Pocit (2.část)

26. června 2016 v 22:28 | Maryška |  Něco navíc...
"Jé, ahoj! Nevšimla jsem si tě!" pronesla překvapeně.
Hoch k ní s lehkým, nacvičeným úsměvem zvedl hlavu a odpověděl vychovaně:
"Dobrý den!" pak ji zase sklonil a četl dál.


Bude na návštěvy zvyklý, došlo jí. Mohla bych se tu klidně promenádovat, nebo si půjčit jeho věci, a s ním to ani nehne, konstatovala si pro sebe.
Jeho pokoj měl naprosto jiná okna, než předešlý - podélná, až u stropu. Některá vedla ven, dopadalo jimi dosti světla. Ta na společné stěně s ložnicí propouštěla světlo odsud.
"Máš to tady moc hezké," zkoušela konverzovat.
"Děkuji," odpověděl chlapec a četl dál.
Nebudu se mu probírat v osobních věcech, je to dost trapné, napadlo ji a vydala se zpět. Naposled se rozhlédla, jestli snad neuvidí nějaké mobilní schodky, nebo aspoň desku, po které by vyšplhala těch čtyřicet centimetrů rozdílu zpátky do ložnice. Nic neviděla, tak se spolehla sama na sebe, a nemotorně se vydrápala zpátky. Ani se nebudu ohlížet, jestli ze mě ten kluk nemá legraci, pomyslela si. Možná je to od něj schválnost- za to, že si rodiče zvou do baráku cizí lidi, schoval schodky.
Žena mezitím z ložnice odešla zpátky do tmavého pokoje s kuchyní. Laris ji tam následovala. Travolta už tu kupodivu nebyl, ani jeho společník.
"Tam u toho stolku, ten člověk, vypadal jak Travolta," odvážila se zeptat ženy.
"Byl to Travolta," odpověděla bez vzrušení, a zase něco chystala za barem. Další vyptávání přišlo Laris nemístné. Celebrity se tu zřejmě promenádují běžně, tak proč by se nemohli znát s Travoltou?
Dva mužové, původně se povalující na letišti, se najednou zvedli do polohy vsedě a jeden z nich, skejťák, se na Laris obrátil s otázkou:
"Co říkáš na toho klavíristu včera?"
"No to byl báječný zážitek!" vyhrkla, vděčná, že konečně našli společné téma.
"Byla jsem z něho úplně u vytržení! Takový mladý člověk, prý nedávno ukončil střední, a takhle hrát Liszta! Musí mít obrovský talent!"
"Nejenom talent, ten kluk je navíc ještě velice pilný," dodal muž v oškubaném nátělníku.
"Může si to dovolit, na střední mu to šlo samo, na samé jedničky, tak jen přišel ve tři ze školy, a třeba do půlnoci cvičil, že?" otočil se skejťák na ženu. Nenechala se rušit v práci, jen mlčky kývla.
"Mě dostal svým proslovem," pokračovala Laris, "byli jste tam do konce?"
"Já ne," přiznal se skejťák, "co říkal?"
"Postavil se před publikum a s vážnou tváří oznámil, že poslední skladbu nám nezahraje, přestože ji rok pilně cvičil, a považuje ji za moc krásnou. Ale byl to ten rok, co byl jeho tatínek nemocný, takže do ní vkládal celý svůj vztek. Proto nám ji nemůže zahrát, protože by ji nezahrál dobře. Řeknu vám, jak může mít osmnáctiletý kluk tak poskládané myšlenky v hlavě, to se jen tak nevidí! Měla jsem co dělat, aby mi nevytryskly slzy."
"Ano, musel dozrát dřív, neměl to, chudák, lehké," pronesl muž v oškubaném nátělníku, "tatínek mu zemřel před čtrnácti dny."
Laris užasla.
"Chceš mi říct, že mu před čtrnácti dny umře otec, on odehraje ve stoickém klidu báječný koncert, a ještě, bez uronění jediné slzy, pronese takové úžasné věty?"
"Je to tak, je prostě výjimečný, s tím nic nenaděláme," uzavřel s úsměvem muž v nátělníku a mrkl na ženu za barem. Ta jeho pohledu nevěnovala žádnou pozornost.
"A ještě navíc ho přijali na college, právě proto, že měl ty samé jedničky, a pak půjde na medicínu," pokračoval skejťák.
"Takový talent na hudbu, a on chce jít na doktora? Není to ujeté? Doktorů je jako much, ale takové ručičky má přece málokdo!" užasla Laris.
"To víš, rodinná tradice. Jeho otec veterinář, děda uznávaný newyorský chirurg, to je síla rodu," pokračoval skejťák.
"To jsem z toho jelen. Já, kdybych měla takového kluka doma, tak tradice netradice, nutila bych ho jít na uměleckou školu. Ať ho ti jeho doktoři v rodině uživí, kdyby se mu snad ze začátku nevedlo dobře, no ne?" řekla Laris.
"Ne každý uvažuje jako ty, jsou lidi pragmatičtí, uvažují v dolarech, a ne o talentu," konstatoval muž v nátělníku.
"Ale že tento jinoch se světlou pletí a černou kučeravou kšticí, s jemnými rysy krásného Adonise, bude na dolary, to by mě ani ve snu nenapadlo. Seděla jsem v první řadě a dobře jsem si všímala, jak tu hudbu nádherně prožíval! Když mluvil, měl takový oduševnělý výraz... A teď z něho bude obyčejný doktor," stále nemohla pochopit Laris.
"Nevím, jak to máte v Česku, ale tady v Americe je doktor jedno z nejprestižnějších zaměstnání, samozřejmě nejlépe placených," vstoupila nečekaně do hovoru žena. Laris se k ní obrátila:
"To mi chceš říct, že v jeho případě dolary převálcovaly umění?"
"No samozřejmě, brnkat si může po práci, pro radost. V životě potřebuješ hlavně peníze, jak chceš jinak žít v New Yorku?"
"No jak, jak… když jsem talentovaný umělec, tak snad nemusím hned začínat v New Yorku, nejdřív to zkusím v menším městě. Každý umělec zezačátku zažívá trochu nouzi, to tak nějak ke kumštu patří, ne? I v tom je ta svoboda, ta nezávislost, TO ono, proč jdu do umění, taková ta trochu nejistá existence," nedala se Laris.
"Prosím tě, odkud si spadla? Kdo by chtěl žít v nějaké nouzi? To tak máte u vás?" podivovala se žena.
Laris nevěděla, co by na to odpověděla. Proto trochu odbočila:
"Jaké je vaše zaměstnání?"
Nastalo krátké ticho.
"Já dělám v obchodě s oblečením," řekl muž v otrhaném nátělníku.
"Já jsem architekt," oznámil skejťák.
No, to už je přece jenom o trochu blíž umění, pomyslela si Laris a obrátila se na ženu. Chvíli to vypadalo, že nechce odpovědět. Pak na Laris zpříma pohlédla a řekla:
"Uklízím v marketu. A ten klavírista je můj syn."
Laris zkoprněla. Pár vteřin nebyla schopná slova, ale pak rychle vyhrkla:
"Ježíši promiň, to jsem netušila, nechtěla jsem se nikoho dotknout!"
"Nikoho ses nedotkla. Jeho otec je mrtvý, a mně není úplně jasné, jak utáhnu byt na Manhattanu, a ještě doktorské studium. Yves bude muset u studií někde pracovat. Na hraní už mu asi nezbude čas," pronesla s klidem žena. Chvíli bylo ticho.
"A co ten malý kluk vedle? vyzvídala Laris.
"To je můj kluk," zvedl se skejťák a popotáhl si kalhoty. Vestoje se ukázalo, že měří skoro dva metry.
"My už se s tebou rozloučíme," řekl.
Přistoupil k ženě a objali se. V očích se jí zablýskly slzy. Pak odešel do dětského pokoje. Druhý muž zůstal v pololeže.
Laris přistoupila k ženě, objala ji a řekla polohlasem:
"Jsi velice silná žena, obdivuji tě. Vůbec nevím, jak bych takovou situaci zvládla já. Jsem si jistá, že si poradíš."
Žena ji též objala, ale bez stisku, jen tak vlažně, jakoby těmi povzbuzujícími slovy pozbyla všechnu sílu.
"Budu ráda, když nás příště navštívíš, až zase přiletíš do Států," pronesla roztřeseným hlasem.
"Bude mi ctí," řekla dojatě Laris a vyšla z bytu.
"A vem s sebou muže!" volala za ní žena.
Když nastupovala do výtahu, napadlo ji, jak křehká jsou lidská slova. Jak jednoduché, až primitivní, je vášnivě o nich debatovat, prezentovat se svými city a postoji, jak lehce se dají vyslovit jednomu, přitom druhý … neuměla dobře popsat, co v tu chvíli cítí. Byl to trochu vztek na sebe, že se nechala unést, trochu lítost k oné ženě, a zároveň jakýsi obdiv k tomu, jak svůj úděl přijala.
Tobias před domem už nebyl. Asi se vydal do útrob klokotajících ulic. Zítra odlétají domů, tak si za ním pospíší, aby si ještě trochu užili z té nabité atmosféry nikdy nespícího velkoměsta.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Robert | E-mail | 26. června 2016 v 23:12 | Reagovat

:-) Poslední článek před spaním :-)

2 Ruža z Moravy | E-mail | Web | 15. srpna 2016 v 17:12 | Reagovat

Moc hezké, dojemné...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama