Pocit

22. června 2016 v 23:05 | Maryška |  Něco navíc...
"Půjdu se podívat nahoru, do toho bytu," řekla Laris Tobiasovi.
"Dobrá, počkám tě tu," odvětil a sedl si na lavičku.


"Vážně nechceš jít se mnou?" zeptala se ho pro jistotu už potřetí.
"Ne, díky, nevím, o čem bych si s nima povídal, nejsem moc na ty intelektuálské řeči. A navíc, připadají mi snobsky."
Laris vyjela výtahem nahoru do třináctého patra. Ještě, že nejsem pověrčivá, pomyslela si. Jsou to prý velice zajímaví lidé, už o nich slyšela vícekrát, a teď našla odvahu přijmout jejich pozvání. Třeba to budou podivíni, blesklo jí hlavou. Na zvonek zvonit nemusela, dveře byly dokořán. Opatrně vstoupila. Byt se zdál obyčejný. Za chodbičkou následovala kuchyň, přesněji kuchyňský kout, uzavřený půlkruhovým barem. Nic zajímavého, to v New Yorku viděla ve více bytech. U kuchyňské linky stála žena a připravovala jídlo. Nebyla ničím výjimečná - delší tmavé vlasy, stažené vzadu do culíku, oblečená do obyčejného černého trika a upnutých kaljopek.
"Ahoj!" otočila se na Laris, "nemusíš se bát, pojď dál!" řekla přátelsky. Patrně si všimla, jak je nervózní.
"Můžu?"
"No jasně, a můžeš nechat otevřené, ještě čekáme hosty."
"Zajímavý zvyk, nechávat otevřené dveře, uprostřed New Yorku… nebojíte se?"
"Čeho bychom se báli? Jestli mě má někdo zastřelit, tak to může klidně udělat dole, na ulici," lehce prohodila a pokračovala v práci.
Laris vstoupila do pokoje. Byl spojený s kuchyní, spíše menší, tmavý, celý laděný do temně zelené. Vlastně se ani nedalo říct, jak je velký, slabá žárovka osvětlovala chabě sotva střed místnosti. Napravo od dveří leželo na zemi velikánské letiště, spíše matrace, pokrytá zmuchlaným, tmavě zelenočerným přehozem. Na něm se povalovali dva muži a živě spolu o něčem diskutovali.
"Ahoj," prohodila směrem k nim. Přerušili hovor a otočili k ní hlavy. Jeden z nich působil extravagantně - kárované kalhoty, zřejmě z kvalitní látky, v pase o číslo větší, aby mu sjížděly nestydatě dolů a bylo vidět spodní prádlo. Určitě naschvál, pomyslela si Laris, patrně známka bohémství. Triko neměl žádné, místo něho jen jakýsi potrhaný nátělník neurčité barevnosti. Jako bohém se i choval. Na matračce ležel tak nějak rozvláčně, ovšem ne vulgárně, dokonce si musela přiznat, že se jí to líbí. Druhý muž měl na sobě kapsáče pod kolena, nejméně o dvě čísla větší, triko vytahané a zmuchlané, s všelijakými nápisy, s rukávy natřikrát ohrnutými. Nejspíš skejťák. Dávají si na svém vzhledu záležet, napadlo ji. Oba i v tom přítmí vypadali o dost mladší než ona.
"Ahoj," řekli jednohlasně a zadívali se na ni se zájmem. Necítila v tom pohledu smyslnost, ten souhrnný pohled muže, kterým dokáže sjet ženu od hlavy k patě, a přitom ulpět speciálně na určitých partiích. Dívali se na ni přátelsky, jako na nějakou starou známou. Nenapadlo ji nic duchaplného, tak zůstala jen stát. Když se od ní nedočkali žádného slova, zabrali se znovu do diskuse.
Ta situace jí připadla zvláštní. Ocitla se v bytě, kde nikdy nebyla, a nikoho tu neznala. Lidé tu působili přátelsky, přitom se věnovali svým věcem, a neměli potíž s tím, že se tu bude pohybovat někdo cizí. Ztratila ostych a popošla tři kroky. Byt působil poněkud stísněně. Letiště zabíralo převážnou část místnosti. Na to, že pozvali víc lidí, to tu nemají velké, asi se budou muset všichni směstnat na tu matraci, napadlo ji. Vedle letiště stál ještě malý stoleček se dvěma židlemi. Byl trochu v přítmí, tak zaregistrovala až teď, že u něj sedí další muž. Zamžourala, aby si ho prohlédla. Něco si soustředěně četl a nedával znát jakýkoli zájem o události ve svém okolí.
Všimla si, že místnost nemá jediné okno. Je to tu tmavé jak v kobce, proč mě vlastně pozvali? pomyslela si. Vtom do dveří vstoupil čtvrtý muž. Dopadalo na něho slabé světlo z chodbičky a Laris viděla, že je nápadně podobný Johnu Travoltovi. Bez okázalostí se rozhlédl po místnosti, uviděl sedícího muže a přistoupil k němu. Ten vstal a podali si ruce. Bylo jasné, že tu čekal právě na něho. Ihned začali o něčem tiše a zaujatě diskutovat, jejich slovům Laris nerozuměla.
Žena za barovým pultem vyvinula novou aktivitu. Přešla místnost k protilehlé stěně, sáhla na ni a … do místnosti se vlil příval světla. Byly to dveře, natřené stejnou tmavě zelenou barvou jako jiné stěny, takže si jich v tom přítmí nemohla všimnout. V zářivém světle se jí naskytl vhled do další místnosti. Na rozdíl od tmavého kutlochu byla jasně osvícená, především slunečním světlem, celá pojatá do bíla. Byla to podle všeho ložnice domácích. Laris se neubránila překvapení:
"Teda, já myslela, jak máte malý byt, a teď tohle!"
Žena se na ni s pochopením usmála:
"To není poslední místnost, pojď se podívat!"
Laris, překvapená a oslněná, pokračovala do hlubin bytu. Ložnice byla obrovská, a opravdu celá bílá- veliká postel s nebesy, jako na zámku, zdaleka nezabírala ani šestinu místnosti. Sněhově bílé povlečení na ní jen zářilo. Stolky, skříňky - vše bílé, ve francouzském stylu. Jediný kontrast v místnosti byl černý klavír v rohu. Uvědomila si, jak na ni ta černobílá kombinace působí uklidňujícím dojmem. Jak by se tu hodila levandule, pomyslela si.
"Je to tady nádherné!" vydechla.
"Líbí se ti tu?" s hezkým úsměvem pronesla žena, "ten vedle- Victor- je architekt, navrhl nám to," řekla, a jala se stlát postele a skládat prádlo.
"Celé to působí tak svěže, čistě… připadá mi to kouzelné!" pokračovala Laris.
"Běž se podívat do dětského pokojíku," pobídla ji žena a ukázala na stěnu, kde byly další neviditelné dveře. Laris sáhla na trčící kliku a dveře otevřela. Chtěla udělat krok do místnosti, ale v poslední vteřině si uvědomila, že je tento pokoj o kus níž, než ten předcházející. Div že leknutím nevykřikla, ale včas se přichytila zábradlí, pro tu příležitost zřejmě přichystaného.
"Sakra!" zaklela.
Ženu to nevytrhlo z klidu a dál skládala prádlo.
Ani schodky tu nemají, proč? Patrně budou všichni skejťáci, a do místnosti najíždějí po nějakém prkně. Dramatičnost vstupu byla vzápětí vystřídána dalším příjemným dojmem. Mělo se jednat o dětský pokoj, ovšem dětsky nepůsobil. Žádné hračky tu nebyly. Na stěnách visely bizarní obrazy, spíše koláže, asi vlastní výroby. Na hodně výstředním stolku, připomínajícím papouška, stála lebka. Rozložitá postel byla zdvižena na patro. Police pod ní byly nabité knihami. Chtěla přistoupit a podívat se, co čtou děti newyorských intelektuálů, když vtom si všimla, že na zemi, na menší matračce, leží malý kluk, asi tak desetiletý. Vůbec si jejího pohybu nevšímal a byl zahloubán do četby knihy.

(pokračování příště)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Robert | E-mail | 22. června 2016 v 23:17 | Reagovat

Co je to kaljopka?  :-)
Pokračování bude kdy; -)

2 jesenickamarishka | Web | 23. června 2016 v 23:15 | Reagovat

[1]: když jsem napsala slovo kaljopky, hned mě napadlo, že se mě Robert zeptá, co to je. a recht! jsou to šponovky, elasťáky, dříve podvlíkačky, takové to přiléhavé, pružné na nohách, co dnešní holky nosí skoro ke všemu. je to na dvě nohy- a tudíž pomnožné, čili kaljopky, nikoli kaljopka, ... to to je...

3 Robert | E-mail | 24. června 2016 v 9:33 | Reagovat

Takže klasický vtip dostává nový rozměr.
Přes zimu jsem přibrala 10 kg, co já budu teď na jaře nosit.
Aha, už vím.
Narvu na sebe kaljopky :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama