Odhodlání (2.část)

6. dubna 2016 v 20:20 | Maryška |  Něco navíc...
"Můžu ti tati něco poradit? Neříkej před nima své pochyby. Mně by se to asi dotklo, kdybys mi tak dopředu nedůvěřoval. A mimochodem, proč tak trváš na klasické svatbě?"
"Proč trvám? To je snad jasné, ne? Rodina se má sejít, seznámit, tak to má být. Svatby a pohřby, na těch se každá rodina schází. A navíc, jednou je tu dítě, tak se věci musí dát do pořádku."


"Aha, tak říkáš rodina, kolik chceš pozvat lidí?"
"Kolik, no… co já vím… patnáct, dvacet…?"
"K setkání s rodinou je přece tolik jiných příležitostí! Narozeniny, Vánoce …"
"Neraď mi, co mám dělat!"
"Ty sis Jarku taky nikdy nevzal, a dítě jste měli…
Díval se do stolu a bylo vidět, jak přemýšlí.
"Nechceš eště čaj?"
"Ráda," vstala od stolu a zapnula vodu v konvici. Chvilku mlčeli, než zavařila.
"Nevzal, a do dneška mě to mrzí."
"Tak vidíš, teď je báječná příležitost, abys to napravil!"
"Jak to myslíš?" podíval se na ni. Cítila, že dobře chápe, jak to myslí.
"Že můžete zabít dvě mouchy jednou ranou! To by bylo hezké, dvě svatby zaráz…"
Vydal jakýsi opovržlivý zvuk, na důkaz toho, jak hloupá je to myšlenka.
"Nevzpomínáš si, že já jsem měla taky svatbu jen se dvěma svědky? A dokonce jsme odjeli úplně pryč, aby snad někoho nenapadlo přijít."
"To je něco jiného," opáčil oblíbenou větou.
"Nemyslím si, že by to bylo něco jiného. Historie se totiž opakuje pořád dokola."
"U tebe to bylo něco jiného," trval si na svém.
"A mohla bych vědět, proč u mě?"
"Nechoď do osobní roviny!"
"Tati, sedíme tady dva dospělí lidi v kuchyni- sami. Do jaké jiné než osobní roviny bychom měli chodit?"
Neodpověděl, jen nervózně pomlaskával a poposedával na židli, jakoby chtěl něco říct, ale nevěděl jak. Vlasta ho však neodbytně hypnotizovala a trvala na odpovědi.
"My jsme nebyli úplná rodina," vyšlo z něho potichu. Na Vlastě v tu chvíli bylo znát velké překvapení. Nikdy ji nenapadlo, že by tohle pro něj mohl být tak vážný důvod. Hledala slova, kterými by věci uvedla na pravou míru, a pak řekla:
"Ty si všechny ty roky myslíš, že jsem měla svatbu ve čtyřech jenom kvůli tomu, že si odešel?"
Udělal jakýsi neurčitý posunek, který měl naznačit, že si to skutečně myslí, a že v tomto rozhovoru nemá chuť pokračovat.
"Tak to bych dnes ráda uvedla na pravou míru. To, že si odešel, nemělo v žádném případě vliv na mé rozhodnutí nestrojit svatbu. Považuju svatby za vyhazování peněz z okna. Mnohem milejší by mi bylo, kdybychom si s Radkem někam zajeli na dovolenou. Proto jsem se vdávala tak, jak jsem se vdávala. Ráda bych to tady řekla jasně, aby sis to už nikdy nemusel myslet, anebo snad vyčítat!"
"Radek už byl jednou ženatý," zkusil ještě další domněnku.
"Ano, byl už ženatý, ale to na mé přesvědčení o vyhazování peněz nemělo žádný vliv!"
"Ale nevykládej, to ti nevěřím," řekl ne úplně přesvědčivě.
"To ti teda nekecám, to je stoprocentní pravda! A svůj názor jsem dodneška nezměnila, dokonce jsem v něm šla ještě dál. Svým dětem jsem oznámila, že se na ně neurazím, když si udělají svatby ve čtyřech, protože to nepovažuji za žádné opovržení rodiči, ani nikoho jiného. A pokud si budou chtít nějakou svatbu vystrojit, tak si na ni budou muset našetřit."
"To ti nevěřím, žes jim řekla!"
"Věříš, nevěříš, prostě je to tak. Svůj názor jsem ti řekla, a už se k němu nemusíme nikdy vracet. "
Napadlo ji: teď je ta chvíle, kdy bys mu mohla říct, proč si přišla! Teď, nebo nikdy!
"Nemáš citrón, prosím tě?" vyšlo z ní. Neměl. Namluvila si, že to zas tak dobrá chvíle není. Chvíli jen tak seděli a mlčeli.
"Říkal jsem ti, že jsem se pustil do opravy skleníku?"
Teď začne rozebírat technologické postupy natírání, přemítala, a to bude na dlouho. Ale co, řekla si, že to chvíli vydrží, tak to vydrží.
"Viděla jsem, dáváš tam modrou barvu. Je moc hezká."
"To není tak jednoduché, jak to vypadá, to ti musím popsat! Já už se nadřel jako kůň, a nemám ještě ani půlku. Však to není skleník, to je pořádná kráva!"
V duchu převrátila oči, ale na něho se usmála.
"Tak spusť."
Po patnácti minutách natírání skleníku míra její tolerance vypršela. Už tu sedím víc než hodinu, a ještě se mě ani nezeptal, jak se mám, konstatovala si pro sebe. Nedá se nic dělat, musím mu skočit do řeči. Ať to je zdvořilé, nebo ne, jemu to nejspíš nedochází, a já mám pekelný hlad. Mohl by mi nabídnout aspoň tyčinky, nebo kus sýra. Mám mu to naznačit? Radši ne, to by bylo opravdu nezdvořilé. Druhá varianta je, že se seberu a půjdu domů. Kdyby tu byla Jarka, je stůl plný dobrotek. Proto s ní zřejmě je, že má všechny vlastnosti, které jemu chybí. Nebo ještě chvilku zůstanu, třeba se ještě naskytne příležitost říct mu, proč jsem přišla. Najím se pak doma.
"Už jsem ti říkala, že jsem měla své první autorské čtení?" skočila mu do řeči při delším nádechu.
Dlouze se na ni zadíval a pomalu řekl:
"Počkej, nezapomeň, co chceš říct," chvilku se odmlčel, jak se vracel ke své niti, a pokračoval:
"Představ si, že máme jet se sborem do Holandska!"
Takže je to marné, pomyslela si. Téma zpívání je ovšem daleko příjemnější než tři druhy nátěrů.
"Tos mi neříkal! Vy jste tak známí, že vás chcou i Holanďani?"
Jeho tvář se rozzářila nad dalšími možnostmi proslovu. Monologem o náročném cestování do tak vzdálené země proběhla další půlhodina. Pak si Vlasta znovu dodala odvahu a skočila mu do řeči:
"Zajímá tě to moje autorské čtení?"
Zarazil se.
"Počkej … já jsem tě přerušil? Nebo ty mě?"
"Ty si mě přerušil, tak nevím, jestli tě to zajímá."
"Zajímá, samozřejmě, že mě to zajímá! Promiň! Musel jsem ti to říct, jinak bych to zapomněl. Kolik si tam měla lidí?"
"Asi dvacet."
"A jak se jim to líbilo?"
"Myslím, že se jim to líbilo, aspoň mi to říkali. Četla jsem tři čtvrtě hodiny, dokonce i tleskali… bylo to v takové malé kavárničce."
Dej mu chvilku na přemýšlení, ať ho nezahltíš, nemůžeš na něj vyvalit tolik faktů, napadlo ji. Na pár vteřin udělala pauzu. Zdálo se, že se jí chce na něco zeptat.
"Víš o tom, že je Dareček už úplně hluchý?" pronesl. To nemá cenu, konstatovala, nemůžeme si každý mlít své. On se zkrátka nezmění. Je jasné, že to nedělá schválně, jak jsem ho dřív podezřívala. Budu muset nějak elegantně zvládnout odchod. Určitě mě bude zdržovat, tak si naplánuju dobrou odpověď, na kterou se nedá oponovat. Až odejdu, dojde mu, že mi nenabídl ani prachsprostou tyčinku. Podívala se na kuchyňské hodiny a zahrála překvapenou:
"Kristapána, to už je půl šesté? Musím domů!" Skoro dodala, že má hlad jako vlk, což byla čistokrevná pravda, ale kousla se do jazyka. Uvědomil by si, jak je špatný hostitel, o to víc by ji zdržoval. Určitě by se i zastyděl. A to nebylo jejím cílem. Navíc vysvětlovat, proč nejí jeho klobásky a uzené, by bylo na dlouho, a možná by následovala další přednáška na téma výzkum rakoviny, nebo neblahý vliv vegetariánství na vývoj mozku. Že ho má ráda, mu už dneska opravdu neřekne. Vlastně ani tu omluvu. Bude to muset zvládnout příště. Možná. Když se na to pořádně nají, třeba to napodruhé vyjde…
Jsem zkrátka zbabělec, přiznala si, když si obouvala boty. Než se s ním u branky rozloučila, vyslechla poslední krátkou přednášku na téma, jak se musí cítit hluchý pes. Pohladila Darečka po hlavě a otci řekla:
"Tak se tu měj hezky, a já se zase příště stavím, až půjdu z vycházky."
"Určitě se stav kdykoliv, máš tu dveře otevřené!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama