Hurá na Sochu Svobody!

15. února 2016 v 20:44 | Maryška |  Výlety
V NY mi došlo, že Američani musí mít kvóty na zaměstnávání postižených lidí a černochů, jinak to není možné. A taky mají umělou zaměstnanost.

Například restaurace v čínské čtvrti. Přijdou dvě číšnice. U jedné si objednáte, mluví na vás, ta druhá stojí a všechno sleduje. První se pak na ni otočí a přediktuje jí objednávku. Jedna umí pravděpodobně mluvit, druhá psát. Odejdou, a já vidím pootevřenými dveřmi kuchyně, že jedna kouří a druhá se baví s kuchařem. Za chvíli přijde ta první se ujistit, že udělala objednávku správně. Zopakujeme jí - káva, čaj a dvakrát tiramisu. Mnohomluvně cosi povídá a dává najevo, jak tomu určitě rozumí, a že to bude co nevidět. Po dvaceti minutách dostaneme objednávku. Já místo černého čaje ovocný, a muž místo ristretta- velké preso. Akorát to tiramisu je správně. V Česku by muž začal přednášku o úrovni podniku, tady jsme se na sebe jen podívali a nechali to být. Jazyková bariéra.
Hezká scénka se stala při nákupu lístků na vodní taxi. Měli jsme městské pasy, a tuto atrakci tudíž bez placení. Vanda, naše čecho-ňujórská kamarádka, a její muž šli s námi. Ještěže tak. Malinkatá černoška, značně při těle, stála u pultíku, u ní další dva další černoši. Všichni samozřejmě v uniformách. Uniforma je výrazem toho, že něco znamenáte. Jak nás malá černoška uviděla, nahodila přelíbezný úsměv a pisklavým hláskem začala to jejich: vilkam, havarjú! Následovaly naučené přivítací věty. Že jsou naučené, jsem poznala lehce. Říkala je s takovým tím zamlženým pohledem, upřeným někam skrze mě. Předložili jsme městské pasy. Ona pořád švitořila, u toho si do levého horního rohu jakéhosi cáru papíru opsala čísla našich čtyř pasů. Tím bylo, podle mého, formalitám uděláno zadost. Sáhla jsem po pasech. Dovolila mi však vzít si jen dva, a dva si nechala. Položila kontrolní otázku, kolik nás je. Vanda oznámila, že čtyři. Černoška si znovu opsala čísla pasů, tentokrát už jen těch dvou, a do pravého spodního rohu cáru papíru. Potom se znovu, s milým úsměvem, zeptala, kolik nás je. Vanda, stále ještě trpělivá, odpověděla, že čtyři. Ona se zahleděla na ten svůj cár papíru a nevěřícně zakroutila hlavou. Má tam přece šest zapsaných čísel! Dva černoši, do té doby jen znuděně stojící a rýpající se v nose, se na nás zahleděli, a netečně čekali, co uděláme. Vanda naznala, že to je přesně ta chvíle, kdy bude muset zvýšit hlas. Trvala si na tom, že jsme skutečně čtyři. Černoška se znovu zahleděla na cár papíru. Vanda ručně prstem ukázala na jednotlivé osoby a hlasitě nás spočítala. Ani tomu malá černoška nechtěla uvěřit. Domáhali jsme se vrácení zbylých dvou pasů. Modlila jsem se, aby ti dva mohutní a obézní chlapi nechtěli vyvinout nějakou akci. Naštěstí nic takového neměli v úmyslu. S námi jim to zřejmě začala připadat trochu nuda, tak se apaticky rozhlíželi, jestli se někde vedle neděje něco zajímavějšího. Vanda to nevydržela a zbylé dva pasy energicky z pultíku shrábla. Nám zavelela česky:
"Jdeme!"
Bázlivě jsem se na personál podívala. Černoška, proti mému očekávání, nahodila ten svůj přelíbezný úsměv a popřála nám pěknou cestu. Za námi už se vytvořila větší fronta. Na odchodu jsem slyšela tu její uvítací písničku: helou, havarjú!"
Vanda nám pak vyprávěla, co to je "znevýhodněný člověk", a kolik jich v NY můžeme potkat. Začínalo se mi rozjasňovat. Proto se mi obsluhující personál v kavárnách Starbucks, kterých je všude jako máku, zdál jako stádo lichokopytníků, přerážejících se jeden o druhého, a hosty polívající kávou.
Je nasnadě, že podobný zážitek nás čekal i u Sochy Svobody. Tato gigantická skulptura, snad nejznámější symbol Ameriky, se, jak známo, nachází na malém ostrůvku, který je pojmenován stejně jako ona: Ostrovem svobody. Mezi ním a Manhattanem jezdí v pravidelných, přibližně dvacetiminutových intervalech lodičky, něco jako městská doprava. Nejdříve jsme si řádně vystáli kudrnatou frontu na loď. Socha Svobody je tak obrovská atrakce, že na ni neplatí ani přednost městských pasů. V jedenáct dopoledne byla už notně zakudrnatělá. Neuposlechli jsme totiž rady Vandy, že máme vyrazit nejpozději do desáté hodiny, jinak si pěkně postojíme. Vedle pásků stál na každém rohu fronty zaměstnanec v uniformě, a mechanicky odříkával nějaký text. Zeptala jsem se Vandy, co pořád říkají:
"Tenhle říká- postupujte dopředu! A támhleten - nevytvářejte mezery!"
"Cože? Na tohle že zaměstnávají lidi?" nemohla jsem uvěřit. Ale bylo to tak. Vanda, která žije v NY už 15 let, pronesla několik napůl rasistických, a několik zcela rasistických vět, ze kterých mi vyplynulo, že je ráda, že někteří černoši vůbec pracují. Mám to prý vidět v Harlemu… věděla, že se tam chystáme, ovšem odmítla s námi jít. U všeho prý nemusí být. Co tím chtěla říct? No, všude je něco…
Potom přijela loď. Zdála se mi spíše jako lodička, jako výletní parník na Brněnské přehradě. Když jsem se podívala za sebe a před sebe, bylo mi jasné, že někteří zůstanou na Manhattanu. K mému překvapení, jsme se do ní, ještě asi s pětisty dalšími lidmi, vlezli. Byli jsme sice jako sardele, ale co. Jedeme přece tam, kam musí každý cizinec, jinak by nemohl říct, že byl v Ňujórku! Kromě mě. Já bych to říct dokázala, a ještě bych se honosila, že nepodléhám davové psychóze. Můj muž je ovšem z jiného těsta: mačká se rád. Tak jsme se tedy mačkali, a s námi kočárky, pejskové, plačící malé dětičky, stařenky s berlemi, výrostci s mutujícími basbarytony, černoši, Japonci, Hispánci… a to byl teprve začátek. Na malinkatém ostrůvku se Sochou nás lodička vyplivla. Další černošský personál povzbuzoval, ať nevytváříme mezery. Snažila jsem si vsugerovat nadšení, ale nemohla jsem přehlédnout ty ohromné davy, jdoucí proti nám, anebo čekající na loď zpět. Taky mi byla dost zima. Nedbale jsem se oblíkla a ten den pěkně vyfukovalo. Vanda nám připomněla, že NORMÁLNÍ Američan by na Sochu nejel. Ona s námi jede jen proto, že jsme její kamarádi.
Přesto jsem nebyla Sochou zklamaná. Naopak. Je to pořádný lidský výtvor! Nemohlo mě neohromit něco, co má ukazováček dlouhý dva a půl metru, a ústa skoro metr! Jak musí znít nadávky z takových úst?! A toho bronzu! Prý ji vyrobili Francouzi, mimo jiné i pan Eiffel. Kdysi dávno jste mohli vyjít až do pochodně, nebo do čelenky. Ale dnes, po jedenáctém září, bohužel, jen na podstavec…
Kdo byl teda na ostrově určitě ve svém živlu, byli Japonci- selfíčka na tyčce, společná fotka jenom holky, pak kluci s holkama, mamka s taťkou, strejda s babi - fotografování pro ně, a nejenom pro ně, neznalo mezí. Lidi se tu nejedou pokochat, třeba výhledem z výšky. Lidi se tu jezdí fotit. Není nic důležitějšího, než fotka z Ostrova Svobody.
Chvíli jsem pozorovala ten mumraj kolem sebe a pak jsem se zeptala svého muže:
"Chtěl bys, abych byla taky taková?"
Neslyšel mě. Zrovna visel ze zábradlí, ze strany řeky, tam, co se nesmí lézt. Potřeboval totiž chytit ten nejlepší záběr Wall Streetu, který byl zrovna v kouzelném opárku... Vzpomněla jsem si na příkazy našich dětí:
"Opovažte se nejít na Sochu Svobody a nepřivézt nám fotky zblízka!"
Vytáhla jsem foťák. Přece si to od nich neslíznu… anebo od své kadeřnice.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 čtenář | 7. března 2016 v 15:09 | Reagovat

drobný detail: na sochu lze vylézt až nahoru, do koruny. s 11tým zářím nijak nesouvisí případné uzavření - buď jste nesehnali lístky, které jsou vyprodané i na půl roku dopředu nebo zrovna něco opravovali. byla by to strašná porážka pro američany, kdyby kvůli 11.září nesměli na sochu svobody. to by nikdy nedovolili. si myslím.

2 jesenickamarishka | Web | 7. března 2016 v 18:35 | Reagovat

[1]: je to možné, nevylučuji...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama