Odhodlání

4. dubna 2016 v 21:40 | Maryška |  Něco navíc...
Byly tři odpoledne a Vlasta se zrovna vracela z vycházky vesnicí, kde bydlela. Měla už notný hlad. Stavím se za ním, přemýšlela, třeba dostanu trochu polívky, nebo něco malého k zakousnutí. Ale hlavně si už poněkolikáté předsevzala: měla bych mu to konečně říct!


Před dvěma lety došlo mezi nimi ke konfliktu. Přesněji řečeno - Vlastě se zdálo, že už se s ním dál nedokáže bavit. Když jí přišel popřát k narozeninám, vyhodila ho po hodinové návštěvě ven. Vyčetla mu, že mluví sobecky jenom o sobě, a o ni, nebo o život její rodiny, se vůbec nezajímá. Další rok na ni s narozeninami nějak pozapomněl, a na svoje si nahlásil nemoc, takže se víc než rok neviděli. Potkali se pak ještě jednou ve městě, ale proběhl mezi nimi povšechný a neutrální hovor na téma nedostatku času a nevlídnosti jarního počasí.
Dnes se tedy konečně odhodlala, že prolomí ledy. Uvědomila si, že to tenkrát přehnala. Je to přece jenom starší člověk, neměla k němu být tak příkrá. Měnit ho nemůže, to je nesmysl. Nejlepší bude, když se mu omluví a řekne, že ho má i tak ráda. I když stále vede jen monology o sobě… ne- to o těch monolozích říkat nebude, vyznělo by to zase jako kritika. Rozhodně se s ním nebudu hádat, dala si Vlasta další předsevzetí.
Odhodlaně odklopila závoru zevnitř branky a vlezla do zahrady. Dareček spal na zápraží. Je už dávno hluchý, tak se k němu musí přistupovat opatrně, aby snad z leknutí neumřel. Podupávala a nahlas volala:
"Darečku, to jsem já, poznáváš mě?"
Spal dál.
"Darečku, nelekej se, podívej, kdo přišel!"
Začala mlaskat, myslíc si, že ostřejšími zvuky ho probudí. Dareček zvedl hlavu. Ulekl se a chtěl vyskočit, ale staré nohy mu už nesloužily, jen se zmátořil a pracně upamatovával, odkud by Vlastu mohl znát. Usmála se na něho zeširoka, jakoby to nebohé zvíře mělo vědět, že cenění zubů je projev přátelství. Z povinnosti vydal jakýsi zvuk, co měl představovat štěkání, jednalo se spíš o chroptění. Očuchal Vlastě kalhoty, na kterých musel zacítit jejího psa, a pravděpodobně si vzpomněl, protože začal vrtět zbytkem ocásku a nechal se od ní pohladit. Přistoupila ke dveřím.
Nevlezu dovnitř jako neomalenec, slušně zazvoním, řekla si. I Darečkův páníček je nahluchlý, tak aby nedostal infarkt. Po prvním zazvonění nikdo neotvíral. Třeba má návštěvu a nebude mít na mě čas, napadlo ji. Byla to hloupá domněnka. Nikdo k němu nechodil, stejně jako on k nikomu. Dříve jezdíval autobusem aspoň do sousední vesnice, kde měl včely, avšak s přibývajícími léty si je přestěhoval k sobě na zahradu.
Zazvonila podruhé. Možná bude v dílně, nebo na zahradě, pomyslela si a vykročila do zahrady. Skleník, významná dominanta zahrady, byl částečně rozebraný, některá skla opřená o stěnu kůlny, tmelení natřené na modrou barvu. Hmm, to je hezký nápad, natřít si tmel na modro, vypadá to opravdu dobře. Musela uznat, že vkus a zručnost má pořád. Určitě si to dělá všechno sám, kde by vzal z důchodu na řemeslníka. Musí ho to stát při té jeho nemoci dost úsilí, napadlo ji.
Vtom uslyšela, jak se otevřely dveře. Rychle se vrátila k domu.
"Ahoj tati!" zašveholila. Nevěřícně na ni tři vteřiny hleděl.
"Neruším?"
Jeho tvář se rozzářila:
"Ty nerušíš nikdy! Pojď dál," řekl, a Vlastě se zdálo, že jeho hlas zní upřímně.
"Chtěl jsem jít zrovna do dílny, ale rád to odložím, když mám tak vzácnou návštěvu. Odkud jdeš?"
"Ále, byla jsem na Pradědu, tak jsem si řekla, že se zastavím na čaj."
"Tak to je dobré rozhodnutí, čaje mám dost."
Věděla, že má čaje dost. Vždycky ho u něj pila.
"Jarka je doma, nebo v Německu?"
"Ještě v Německu, přijede za týden."
Jarka byla jeho žena, přesněji řečeno přítelkyně. Nikdy si ji nevzal, ač spolu zplodili a vychovali dnes už dospělého syna. S Vlastinou matkou se rozvedl před třiceti lety. Tady na venkově si žil klidný a spokojený život. Jarka jezdila pracovat do Německa a Tomáš, Vlastin nevlastní bratr, studoval v Olomouci na vysoké. Když se ocitl doma, předstíral navrchu v pokoji učení, anebo byl v sousední vesnici u své Žanetky.
"Jaký si dáš?" zajímal se otec a otevřel kredenc. Od vrchu dolů byl plný čajů.
"Máš zelený?" zkusila. Nasadil si brýle a vrazil hlavu do kredence.
"Já to nepřečtu, pojď si vybrat. Zatím postavím vodu."
"Jak tady pořád žijete?" zahájila rozhovor.
"Jak žijeme, jak žijeme… dobře si žijeme…" za jeho slovy byly slyšet tři tečky.
"Říkáš to tak nejistě," zpozorněla Vlasta, "jakoby si chtěl něco dodat!"
"Dodat, co bych měl dodat! Čekáme dítě!"
Nechápavě se na něj zadívala.
"Tomáš se Žanetou samozřejmě!" dodal.
Několik vteřin tuto informaci zpracovávala.
"Dítě? A kdy to čekají?"
"Za čtyři měsíce."
"No to je krásná zpráva! Však roky na to mají, ne?"
"Jaké roky, prosím tě! Vždyť jsou mladí a hlupí!"
"Počkej, tati, oba přece mají dvacet pět."
"No právě! To ti připadá dost? Hlupí sou, až to práská dveřma. Klidně si udělají děcko… a co my?"
Tohle zdůvodnění nevyznělo dost pádně, tak přidal:
" A co oni?"
I tahle věta padla do klidné kuchyně jako nicneříkající argument.
"A co já?" nasadil tomu korunu.
"Dovol tati, abych ti připomněla, že ty ses musel ženit v devatenácti letech, protože jste mě zplodili ještě na střední škole, před maturou, a za další dva roky se narodila má sestra, vzpomínáš si? Čili v jednadvaceti si měl děti dvě! A mezitím si byl na vojně. To si nebyl hlupý?"
"To byla jiná doba, to sem nepleť," uraženě opáčil.
"Jakože dříve jste byli víc vyspělí, nebo jak to myslíš? Já tomu nerozumím," nedala se Vlasta odbýt.
"Jenže oni oba studují! Začali magisterské studium, a teď ho budou muset přerušit."
"Prosím tě, nedělej si s tím hlavu! Byt v Olomouci mají, žijí spolu čtyři roky, no tak Žanetka na rok přeruší. Nebude první ani poslední vysokoškolačka, co udělá státnice s dítětem."
"Ona ty státnice nikdy nedodělá!" zvolal nešťastně. Podívala se na něho.
"Jak to víš?"
"Vím to!"
"Ona se ti svěřila, že tu školu nechce dodělat?"
"Proč by se mi svěřovala? Já to prostě vím!"
"Takže mi něco tajíš?"
"Nic ti netajím, co bych ti tajil! Jak holka jednou školu přeruší, je konec."
"Ale Tom přece ze školy nemusí odcházet, ne?"
"Já ho znám, on to taky nedodělá! Bude muset živit rodinu a jít někam do práce."
Připadl jí podivný ten jeho nedůvěřivý postoj. Vzpomněla si, že když byla dítě, byl to on, kdo ji vždycky povzbuzoval a nabádal k odvaze.
"A co tedy mladí plánují?" snažila se dobrat nějakého závěru.
"Oni nic, ale já jo. Už jsem pozval Žanetiny rodiče a oznámil jim, že se mladí vezmou."
"Oni se chtějí vzít? Teď, když je holka v pátém měsíci? Nakonec, proč ne, já jsem se taky vdávala těhotná. Stačí si sehnat dva svědky, maximálně zajít do restaurace na oběd, žádné zbytečné ceremonie…"
"Neplácej mi tady nesmysly! Jaké dva svědky? Bude normální svatba, se vším, co k tomu patří."
"A kde na to ti dva nebozí studentíci vezmou peníze? Říkals, že je holka z chudé rodiny."
"Je z chudé rodiny. Však mi taky její rodiče řekli, že na svatbu nemají."
"No vidíš, pozvou se dva svědci, zajdou na oběd… "
"Svatbu zaplatím já," hlesl potichu.
Vlasta vytřeštila oči. Přišlo jí, že trochu přehání. Finanční stránka byla to poslední, co by s ním chtěla rozebírat. Proto začala znovu:
"Oni se opravdu chtějí brát?"
"Nechtějí, ale vezmou."
Vlasta se opřela do židličky.
"Tati, máš představu, kolik stojí taková věc? Jarka jezdí do Německa, abyste utáhli dům a zahradu, kluka na studiích… nechceš to nechat na nich? Holka v klidu v květnu porodí, dostane se z nejhoršího, a v září může nastoupit do páťáku. Takhle přece holky normálně dostudovávají."
"S děckem už školu nikdy nedodělá!"
"Ale co by nedodělala! Taky může přerušit. Na tom též není nic divného. A když to nepůjde, tak holt nebude mít magisterský titul, no! Bude jen bakalář. Zboří se snad svět?"
"Ty vidíš všechno tak jednoduše! Já ti říkám, že se vezmou, a hotovo! Tom už chodí na brigády, aby to všechno utáhli."
"Co dělá?"
"Vykládá po nocích v marketu zboží."
"Tak to je dobrej, musím uznat. Po noční sedět ve škole… až bude doma řvát mimino, tak si neoddechne vůbec… no, bude to řehole. Ale jsou mladí, mají se rádi, tak to vydrží…"
"Proto ti říkám, že to ani Tomec nedodělá."

(konec 1.části)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kačenka | E-mail | Web | 5. dubna 2016 v 8:37 | Reagovat

Hmmmmm. Je to napsané tak uvěřitelně, jako kdybys tam u toho stála. Čistým vypravěčským jazykem, který tady na blogu má jeden člověk ze sta. Je to ze života, nebo povídka? Jestli to druhé, přimlouvala bych se za brzké pokračování.

Mezitím nabízím k přečtení něco ode mě: Moje babička si po osmdesátce taky občas povzdechla: No jo, už mi to nejde jako dřív, teď jsem zapomněla dát do buchet sůl. A já na to: Babi, to se mi děje skoro denně...
Babička se dožila devadesátky a její buchty byly vždycky skvělé. Já zapomínám pořád stejně, ale v důchodu na mladé trable určitě... zapomenu :-)

Pro pobavení posílám krátkou povídečku: http://urejpalu.blog.cz/1604/absolutni-stesti

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama