Rejvíz

18. ledna 2016 v 20:37 | Maryška |  Výlety
Na mých, spíše amatérských, fotografiích z Rejvízu jsem vyfotila ony pověstné židle. Vždycky si je fotím. Nějak nejde odolat.

I když tady vyrostlo plno pěkných hospůdek jako hub po dešti, Penzión Rejvíz, dříve Noskovu chatu, neopominu navštívit právě kvůli těm židlím. V archivu jsem je popsala různými smyšlenými názvy, moje oblíbená zábava- vymýšlet si pitominky, ale ono to je ve skutečnosti jinak. Ty vyřezané obličeje jsou totiž naprosto adresné. Představují skutečné občany Rejvízu, žijící, nebo už ty mrtvé. Když uvidíte takovou spoustu obličejů, musí vám být jasné, že tahle různorodost se nedá vymyslet, na to musíte mít předlohu.
Například ten mysliveček v zelené kamizolce, se zajímavým knírem, to je bývalý rejvízský hajný, pan Sotiris Joanidis, Řek, žijící na Rejvízu mnoho let, v dřevěné hájence číslo 70. Pan Joanidis je skutečně váženým občanem osady. Zamiloval si tento kraj, sbírá místní pověsti a báje a vydává je v knihách. Do osmi let vyrůstal v Řecku, a pak se stal součástí strašného exodu řeckých dětí do jiných zemí Evropy, do tzv. lidově demokratických, správněji řečeno komunistických, států. Jeho osud sám by vydal na obsáhlou knihu. A vidíte, přišel sem, na Rejvíz, zamiloval si to tady, a pokud neumřel, žije tu dodnes. Jeho chalupu jsem minula po červené značce, hned na začátku osady, zvané Starý Rejvíz.
Pan Joanidis soudí, že Němci v pohraničí zanechali spoustu sympatické, dobré kultury. Vlastně oni to byli, kdo vytvořili Jeseníkům genia loci. No, musím s ním souhlasit. Byl to pilný národ, žil tady šest set nebo sedm set let, to už je nějaká doba, aby se obtiskli.
V roce 1890 zakoupil Brauner, truhlář z Jeseníku, dřevěnou chalupu, která už v té době měla skoro sto let. Uvnitř byly ručně tesané trámy, natírané hovězí krví. Začal ji zdobit. Nejdřív to byly dřevěné tapety kolem stěn, a začátkem 20. století měl nápad vyřezávat židle, které mají opěradlo s podobou nějakého štamgasta. Ten si židli musel zaplatit a pokaždé, když přišel do hospody, tak si na ni mohl sednout. To se mi zdá ohromně povedené, taková rezervace. Já musím do hospody pracně telefonovat, a někdy mi ani to nepomůže, protože mají obsazeno.
Najdeme tu karikaturně provedeného faráře, fořta, kostelníka, a různé jiné rejvízské občany, třeba kominíka nebo řezníka. Je tu dokonce i bláznivá Betty. Ta prý lezla do korun stromů a tam zpívala a zpívala, podle pověsti velmi krásně. To svědčí o tom, jak živá obec to byla.
Ve 30. letech minulého století zde mohli chodit jen ti nejbohatší hosté. Tři generace rodiny Braunerů pokračovaly v tradici vyřezávání. Až do druhé světové války, a pak samozřejmě do zestátnění všeho soukromého majetku komunistickým režimem.
V roce 1947 si tehdejší ministr vnitra Václav Nosek ve své pýše nechal Braunerovu chatu přejmenovat podle sebe. Já si ji ještě pamatuji jako "Noskárnu". Je známo, že komunisti chovali neúctu k noblese první republiky, a stejně tak k naivnímu selskému umění. Hodně židlí se někam "poztrácelo", třeba na jiné odborářské chaty, nebo jen tak, někomu do baráku.
V roce 2000 přišel pan Joanidis, a s ním možná další patrioti, s pokračováním nápadu vyřezávání. Nově byl vyřezán třeba mistr Československa v cyklistice pan Fridrich z Brna, který tam má chalupu, nebo zedník Sváťa Staňa, či truhlář Pavel Vodák. A pak samozřejmě - pan Joanidis.
Současný majitel podporuje tradici, odkupuje rozutíkané židle a z exemplářů udělal sbírečku. Může ji vidět každý host za prosklenými dveřmi bývalé vinárny penziónu Rejvíz. Samozřejmě, že uvnitř restaurace na nich můžete sedět, čemuž, jak už jsem psala, nikdy neodolám.
Dnes má osada, spadající pod Zlaté Hory, asi 90 domů, a staví se nové, což je přibližně stejně, jako tomu bylo v roce 1938. Jen jejich kvalita je vyšší. Např. penzión Franc, dříve chata Svoboda, nejstarší stavba na Rejvízu, z roku 1793, je od předloňska krásně spravená. Byla jí vrácena stará podoba. Jméno Svoboda získala po válce, na počest generála Ludvíka Svobody, pozdějšího prezidenta. K názvu Franz se vrátila podle prvního starosty a zakladatele obce Franze Wochlera.
Díky tomu, že si Rejvíz zachoval svou podobu, byl vyhlášen vesnickou památkovou rezervací. A díky mechovým jezírkům národní přírodní rezervací. Vlastně i ten název zapomněli komunisti počeštit, jak bývalo zvykem. Bez ohledu na to, kdo, kdy a jaký režim tady něco vyhlásil, je to kouzelné místo.
Jak pronesl v roce 1929 kronikář Rejvízu a místní farář Jeroným Pavlík (kupodivu Čech):
"Kdo jednou na Rejvíz přišel, rád přichází častěji. Kdo přichází často, nejraději by tu zůstal."
Musím s vámi, pane faráři, souhlasit. Ještě než jsem si přečetla vaši větu, tušila jsem, že tu nejsem naposled. Funguje tady nějaký magnetismus. To bude možná ta železná ruda. Asi se spojím s panem Joanidisem a otevřeme nějakou starou šachtu, kterých je tu v okolí plno. Psaní totiž moc nevynáší. Nadarmo tu Němci nekopali, lišky podšité, určitě hledali ten genius loci…!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Robert | E-mail | 18. ledna 2016 v 22:11 | Reagovat

Vyřezávané židle? Tak to je pecka ;-)
Hlásím, že newsletter funguje ;-)

2 jesenickamarishka | Web | 18. ledna 2016 v 22:52 | Reagovat

[1]: oúúú, klesla jsem do zpravodajství!!!

3 abraxice | Web | 19. ledna 2016 v 19:39 | Reagovat

Super článek :-)

4 Jakub | E-mail | Web | 17. června 2016 v 11:03 | Reagovat

Penzion jsme společně s přáteli navštívili letos v únoru při našem běžkařském výjezdu do Jeseníků (v Rejvízu samotném bohužel nebyl sníh, ale je to krásné místo). Židle nás samozřejmě zaujaly na první pohled, o jejich historii jsem ale nic netušil. Přidám perličku z naší návštěvy - v restauraci zrovna vařil přímo před hosty pan kuchař Sapík - podávali se medvědí speciality. Neochutnal jsem.
Díky za článek, Jakub

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama