NY- kap.20: jak na imigranty

28. února 2016 v 20:55 | Maryška |  Výlety
Málokdo to uměl s přistěhovalci tak, jako Američani na začátku 20. století, kdy sem připlouvaly hordy chudých Evropanů, myslících si, že tu ke štěstí přijdou.


Ellis Island sloužil jako přistěhovalecké středisko od roku 1892 do 1954. Za těch pár let tu prý odbavili dvanáct miliónů lidí! To je víc, než má celá naše republička. Jak to dělali, jsme se jeli podívat týž den, co jsme navštívili Sochu Svobody, protože se jednalo o jeden poznávací okruh. Když jsme si vystáli příšernou frontu na loď na Ostrově Svobody, pokračovali jsme dál na sousední ostrůvek.
Kde jinde začít vyprávění o imigraci do zámoří, než na Ellis Island, místě, kde přistávaly všechny lodě po nekonečné zámořské plavbě. Nevím, co je horšího- jestli plout, nebo letět. Oni pluli, jednak kvůli obživě, a jednak proto, že linky Air Berlin ještě neexistovaly. Oni kvůli živobytí vydrželi skoro všechno, já letěla kvůli zábavě a poznání, a v komfortu, o jakém se jim ani nezdálo. A jak by taky mohlo, když se za hrozných hygienických podmínek tísnili v kajutách po tisících. Já svůj let popsala jako horor, přitom tady jsem si uvědomila, jak jsem zhýčkaná.
Malý ostrůvek, ležící v ústí řeky Hudson, u jižního cípu Manhattanu, byla první věc, včetně té obrovské skulptury, co nebohý pasažér viděl po několikatýdenní zaoceánské plavbě. Vidět takovou mohutnou ženštinu, třímající pochodeň, tu představitelku světlých zítřků, ona tak na mě působí, tu bronzovou krásku, muselo být pro každého hladového, žíznivého, a po přestálé mořské nemoci vyblinkaného imigranta povzbuzující! Pokud byl jen po mořské nemoci, to se ještě dá, ale oni si přiváželi, popřípadě cestou chytili, spoustu všelijakých chorob, a na ty si klidně umřeli! Někteří dokonce přímo na Ellis Island! A neumírali tu jen dospělí. 1400 dětí mělo zemřít přímo na ostrově, a opačně- 335 se jich tu narodilo!
Toto místo tedy nesloužilo jen jako záchytný tábor, ale i jako porodnice a márnice. Jistě tu byla zaměstnaná porodní bába, matrikář a kněz, bez nich se úředničina nedá dělat- všechno ihned zapsat! Nebo odepsat. Zároveň tu probíhaly všechny ty nutné procedury. Například docela drsné zdravotní prohlídky. Každému se podívali do krku, do ucha, některým možná i do žaludku. Pouštěly se jen silnější kusy. Kdo měl zdravotní potíže, záněty nebo infekce, mazal zpátky domů. Stejně jako ten, co byl podezřelý z nějaké kriminality, nebo duševní poruchy. Nevím, jak tehdy poznali kriminálníka, ale nějaký metr na to museli mít. Patrně psychologický test. S obrázkama, jak jinak, takový kriminálník před sto lety, to nebylo jako dneska…
Všechno mělo jasný řád. Imigranti se shromažďovali v obrovské hale, v takových kójích, přirovnala bych je k teletníku, a tam seděli na dřevěných lavicích, a čekali a čekali… Musel to být nekonečný čas, i několik dní, někteří s dětmi, nedivím se, že z toho porodili nebo umřeli. A jak se, chudáci, museli třást před protivným a všemocným imigračním úředníkem! To už si dneska dokážu představit i já, taky jsem se před ním třásla. A to mi nešlo o život. Skoro každý druhý Američan má ve své rodině nějakého předka, který takto čekal na Ellis Island.
I když americká vláda postupem času, po první světové válce, imigrační politiku tvrdě zpřísňovala, dá se říct, že osídlování země jinými národy a kulturami bylo nastavenou politikou, úmyslem, který měl za cíl vytvořit multikulturní společnost, kde by se všichni navzájem obohacovali. Všichni přicestovalci se museli podřídit patřičným příkazům. Museli chodit do večerních škol. Tam se učili jazyk, a jak vycházet s jinými, úplně jinak mluvícími přistěhovalci. Zároveň jim bylo vštěpováno, co to znamená být americkým občanem. Zdají se mi užitečné takové příkazy…
Češi, hojně i se Slováky, udržovali v Nové zemi vzájemnou pospolitost, a říkali si krajani. I my ostatní jim tak dneska říkáme. Třeba se usadili na jednom místě a sdružovali se. To víte, smutek po domovině je složitá věc. A jak ho zahnat? Mluvili spolu česky, vydávali si noviny a knihy v rodné řeči, anebo své nové osadě dali jméno: třeba Praha - tak je tomu v Texasu. V Minnesotě zase mají Veselí, v Jižní Dakotě Tábor. Vlast v srdci nezahubíš…
Nakonec byly budovy na Ellis Islandu v roce 1945 zavřeny a chátraly. Dnes je najdete krásně spravené a dýchnou na vás- právě tou představou těžkého živobytí, tím pionýrským duchem, odhodláním, vlastně ohromnou odvahou lidí, kteří se nebáli usadit v úplně cizí, neobydlené zemi. Nedivím se, že se Americe přezdívalo "tavící kotel". Neusmažili se v něm jen ti výjimeční.
Podle oficiálních statistických informací žilo v Americe v roce 1920- 622 tisíc Čechů. Od té doby jistě nějací přibyli. Náš národ má vlastně zhruba o milión obyvatel víc, protože právě taková menšina žije v USA a hlásí se k československému původu. To všechno, a ještě mnohem víc, se dozvíte na informačních tabulích.
V dnešní složité době přemýšlím nad jedním: Američani už mnoho let zpátky otevřeli hranici a přijímali nové lidi, nový vítr. Mohli si vzít půdu, za krutých podmínek ji udržet, a tím k ní získat patriotský vztah. Porodili na ní děti, a ten samý vztah předali jim. Z přistěhovalců se stali Američani, kteří, ač sami italského, českého, či kdovíjakého původu, jakmile zazní první tóny americké hymny, chytnou se za srdce. Že by to bylo tou půdou?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Robert | 1. března 2016 v 8:34 | Reagovat

To je moc pěkně napsané :-)

2 jesenickamarishka | Web | 7. března 2016 v 19:43 | Reagovat

[1]: Roberte, ty jsi takový můj věrný čtenář, to mě těší..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama