Epilog

15. března 2016 v 21:46 | Maryška |  Výlety
Tak to byly, ve 21 kapitolách shrnuty, mé zážitky z NY. Snažila jsem se je poctivě vstřebávat, ale musím uznat, že jde o pocity povrchní, o pouhé první dojmy z obrovského města, jehož jsem viděla jen malou část, a které má jistě své stinné a světlé stránky, jako ostatně každé místo na této planetě.

Musela bych zde mnoho let žít a pracovat, abych mohla říct: znám trochu New York. Já tu však žít ani pracovat nechci. Výslednicí mého bádání byl jasný závěr: jako turista jsem si užila místo naprosto jedinečné a nikde se neopakující. Už nikdy ze své mysli nedostanu ty výčnělky, kterým se říká mrakodrapy Manhattanu, a které z toho poměrně malého ostrova trčí jako nějaká stavebnice Lega. Vždycky, když uvidím fotografii NY, rozněžní se a zjihne mé srdce, a vzpomenu si právě na ty první dojmy, ať už byly pravdivé, nebo zkreslené mým subjektivním vnímáním. Jisto je jedno: tak, jak vnímám já, nemůže vnímat nikdo jiný. I můj muž, který se mnou sdílel všechno, si pamatuje úplně jiné detaily. A v tom je právě ten život pestrobarevný. A zábavný.
První dojem je jedinečný v tom, že se nikdy neopakuje. I kdybych sem začala lítat každý rok, už nikdy nezažiju to napětí, novotu, to překvapení z každičké chvíle. Určitě ani ten let by pro mě nebyl tak strašný. Už nebudu tak vyvalená z každého jedince, který má na sobě jiný hábit než já, a trochu šikmější oči. Proto se možná mé vyprávění mohlo zdát místy až dobrodružné, neboť jsem byla ze všeho vykulená jako malé dítě. Holt jiný kontinent…
Pupek světa je výraz, který pro každého člověka představuje něco jiného. Znám plno lidí, kteří by v NY toužili bydlet- připadá jim to tak vzrušující! A já jim to plně potvrzuji. Mně se tento pupek světa opravdu líbil, ovšem jen jako hostovi na návštěvě. Ty milióny příležitostí už přenechám mladším. Třeba svým dětem. Ty touží NY poznat. Myslí si, že štěstí je spjato s nějakým konkrétním místem. Mají na to ještě nárok, vymlouvat jim to nebudu.
Já mám pod kůží úplně jiné pupky, a ty jsou, myslím, dosti zažrané. Například takový Praděd. Co bych si počala, kdybych vyšla z nějakého jiného domova a neuviděla ho? Tu elegantní bílou špejli, ráno ozářenou až do oranžova, to podle mraků, a vlevo od něho - chřtán Velké kotliny. Nebo Vrbno- mou rodnou vísku, první lásky, ten věčný sentiment… A co připravit se o magnetismus Vysoké hole? To bych neobětovala! Víte, kolik v Jeseníkách roste kytiček, které se nevyskytují nikde jinde na světě? Co by za to kdejaký ňujórčan dal, kdyby je mohl mít ve svém herbáři. Moje závěrečná rada tedy zní:
Jeďte si do NY! A dělejte si tam, co chcete! A na moji pupeční šňůru mi nesahejte!


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Robert | 15. března 2016 v 23:16 | Reagovat

Už konec? Já jsem myslel, že se teprve rozjíždíš :-) Moc hezké psaní z ňůjorku :-)

2 gitty93 | E-mail | 16. března 2016 v 8:43 | Reagovat

Tak NY už nikdy nebude poprvé, ale co třeba Bangkok? Nebo Dílí? Stockholm, či Kinshasa? Nejsou to jen další položky na seznamu k objevení?

3 dadainka | Web | 16. března 2016 v 20:54 | Reagovat

Krásné. Závidím.

4 jesenickamarishka | Web | 16. března 2016 v 22:39 | Reagovat

ne, že by Kinshasa nebo Dillí byly špatné tituly, ale asi se tam v nejbližší době nevydám.mám ráda Česko. zjistila jsem, že obsahuje tolik hezkých míst, které jsem neviděla, že si zatím budu způsobovat první dojmy přízemně tady.já vlastně ani nevím, co budu zítra snídat, tak jak můžu odhadovat, kam se vydám...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama