Halouzkův Jiříkov (pokrač. k Sovinci)

27. dubna 2016 v 22:29 | Maryška |  Výlety
O Jiříkově se dá směle říct: tady je Halouzkovo. Pan Halouzka je řezbář, a ještě k tomu se jmenuje Jiří. Jiříkov je přesně to, co by mnohý nazval zapadákovem.

Bývalé statky, chlívy pro dobytek, kostel a tři paneláky. Ale pozor, nenechte se unést prvním dojmem! Tento zapadákov je světoznámého jména! Jak minimum lidí v České republice ví, že existuje Jiříkov, tak v Oxfordu a Pelhřimově ho znají perfektně! A to právě kvůli Jiřímu Halouzkovi. V Oxfordu proto, že ho zapsali do Oxford encyklopedie, kam se zapisují jenom opravdové celebrity za vynikající počiny, v jeho případě za celoživotní dílo, a v Pelhřimově proto, že zde evidují rekordy do Guinessovy knihy rekordů. A těch má pan Halouzka několik. Kdyby ode dneška nevytepal ani polínko, je tak slavný, jako málokdo v Jeseníkách, vlastně - jako málokdo. Já to pořád říkám: u nás žijí samí výjimeční lidé!
Není možné tu žít a neznat jeho jméno. Vyskytuje se snad v každém čísle místního plátku, jež odebírám v úterý. Nabyla jsem dojmu, že se musí jednat o giganta, a to jak postavou, tak energií. Pro člověka, jako jsem já, který nikdy nedržel v ruce motorovou pilu, je představa vyřezat sochu lidské velikosti úkol nejméně na rok. A on zdaleka nevyřezává jen lidské velikosti. Jeden z jeho četných Pradědů měří přes 10 metrů. Nejde mu jen o výšku, ale i o počet. Jeho betlém čítá kolem 240 soch, je to největší betlém na světě, a další kousky přibývají. Autor se vyjádřil, že bude dokončen až po jeho smrti, protože dokud bude žít, přibudou každým rokem nějaké figury. Tomu říkám odhodlání!
Další z rekordů, o který usiluje, je počet andělů lidské velikosti, vyřezaných jedním řezbářem. Není to žádný troškař, tento Jiří z Jiříkova, jak už začínáte tušit. Zakoupil si jiříkovský kostel a na letošní Velikonoce v něm uspořádal přehlídku všech svých andělů, co kdy vyřezal, takový jejich slet. To se jen tak nevidí. Každý anděl vypadá jinak- jedni klečí, druzí stojí, někteří mají v rukou píšťaly. A nad nimi se vznáší pět andělů, též lidské velikosti, ještě k tomu létajících… sešlo se jich tam dohromady 74, unikátní sešlost…
Sochy pan Halouzka tepá, jak přiznal, většinou ze stromů starých sto let a více. Na anděly musí být obvod nejméně metr dvacet, kvůli křídlům. S anděly, a nejen létajícími, taky ještě neskončil- další hodlá vyrobit dokonce v nadživotní velikosti.
Tolik vstupní údaje. Vraťme se však na začátek mého pochodu. Území jiříkovské atrakce se nachází v mírném kopci, takže jsem ho už z dálky viděla. Taky nešlo přehlédnout pro obrovskou ceduli s nápisem "Galerie". U Halouzků není nic malého. Na to je potřeba se připravit.
Zaplatila jsem vstupné u rázné paní, v příjemně voňavé místnosti s krbem, a už jsem věděla, že si po prohlídce dám nabízenou zelňačku. Trošku jsem zalitovala, že nemám tolik času. Zhlédnout kolem pětiset vyřezaných plastik všemožných zvířat, a na osmi hektarech, to už chce své.
Oslovila jsem paní za pultem:
"Mohla bych se podívat do vašeho kostela na anděly?"
"My je už nemáme v kostele, to jste špatně informovaná!" opáčila paní.
"Četla jsem o tom v novinách," pokračovala jsem.
Paní vytáhla ten samý článek, co jsem četla. Měla ho zalaminovaný, už nachystaný pro všechny zvědavé návštěvníky, jako jsem já.
"Tady se nepíše, že je budeme ukazovat. Jen jsme je museli sebrat na jedno místo a vyfotit. Na to jsou přísný pravidla, to my neřídíme."
"Vy jste je nenechávali jen tak, třeba za mříží, aby se lidi mohli podívat?"
"Nenechávali."
"A není to škoda?" zajímalo mě.
"Není, protože jsme v Jiříkově."
Chvíli jsem se snažila přijít na to, co to znamená, ale na nic jsem nepřišla.
"Co to znamená?"
"V Jiříkově nikdo nepracuje," řekla rázně.
"Aha," řekla jsem, aniž bych pochopila, co tím chce říct.
"A nemohla bych se aspoň podívat do kostela?" přece jenom jsem se nechtěla nechat odbýt.
"Dneska ne," oznámila paní suše a s diskusí bylo hotovo.
Vešla jsem tedy do venkovního divadla. Betlém i andělé stáli tiše a nehnutě v uzavřených hangárech, každý ve svém. Mohla jsem se na ně dívat jen přes plexisklo. Připadlo mi zvláštní, že tu jen tak stojí a nehýbají se. Taková sláva je předchází, a oni tak mlčenliví, nehybní… Možná jsem mohla požádat o otevření. Každého bych si zblízka prohlídla a něco mu pošuškala. Možná by oni něco pošuškali mně. Vypadali tak skutečně… co by se mohlo stát, kdybych se ocitla sama mezi tolika anděly? Ale vzdala jsem to, nechtěla jsem se ptát ani rázné paní, ani nikoho jiného, neboť ten den bylo přede mnou ještě 15 kilometrů. Dala jsem si závazek, že se tu vrátím.
Dominantou galerie je ona převysoká socha Praděda- mého oblíbeného ducha hor. Jako duch tedy nevypadal, spíše jako hodný a úhledný dědeček, s plnovousem a palicí. Možná jeho podobu vyřezal řezbář podle sebe, napadlo mě. Jako jednu z atrakcí tu můžete vidět dva rybníčky, a nad nimi sedí na vrbičce - kdo jiný, než Vodník. Všude kolem vás jsou medvědi, draci, srnky, ptáci, vyřezané kolotoče pro malé i dospělé, hotová zoologická, ale i král Artuš a jeho družina- vyřezávané židle kolem dubového stolu. Celou tu dobu mi běželo hlavou: já bych toho člověka chtěla vidět na vlastní oči, vždyť to není možné, že se jedná o jednoho člověka. Nebo je mimozemšťan, a jen to na nás hraje. Tohle přece nejde udělat za jeden lidský život! V novinách jsem se nedočetla, že by měl třeba sto let, jako ty jeho stromy... Ale možná je má, kdo ví… jen to nevíme.
V galerii najdete i malou rozhledničku. Z ní jsem se dívala do okolní krajiny a do ohrady s daňky. Někteří byli vyřezaní, jiní se hýbali. Na všem, co tu je vyrobeno, a teď nemyslím jenom sochy, je vidět poctivá lidská práce se dřevem, pro mě přeloženo- nesmírná dřina. Já tomu přijdu na kloub, říkala jsem si a zamířila na polívku.
Podle vyjadřování rázné paní mi došlo, že má ke galerii blízký vztah, ne jako obyčejný zaměstnanec. Sedla jsem si k masívnímu stolu, na dubovou lavici a čekala na zelňačku. Určitě nafasuji i dubovou lžíci, napadlo mě. Udělat pár lžic do kuchyně, pro velikána jako je Halouzka, musí být práce na nedělní kanape. Vedle mě jedli dva chlapi- v montérkách, ušpinění, voněli dřevem. Pomocníci, došlo mi. Je poledne, tak dostanou stravu. Jejich francouzské brambory místností silně zavoněly. Nebyly pro hosty. Rázná paní nahlas probírala, jak jim chutnají, a jestli je moc nepřipálila. Mně a rodince s malými dětmi se sbíhaly sliny. Chlapíci toho nenamluvili. Pak přišly dvě dámy a hrnuly se ke křesílku u krbu. Mně se to křesílko taky ponejprv zamlouvalo, ale pak jsem si všimla, že na stolečku u něj jsou položené brýle, nedopité kafe a rozluštěná křížovka. To mě odradilo. Ne však jednu z dam.
"Můžeme si tady sednout?" zahalasila. Všichni přítomní se po ní ohlídli.
Rázná paní pohotově odpověděla:
"Můžete, ale pokud přijde pán domu, budete muset odejít. To je jeho křeslo."
"Jak ho poznáme?" zašveholila ona žena zvesela.
"Poznáte ho dobře, je to chlap jak hora!"
Tak on by mohl přijít pán domu? To je nádhera! Že bych měla dnes to štěstí? Ženy naznaly, že bude lepší sednout si rovnou jinam. Mezitím, co se polívka ohřívala, jsem se porozhlídla po místnosti. Diplomy a ocenění na stěnách nešly přehlídnout, mezi nimi samozřejmě osvědčení o zapsaných rekordech. Nakoukla jsem do tlusté návštěvní knihy, co se tady lidem nejvíc líbí. Na zdech byla i vycpaná zvířata, a na poličkách množství menších vyřezaných zvířátek, nabízených k prodeji, třeba sov. Vedle restaurace byly další místnosti, a v nich, jako v nějakém hospodářském stavení, stály těsně vedle sebe dřevěné zvířecí polotovary- ještě nenamořené, neošetřené, bez laku, působící tak nějak naze, bez pozlátka.
Když jsem strčila obyčejnou lžíci do polívky, a začala se cpát výbornou zelňačkou, stalo se to. Do dveří vešel muž. Odhadem tak 180 centimetrů, oblečený civilně do riflí a bundy. Zamířil rovnou ke křesílku u krbu a unaveně do něho zajel. Rázná paní k němu ihned přiběhla s dotazem, zda si dá oběd. Nechtěl. Paní si k němu přisedla a důvěrně se bavili: jestli cosi zaplatil, že přišla další složenka a tak podobně. Aha, proto se mi zdála víc než zaměstnanec, vždyť to bude jeho paní! Muž odpovídal jen pomalu, bez zájmu, jakoby se mu nechtělo. Paní si pak nasadila brýle, napila se rozpitého kafe a doluštila křížovku. Pán v křesle zavřel oči a … usnul...!
Tak tohle je ten obrovský muž nadpřirozených schopností, ten, co tady spí jako mimino, zasunutý v křesle a unavený, v pravé poledne? Já si představovala dvoumetrového chlapa, zarostlého vousiskama až po prsa, takového Rumcajse s hlubokým hlasem, jak řádí s motorovou pilou značky STIHL, třísky od něj lítají na všechny strany, a nevnímá ty hordy obdivovatelů kolem sebe, nás, kteří k němu vzhlížíme jako k řezbářskému bohu a rekordmanovi světových rozměrů, nás naivních a slabých, kteří by se k motorové pile strachy ani nepřiblížili, a kteří nikdy nepochopí, že tohle mohl zvládnout jediný člověk…
Ale mohl, jak jsem se přesvědčila na vlastní oči. Obraz spícího velikána nemohl přehlušit jeho veledílo. Rozloučila jsem se s ráznou paní a sdělila jí, že mám v úmyslu se k nim vrátit. Nestihla jsem například jejich "Peklo". Taky si chci koupit sovičku do zahrádky. Na památku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Robert | 29. dubna 2016 v 11:02 | Reagovat

:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama