Sovinec

13. dubna 2016 v 22:18 | Maryška |  Výlety
V mém kraji, a tím myslím jesenický kraj kolem mne, to je taková moje správní jednotka, je několik kouzelných míst, které se hodí opakovaně navštěvovat. Do nich rozhodně zařazuji Sovinecko.

Nemluvím jen o krásně spraveném a udržovaném středověkém hradu, ale o unikátní přírodě, která se na všechny směry od něho rozprostírá.
Nedávno jsem se vydala na jarní procházku ze Sovince do Rýmařova. Vybrala jsem si k tomu všední den, ze zcela prozaických důvodů. Hrad Sovinec žije o víkendech čilým turistickým ruchem, což by můj dojem poněkud umenšilo, a musela bych trávit čas proplétáním se mezi stánky s cukrovou vatou, masou zvědavých rodičů a jejich uvřeštěných potomků. V tom bych určitě soví houkání nezaslechla…
Ne, že bych ho zaslechla tentokrát. Moji trasu jsem si vytyčila na osmnáct kilometrů. To je na mě docela dost, když jdu sama. U všeho se totiž zastavuji a všemu se divím, taková má oblíbená činnost. Taky poctivě nasávám ducha místa, což je sice zábavné, ale zdržující. Bez těchto činností bych ovšem nemohla říct, že jsem tam byla. Leda bych vyšla zavčas, brzo ráno, a nemusela hledět na hodinky. Jenže autobusové spojení z Rýmařova je nekompromisní: na Sovinec jede jediný autobus, a to v deset hodin ráno. Slyšela jsem z vyprávění, že obce na Rýmařovsku mají svůj kolorit. Jedná se o zapadlá místa, to nijak nepřeháním, kde můžou v poklidu žít a rozmnožovat se… třeba… třeba všelijací ptáci. Tak, jak jsou svérázné vesničky, tak to vypadá i s jejich obyvateli.
Na autobusovém nádraží v Rýmařově jsem postávala se skupinou lidí, kteří měli společné rysy: napěchované igelitky, nejčastěji značky Kaufland a Lídl, plné potravin a drogistického zboží. Mužové měli ještě k tomu na zádech baťohy. To je pochopitelné, napadlo mě, na dědinách přece Lídl nemají. Některé tetiny byly oblečené tak nějak po domácku, jakoby zrovna odběhly od plotny, v jakýchsi starých bundách, těžko označit jejich barevnost, a ve škrpálech, co v nich moje babička chodila do chlíva. Z jízdního řádu jsem vyčetla, že museli ze své vísky vyjet o třičtvrtě na sedm ráno, aby si nakoupili a v deset jeli zpátky.
Bylo mi divné, proč stál lístek tolik peněz, když na Sovinec je to pouhých 14 kilometrů. Vísky kouzelných názvů Kněžpole, Jiříkov, Ondřejov, Křížov a Těchanov totiž nejsou po cestě. Jsou rozesety po širokém okolí. Autobus sjede z cesty, kamsi dva kilometry do polí, já se na chvíli lekla, jestli snad nezabloudil, a zase se na tu hlavní vrátí. Nemějte představu, že ona "hlavní" je běžná cesta. Je to samý výmol a díra, autobus po ní musí jet pěkně pomaloučku, jinak si urve podvozek.
Osazenstvu v autobuse to nijak nevadilo. Družně a hlasitě spolu vyprávěli a svěřovali si navzájem detaily ze soukromého života. Ráda poslouchám hovory venkovských lidí, žijících celý svůj život mimo město, nedbajíc, co si o tom obyčejný měšťák může pomyslet. Proč by toho taky dbali? Oni přece nechodí na tenis, nebo do posilovny. Oni řeší existenční problémy- jestli bude úroda, kolik se jim narodilo králíků, jaké mají letos sazenice, o kolik podražil chleba. Taky je potřeba vědět, že sousedce minulý týden utekl chlap. Za jakousi městskou rajdou. Co můžou chlapi na těch městských fiflenách vidět, to lidi z Jiříkova nebo Kněžpole nikdy nepochopí.
Mohla jsem pro ně být vetřelec, v tom jejich autobuse, připadala jsem si trochu jako v obýváku, ale můj turistický ohoz jim dal rozpoznat, jaké jsou mé úmysly, takže se přede mnou chovali, jako bych tam nebyla. Řidič musel být jeden z nich, všichni mu tykali. V Těchanově vystoupila stará babička, s igelitkami plnými jídla, těžce slezla schodky, a na celý autobus zavelela:
"Vasile, počkej mě tady chvilu, já enom zazvonim na Ružu, esli je doma, a dyž ne, tak su za chvilu zpátky."
Vasil, aniž by pohnul brvou, odpověděl:
"Počkám dvě minuty, pak pojedu."
Dovedete si představit, že byste tohle poručili nějakému řidiči ve městě? I kdybyste ho znali, tak by s vámi pěkně vyběhl! Taková troufalost, narušovat plynulost veřejné dopravy!
Babina se sotva vyštrachala z autobusu, ale venku do toho pěkně šlápla. Vasil si strčil do pusy žvýkačku, ledabyle se opřel oběma lokty o volant, a čekal. Já se podívala na hodiny na předním skle a dvě minuty začala odpočítávat. Co kdyby chtěl Vasil s babinou vyběhnout?
"Zanesl si toho kralika Vojtkum?" Oslovil řidiče další pasažér, muž neurčitého věku, neoholený a zarostlý, v teplákové soupravě vietnamského původu, čpící potem až do zadních řad. Vasil svým nevzrušeným, flegmatickým tónem odpověděl:
"Zanesl."
"A dali ti zaňho něco?"
Vasil párkrát přežvýkl, udělal bublinu a pomalu pronesl:
"Nedali."
Chvíli nikdo nepromluvil. Pak další pasažér vyslovil domněnku:
"Ruža je myslim doma."
Zase bylo pár vteřin ticha. Vasil se opřel o opěradlo, podíval se na hodiny, dvakrát přežvýkl a zařadil jedničku. Zkoumavě jsem pozorovala, jestli se babina nevyloupne zpoza rohu a nebude se dožadovat zastavení. Co když Ruža přece jenom nebyla doma? Co tady, v té bohem zapomenuté vísce, bude dělat do večera? Protože druhý, a zároveň poslední, autobus jede až večer. Překvapilo mě, jak se mi celá ta situace jevila napínavě, skoro bych řekla nebezpečně. Na rozdíl ode mě se Vasil, ani ostatní, nijak nestresovali. Dál si vyprávěli o králicích a Růžách, a osudu nešťastné zapomenuté stařenky nevěnovali pozornost. V Křížově vystoupil poslední pasažér- byla jím asi třináctiletá dívenka. Tady snad bydlí i děti, pomyslela jsem si. Na Sovinec jsem dojela sama.
Sovinec je malá víska v dolíku. Než jsem ho poprvé uviděla, myslela jsem si, že se hrady staví na kopci, aby byly zdaleka vidět, a zároveň, aby obyvatelé hradu viděli zdaleka nepřítele. Sovinečtí architekti to pojali jinak. Našli si důlek v hlubokých lesích, v něm skalnatý výběžek, zvaný ostroh, a na něm postavili hrad. To není, jako když jedu domů, a už deset kilometrů před cedulí se můžu těšit pohledem na náš kulaťoučký bílý kostelíček. Tady musíte přijet až ke vsi, aby na vás teprve vykoukly hradní věže a kostel.
Musím však říct- jde o půvabný hrad. Není to jeho středověká podoba, to dá rozum, byl mnohokrát přestavován, ale, myslím, že jeho dnešní podoba je velice přitažlivá. Proto se k němu, jako k magnetu, přitahují všechny možné šermířské skupiny a polykači ohňů, kejklíři, kováři, středověcí hudebníci i divadelníci, a všichni zde chtějí předvádět svá umění. Podezírám je, že to nedělají jen pro peníze, ale hlavně pro to, co z hradu vyzařuje: všelijaká ta kouzla… zůstala tu jako připomínka nesmírně bohaté historie, jež se hradem prohnala za posledních pár stovek let. Na pátém nádvoří se prý zjevuje bílá nebo černá paní, to se neví přesně. Může se jednat o jednoho marnivého ducha, který jen rád střídá hábit, anebo tu jsou doopravdy dvě? Proč ne. Musí být děsná dřina mít celé strašení jen na sobě. Ve dvou se to vždycky líp táhlo. Podle kastelána se z některých místností tu a tam rozléhají nevysvětlitelné zvuky. Podzemí hradu má být prošpikováno mnoha chodbami, a v nich se, jak jinak, skrývá poklad nedozírné ceny. Doufám, že tím nejsou míněny tajné nacistické archívy. Někde pod skálou, vypráví pověst, je pochována "soví princezna" ve stříbrné rakvi. Zatím se ji nepodařilo najít.
Já tedy nejsem žádný muzejník, ale myslím si, že všichni ti lidé, co tu zemřeli násilnou smrtí, se museli navždy vepsat do zdí tajuplného hradu. A to doslova. Našly se tu zazděné dvě kostry- mladá dívka a šedesátiletý stařec. Kdoví, co spolu ti dva mohli vyvést… třeba měli mor… nebo ukradli chleba- jako Jean Valjean… byly to kruté časy.
Svou stopu tu zanechali i rudoarmějci. Těm byl postaven pomník kousek u hradu, a v těsné blízkosti úřední desky obecního úřadu Jiříkov. Pod ten totiž Sovinec spadá.
Takové místo jsem ten den nasávala, aby na mě "Něco" dýchlo a já mohla spokojeně pokračovat v cestě. Až jsem se nabažila a nafotila tajuplností, vyšlápla jsem směrem k Jiříkovu. To byl jeden z mých hlavních, a jak jsem trošku předjímala dopředu, komerčnějších cílů toho dne. Ještě nikdy se mi totiž nepodařilo navštívit místní řezbářskou galerii, jejíž majitel, pan Halouzka, je několikanásobným držitelem světových řezbářských rekordů, a je zapsán ve Guinessově knize rekordů. To ovšem, uznáte, zaslouží samostatnou kapitolu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Robert | 14. dubna 2016 v 7:56 | Reagovat

Jako vždy parádní článek :-)

2 jesenickamarishka | Web | 14. dubna 2016 v 21:38 | Reagovat

děkuji, Roberte... snad se ti bude líbit i další díl o Jiříkovu...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama