Jesenická Niagara

22. července 2016 v 17:46 | Maryška |  Výlety
"Tajemné noční dunění… koruny staletých smrků divoce úpí pod silou nočního jesenického vichru, údolím Studeného potoka se řítí řvoucí masy vody a berou s sebou vše, co jim stojí v cestě… té srpnové noci roku 1880 se zrodil Vysoký vodopád…

Do velké srpnové povodně léta Páně 1880 byl Vysoký vodopád pořádným velikánem. Dosahoval výšky 45 metrů, tedy dvou sedmipatrových domů na sobě. Povodeň však způsobila velké sesuvy půdy, která se navršila pod vodopádem, takže hlavní vodopád dnes měří jen asi 28 metrů. I tak to není žádný drobeček a zaslouží si své jméno. Vysoký vodopád je nejvyšším vodopádem v Jeseníkách a jedním z nejvyšších v České republice.
Vody Studeného potoka, který napájí Vysoký vodopád, jsou prostředím pro bohatý život a skalní umění. Zvídavý návštěvník si v korytě potoka snadno všimne zvláštních misek, hrnců a dutin. Do zdejších tvrdých skal a balvanů, kterým se říká ruly, je po tisíce let pilně vyhlodává nenasytná voda. Vlastně vše, co vidíte kolem sebe v údolí Vysokého vodopádu, má na svědomí Studený potok. Nebojí se válek, hladomorů, ani jiných neštěstí, ale trpělivě mění prastarou tvář jesenických hor…"
"…překvapení mokvavých skal - nivenka, vidoňka, stěkovec, jehnědovec- nejsou to pohádkoví trpaslíci jesenických hor, ale mechy a játrovky, pro které je vlhké prostředí koryta Studeného potoka a mokvavých skalek v okolí domovem… mezi nejvýznamnější mechy patří například paprutka dlouhokrkatá, kterou kromě Jeseníků nalezneme už jen na jedné lokalitě na Šumavě…"

Teda já vám řeknu: to jsou ale krásné výrazy - mokvavé skalky, divoce úpí, nenasytná voda… a to přirovnání k Niagaře…! Musel to napsat někdo, kdo si Vysoký vodopád skutečně zamiloval, kdo k němu často chodil, a slyšel ty koruny stromů, a viděl ten vytrvalý a nepřestávající proud, co z kamene nakonec vyrobí hrnec. Jak jinak by mohl vytvořit tento podivuhodný text, který atmosféru Vysokého vodopádu tak přiléhavě popisuje? Tento básník (nebo jich bylo více?) musel hluboce milovat celé Jeseníky, protože takovéto napůl básnivé texty nacházím po celých horách.
Dodneška jsem si myslela, že jsme my, Češi, úpěli pod Rakouskem, ale teď už vím, že úpět mohou i koruny stromů, a to dokonce divoce. Že se potok nebojí válek a hladomorů, to by mě ani ve snu nenapadlo, přitom je to nad slunce jasnější! Ani se potoka nemusím ptát, a vím, že se nebojí vůbec ničeho.
Vyjděte si z Bělé pod Pradědem po modré, směrem na Švýcárnu, a dojdete k tomuto skvostu. A nenechá vás klidnými, tak jako se to stalo mně tuhle sobotu. I když bylo v půlce července chladno a spíše nevlídno, sluníčko nevylezlo ani na okamžik, a po vršcích se válela mlha, nemohla jsem nevnímat ducha toho místa. To přísně sevřené údolí mezi impozantními skalami, kde jsem se s respektem plahočila úzkou pěšinkou, plnou vystouplých kořenů, po vlhkých kamenech, kamíncích a mechách, dávajíc pozor na každý krok, na mě úzkostně nepůsobilo. Možná k tomu naopak přispěla mlha a vlhkost, že se mi výborně dýchalo, tak nějak jinak, až jsem z toho jasně cítila blaho na duši i na zdraví, takové osvobození se, nasátí energie, kterou ve městě nemám, nebo neumím vstřebávat.
Snad nivenka či vidoňka nejsou názvy trpaslíků, ale já bych jejich výskyt právě v tomto místě nevyloučila. Z tolika zákoutí, co dovede vytvořit jen divoká voda, na mě dýchlo nepoznané tajemství. Klidně tu vedle vidoňky, třeba i na jehnědovci, můžou přebývat malí vodomilní trpaslíčci, pro něž je koryto řeky nekonečným rájem pro dovádění - jenom těch houpaček, skluzavek a prolézaček! K tomu jim na nožičkách určitě vyrostly malinkaté vystouplé stroupečky, aby jim to na mokrých kamenech neklouzalo. Jenže my lidé je nevidíme. Neumíme se totiž odpoutat od lidského myšlení, zalézt za zrcadlo jako Alenka, a dívat se srdcem. I když tady, v tomto divokém a hučícím koutě, by to možná šlo… tady mi to přišlo trochu jako za zrcadlem…
Taková místa tedy nacházím v těch svých milých horách. Když si ještě k tomu připočtu kouzelné informační popisky, nemusím svou fantazii významně pobízet. Bez ohledu na to, jestli svítí slunce, nebo je mlha.
A na závěr mám dvě doporučení: po slušném převýšení (asi 700 metrů) vám bude hezkou odměnou návštěva chaty Švýcárny. Opravdu dobře tam vaří a ještě k tomu jsou na vás milí. A za druhé: zajděte si na Vysoký vodopád co nejdříve. Právě totiž kvete paprutka! Třeba se vám podaří zahlédnout prťavého trpaslíčka, jak si na sebe naklání její dlouhý krk a pije nektar z líbezného květu…
Tak dobrou chuť a hezké sny!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Robert | 22. července 2016 v 23:12 | Reagovat

Tam se musí muškařit :-)

2 Karel | E-mail | 24. července 2016 v 16:56 | Reagovat

Úžasné... Zalézt za zrcadlo jako Alenka, dívat se srdcem... Protože správně vidíme jen srdcem a co je důležité,  je očím neviditelné, jak nás to učí Malý princ...:-)

3 Jana | E-mail | Web | 24. července 2016 v 21:38 | Reagovat

Ach, jak mne to táhne do přírody jen s koněm a psem ...

4 jesenickamarishka | Web | 26. července 2016 v 18:19 | Reagovat

[3]: tohle ti u čtení naskočilo??

5 Jana | E-mail | Web | 26. července 2016 v 18:44 | Reagovat

[4]: ano,snad te to neurazilo :)

6 jesenickamarishka | Web | 26. července 2016 v 21:43 | Reagovat

[5]: neboj, já naštěstí nejsem urážlivá, ani vztahovačná! naštěstí... ale že máš u mého článku takové touhy,... je vlastně hezké...jó, je to hezké...

7 Ruža z Moravy | E-mail | Web | 15. srpna 2016 v 17:01 | Reagovat

Mě ten tvůj barvitý popis jesenických hor- míst připomněl různé články, které jsem objevila v turistickém sborníku vydávaném v 30. letech minulého století v Opavě Bezkydy- Jeseníky. Psala jsem o něm v blogu- v historii. Momentálně tu knihu nemám, protože jsem ji zapůjčila jako zdroj informací pro připravoaný druhý díl knihy Petra Anderleho O lidech v Beskydech. V těch svázaných časopisech bylo poetických popisů dost, doplněných fotografiemi. Od nás je do Jeseníků docela blízko.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama