor jsme věnovaly velice příjemný hovor. To bylo něco na Romana. Přestože s Monikou přišel i její manžel, a jak jsem pochopila, byl to Romanův dobrý kamarád, nedal nám Roman pokoj, a neustále rušil.
"Holky, nepůjdeme se projít za barák?"
"Díky, na brouzdání po poli v únoru nejsem oblečená," přiznala Monika a bavily jsme se dál.
"KUKU!" vyjukl na nás zpoza otevřeného okna, až jsme všecky tři nadskočily. Sjela jsem ho pohledem ostrým jako břitva. Nesnáším tenhle druh infantilního humoru. I na Monice bylo vidět, že spolkla první nadávku, a podívala se na Vlastu. Vlasta se rozesmála:
"Teda Romane, ty seš ale…" nedořekla, ale cítila jsem, že blbec to nebude. Připadlo jí to nejspíš roztomilé, a podle toho mu věnovala láskyplný pohled. Sklopila jsem oči a napočítala do deseti. Jsi na návštěvě, chovej se podle toho - vyloupla se odněkud z hlubin maminčina rada.
Romanovy "roztomilosti" měly na mě ten účinek, že jsem se na obsah hovoru nedokázala už plně soustředit, zato dávala pozor, co ten blb zas vymyslí. To nemůže nechat tři dospělé ženské, aby si v klidu povykládaly, ještě když vidí, jak nás to baví?
"Co sis s sebou na ten Kavkaz, Moni, musela vyřizovat za formality?" snažila jsem se vrátit k tématu.
"Průkaz k opuštění vesnice!" vyštěkl mi za zády Roman, až mi zaskočil brambůrek. Vtip mu přišel tak dobrý, že se celý rozesmál. Vlasta s Monikou se zasmály taky. Ruka mi bezděčně vyjela, ale v poslední chvíli se zastavila. Jenže Roman to nepochopil jako akt mé nezvládnuté agrese, pro něj to byla výzva ke konverzaci.
"Ha, madam se chce bít? Haha!" Chytil mi ruku a silně stiskl. Nesnáším, když mi cizí muž, přesněji řečeno takový ignorant, tiskne ruku a myslí si, že je to hrozná prča. Pitomec jeden, spolkla jsem a nahodila otrávený obličej. Chtělo se mi zavrčet a vycenit zuby. Jen z úcty k Vlastě jsem to neudělala.
"Madam se zlobí!" řekl rádoby koketním způsobem a tiskl mi ruku čím dál silněji. Hodila jsem na něho ten neopovrhovanější pohled, jakého jsem byla v tu chvíli schopna, a cuknutím dala najevo, že pointa ubohého vtipu skončila.
"Podívejme, ono se to chce prát!?"
Mně bude říkat ONO? To už si přehnal, ťulpasíku, rozčílila jsem se ještě víc a škubla rukou tak mocně, jak jsem jen uměla. Jenže ten vůl to předpokládal, a těsně před tím mě pustil. Praštila jsem se do opěradla židle, až mi vyhrkly slzy. To už se všichni přítomní váleli smíchy. Nevyvolávej zbytečně konflikty, vyplavila se mi další zbytečná poučka, už nevím, od koho. Přemohla jsem bolest z napůl zlomené ruky a líbezným úsměvem jsem pronesla:
"To nevadí, skočím si na chiru…, ty budeš nejspíš veliký vtipálek, viď?" I to se druhým zdálo jako bezvadný vtip.
"Roman je ohromný vtipálek, to teda dosvědčuju," přispěchala Vlasta, "my si na něho pořád musíme dávat pozor, co zase vymyslí, že?" se zalíbením se na něho podívala.
Moničin manžel po celou dobu sledoval jedním okem tenis.
"S kým dneska hrajeme?" zkusila jsem to na Romana.
"S Francií," odpověděl Moničin manžel.
"Ty se na tenis nedíváš?" opět jsem se obrátila na Romana. Pozastavil se nad tou otázkou a chvíli přemýšlel.
"Ty vole, to byl perfektní úder!" zvolal Moničin muž. Roman se pomalu odšoural k televizi, ale cítila jsem, že by byl nejradši s námi. Jen jdi, tupohlave, pobízela jsem ho v duchu.
"Dívej na ten zpomalený záběr, ten ho rozfláká na maděru!" nadšeně úpěl Moničin manžel, až z toho poskakoval na křesle. Ne úplně nadšený si k němu Roman přisedl. Zaplaťpánbu, bude od něho na chvíli klid.
Monika s Vlastou si mužů přestaly všímat a pokračovaly v hovoru. Znovu jsme se ponořily do Kavkazu a Gruzie. Na chvíli jsem myšlenky na Romana opustila.
"Myslíte vážně, že bychom tam jely? To by byla nádhera!" nechala jsem se unášet tou myšlenkou.
"Já to považuju za reálné. Vzaly bychom si stany a spacáky, to je nutné…" radila Monika.
"Kolik stanů?" zajímalo mě.
"No já s Romanem jeden, a vy dvě spolu, ne?" řekla Vlasta. Zatuhl mi úsměv. Ona toho pišišvora chce vzít s sebou. Představa, jak mě tento úkaz ráno budí kanadskými žertíky, v zemi, odkud se nemůžu jen tak sbalit a ujet, mi způsobila lehkou arytmii. Asi bych se neuměla rozplývat nad krásnou kavkazskou přírodou, kdyby "něco takového" hopsalo vedle mě.
"Ještě si to musím rozmyslet. Letenka stojí dost peněz, musím to doma prokonzultovat."
"Vlastičko, ženuško, já mám hlad!" zvedl se od televize Románek. A ještě ke všemu si neumí ani jídlo nachystat, to mi není zapotřebí, konstatovala jsem v duchu a zvedla se.
"No nic, už musím, ještě si zavoláme," oznámila jsem ženám a vytáhla mobil, abychom si upřesnily čísla na mobily.
"Jasně holky, ještě si zavolejte," už zase stál u nás. Projevoval upřímnou radost nad tím, že odcházím.
"A příště vám povykládám, jak umí Vlastička šetřit igelitky!"
Neměla jsem chuť mu připomenout, že tuhle historku vypráví pokaždé. Nechci úplně předjímat, ale na exotickou dovolenou s Romanem nejspíš nepojedu. V divoké přírodě by se chlap jako doprovod určitě hodil, ovšem tento Pepin z Postřižin?
Nezbývá mi, než abych znovu obdivovala vyrovnanost a stoický Vlastin klid. Musí ho hodně milovat, aby po tak dlouhém soužití tolerovala jeho infantilní chování. Takový Románek musí mít další, mnou neprobádané kvality, aby ho krásná, kultivovaná, vzdělaná a inteligentní bytost milovala. Lásky druhých jsou nám nepochopitelné. A s tímto vědomím letos Gruzii nenavštívím. Možná najdu odvahu k Vlastě zajít a nechat si povyprávět, jak se tam měli. Třeba ji Roman zachrání od medvěda, nebo od teroristy, a ona bude mít o další důvod víc ho milovat. A mně nezbude, než se naučit větší toleranci. Ke všem Pepinům.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 klavesnicetuka | Web | 14. srpna 2016 v 19:13 | Reagovat

My máme v rodině Pepina...doslova
Taky nechápu, jak s ním příbuzná může žít, ale podle mě ho už ani neposlouchá - jedním uchem dovnitř, druhým ihned ven..

Ale takové typy jako Roman taky nesnáším..

2 Ruža z Moravy | E-mail | Web | 14. srpna 2016 v 20:24 | Reagovat

Tak před hosty mi muž něco takového nedělá, ale že ho mám pořád za zadkem i když jsem na internetu a on kouká na televizi vedle, to je fakt.Když je v pořadu přestávka a to při reklamách je dost často, hned má připomínky. Musí mít kontrolu nad vším co dělám. Je to únavné, ale já se bráním a neusmívám se přitom.

3 daydreamer | Web | 14. srpna 2016 v 21:04 | Reagovat

Tak takového Romana bych doma asi nezvládla. Hodně náročný typ člověka. Tak držím pěstě, ať to dopadne jakkoliv :)

4 Robert | 15. srpna 2016 v 9:01 | Reagovat

Těším se na igelitky :-)

5 Karel | 15. srpna 2016 v 11:37 | Reagovat

Takových typů ( týpků )lidí, nejrůznějšími způsoby otravujícími život svému okolí a zároveň si to neuvědomujících, je celá pestrobarevná řada. A některé z nich jsou popsány i na tomto blogu. Myslím, že by nebylo od věci sepsat o nich nějaké sumarizující vědecké dílo, něco jako atlas ( bohužel asi ne ohrožených ) druhů...

6 jesenickamarishka | Web | 15. srpna 2016 v 15:03 | Reagovat

(4)[5]: Bingo!! výborný nápad! díky, budu přemýšlet o sumáři. stejně jako o těch igelitkách- to je taky hezká příhoda...

7 jesenickamarishka | Web | 16. srpna 2016 v 16:50 | Reagovat

[2]: jaj, Ružo, ty si komentářový přeborník!! mistr světa! na tebe já nemám!!

8 Ruža z Moravy | E-mail | Web | 16. srpna 2016 v 17:36 | Reagovat

[7]:Jestli to není tím, že k popovídání mám málokdy příležitost a s mužem jsou to spíš "provozní" řeči. A navíc, ty asi moc toho času nemáš. Já bych také měla ledaco udělat, ale nechce se mi, ach jo.

9 Ruža z Moravy | E-mail | Web | 16. srpna 2016 v 17:39 | Reagovat

[7]:Ještě malý dodatek - komentuji tam, kde se mi to líbí, jinak prchám...

10 jesenickamarishka | Web | 16. srpna 2016 v 18:01 | Reagovat

[9]: tak jo, já ti to uznám, a beru..., asi to byla pro mě pochvala... nejspíš by bylo ode mě opovážlivé napsat, že ti rozumím, ale budu ráda, když se ti ty moje blbinky, z velké části vymyšlené - to ráda zdůrazňuji- a ještě navíc přibarvené, budou líbit, a nějak ti zpříjemní čas. (dneska trochu marodím, tak se překonávám v komentářích)

11 Ruža z Moravy | E-mail | Web | 16. srpna 2016 v 19:19 | Reagovat

[10]:Vymýšlení je lepší, než popisování skutečnosti. Ať chceš nebo ne, občas zamotáš do vymýšleného příběhu, povídky či pod. něco ze  zkušenosti. To je právě to dobré, ne? Kdyby se v něčem lidé poznali, je to podobnost čistě náhodná. A hleď se uzdravit. Já jsem zase smutná, protože zemřel kamarád, tchán našeho syna,  po dlouhé nemoci, mladší o dost, takový hromotluk chlap.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama