NY- kap.18: bluesový koncert

7. ledna 2016 v 21:45 | Maryška |  Výlety
"Nemůžu odjet z New Yorku, aniž bych viděl bluesový či rockový koncert," prohlásil můj muž a dodal:
"Jakýkoliv. Jinak bych vůbec nemohl říct, že jsem tady byl."


Tím bylo dáno, co budeme celý týden hledat. Naštěstí k nám byla situace příznivá. Na čtyřicáté druhé, naproti Madame Tussauds, muzea voskových figurín, jsme zahlédli v přízemí mrakodrápku otevřené dveře, a před nimi kytaru v nadživotní velikosti, poskládanou z živých bílých květů gerber, a hned vedle koš, stejně úchvatný, celý zaplněný bílými liliemi. Můj muž, když vidí kytaru, žene se k ní, i kdyby měla být čokoládová, a představovala cukrárnu. Kolem vchodu postával hlouček lidí a ze suterénu, světe div se, linul se takový ten nakřáplý hlas, co umějí vydávat jen černoši. Uprostřed koše s liliemi byla fotka s nápisem: B. B. King.
V noci před naším odletem do NY, tedy 14.5.2015, totiž zesnul v Las Vegas tento uznávaný bluesový kytarista, světový muzikantský pojem, a my se to dozvěděli až tu. Jak jinak- nad Atlantikem to nehlásili, a pak už jsme se o zprávy nezajímali. Této veličině byl uspořádán tady, na čtyřicáté druhé, bluesový koncert na jeho počest. A my se tu ocitli právě v té chvíli. Je to vůbec možné? Asi ano. Když si člověk něco moc přeje, tak pro něj energie pracují tím správným směrem. A tak se to stalo nám. Přesněji řečeno mému muži.
Při pohledu na Kingův portrét se mu vlilo do očí přesně to nadšení, jaké můžete vidět na malém dítěti, když si pod stromkem rozbalí vytoužený dárek.
"Vidělas to?! Koncert! B. B. King umřel!"
Aniž by ho zajímalo, jestli mám nějaký názor na smrt nebo koncert, vhrnul se jak velká voda dovnitř. Uvaděčka, snad ostraha, možná obé dohromady, každopádně černoška kyprých tvarů, mu zastoupila cestu. Razantně, i když zdvořile, mu oznamovala naučené věty pro vlezlé hosty. To ho ovšem neznala. Sám jí začal cosi vysvětlovat, rukama a nohama, netuším v jaké řeči, u toho se několikrát dramaticky chytil za srdce, až po chvilce udělala krok stranou a dovolila mu vejít. Jak to dokázal? Vždyť umí anglicky maximálně deset slovíček! Sebrala jsem odvahu a přistoupila k černošce. Stydlivě jsem ukazovala na Kingův portrét a naznačovala, že bych taky ráda dovnitř. Za srdce jsem se nechytla. Nekompromisně mi zastoupila cestu a znuděně, s pohledem upřeným někam mimo mě, odcitovala naučené věty. Bylo jasné, že mě tam prostě nevpustí. Nemám ten správný talent. Nu což, řekla jsem si, počkám. Zatím si můžu prohlížet lidi, chodící do muzea, a ty desítky blikajících reklam a poutačů nad jejich hlavami. To je taky docela zábavné, ten pinožící se mumraj, ty stovky lidských drobných epizod- jak se k sobě chovají, jak jsou poplašení, jak si nadšeně, jiní zklamaně, líčí, co viděli. Nebo jen ty obyčejné persony, možná nefalšované Ňujorčany, kteří jdou zrovna okolo, protože tudy vede nejkratší cesta z jejich práce, unavení, s vyhaslým zrakem, myslící už jen na teplou svíčkovou s pětima, a jak se natáhnou ke zprávám o půl osmé. I v Americe přece mají něco jako hlavní zprávy… Budu doufat, že svého muže ještě někdy uvidím, že ho neunesli mimozemšťani, nebo Mulder a Scullyová…
Asi za 15 minut se vynořil z nitra domu. Jeho výraz byl ještě líbeznější.
"Představ si, že za dvě hodiny tu začíná hrát jakási bluesová černošská kapela, a měli ještě posledních pár lístků! Tak jsem nám dva vzal. Věřila bys tomu?"
"Nevěřila," hlesla jsem, ovšem zbytečně, protože na mou reakci nečekal:
"Víš, že hrál na Gibsona?"
Zakroutila jsem hlavou. Jediný Gibson, kterého znám, je Mel.
"To bylo perfektní pádlo! Nejde o tu značku, ale o to, jak na něho hrál! Božínku, že tohle se poštěstí zrovna mně!"
Měl pravdu. Byla spíše náhoda, že jsme se tu ocitli. Při bezcílné procházce, kdy jsme jen bloumali ulicemi a nasávali atmosféru hučícího velkoměsta, chystajícího se na večerní život, nás do těchto končin přitáhly spíše ty kýčovité a nepřehlédnutelné reklamy, které zvaly do vyhlášeného muzea, a my se rozhodovali, jestli do něho vlezeme.
"Co budeme dělat ty dvě hodiny?" zajímalo mě, "nepůjdeme na pivo? Už mě docela bolí nohy."
V tu chvíli jsem mohla navrhnout cokoliv. Všechno by bylo přijato. Hlavně že jsme měli ty lístky.
"Půjdu s tebou, kam, budeš chtít!"
Šli jsme na americké pivo bez pěny.
Klub byl docela velký a vypadal přesně tak, jak jsem si myslela, že bude vypadat. Pódium bylo vyvýšené, pod ním stoly pro dva, čtyři, nebo šest lidí. I když jsme přišli načas, všechno bylo plné. Na druhé straně u zdi byl dlouhý bar, u něj mírnější schodek, a na něm pár stolků a barové židličky. Zde seděli výhradně bílí. Pod pódiem zase výhradně černí.
První kontakt byl s uvaděčem. Rukou nám naznačil, že máme vyčkat. Za chvíli si pro nás přišel jiný uvaděč a odvedl nás na volná místa. Seděli jsme úplně pod pódiem, u stolu se čtyřmi staršími černoškami. Jedna byla nezvykle hubená a tři hodně obtloustlé. Odpovídalo to procentuálně tloušťce černochů v NY, jak jsem si to sama vypozorovala. Všechny ovšem byly nádherně vyparáděné- klobouky, šaty, dlouhé barevné plédy, vlasy vyčesané do nejroztodivnějších účesů. Byla jsem nadšená. Ještě, že nás neposadili k těm bělochům. Kdo by si užil takový koncert s bílýma? Černošky nás přivítaly jako staré známé - pokýváním hlav, širokým úsměvem a sladkým americkým: "Hello!"
Opětovala jsem jejich úsměv poněkud rozpačitě a trochu se zastyděla za své rifle a botasky.
Začalo se přesně v osm. Šest muzikantů, postarších tlustých černochů, to rozbalilo bez uzardění a pěkně zostra. Pak předstoupil jeden z nich a spustil:
"Ladies and gentlemen…"
Nejstarší a nejtlustší černoška u našeho stolu na nic nečekala. Začala výskat nadšením a tleskat. A spolu s ní všichni ostatní okolo. S úvodním slovem to muzikanti nepřeháněli a druhou skladbu zase pěkně rozparádili. Od prvních úhozů bubeníka zvedli kolem nás černoši ruce nad hlavu a začali se vlnit. U toho na sebe různě pomrkávali a gestikulovali. To mohlo vyjadřovat jediné, a rozuměl by tomu i Japonec: jak si skvěle vybrali. První dvě písničky odzpíval starý bubeník. Na pódium se sotva dobelhal a zprvu vypadal, že dneska vypustí duši. To byl ovšem jen první dojem. Jeho chraplák byl dokonalý.
A pak přišel On. Elegán, švihák americký. Bílý oblek s velkými černými knoflíky, střih ze šou šedesátých let, blankytně modrá košile: zpěvák Bobby. Karel Gott v černošském provedení. Dobře sedmdesátník, štíhlé postavy, který se nejen báječně vlnil, ale okamžitě si mě získal svým nakřáplým hlubokým hlasem. Stará černoška naproti mně byla u vytržení. Když dozpíval první skladbu, promluvil něco k B. B. Kingovi, patrně mu vzdával hold. Černoši posmutněli a chápavě kývali hlavami. U toho na sebe gestikulovali a pronášeli:
"Yeees!"
Za poctu udělilo obecenstvo velký potlesk, a Bobby udělal významnou pauzu. U ní se držel za srdce a díval do země. Vážný okamžik přerušil bubeník svým odpočítáváním, a začala se další, patrně Kingova skladba. Černoši poslouchali se sklopenými hlavami, jen významně pokyvovali. Slyšela jsem černošku naproti, jak zašeptala:
"Yes!"
To byl ovšem jen začátek. Asi po třetí písničce na pódium vpluly dvě bytosti. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Byly to nádherně kypré černošky, kypré na těch správných místech, takže musely naplňovat fantazii většiny mužů v sále. Na jejich skutečně velikých zadečcích a mohutném poprsí nebyl ani čtvereční centimetr, který byste nechtěli prozkoumat. A to mluvím za sebe! Nemohla jsem uvěřit tomu, že se tolik kil může tak smyslně, přitom étericky vlnit. Ač měly o mnoho kil víc, než průměrně tlustá Češka, nepřipadly mi tlusté. Když vše na sobě rozhoupaly, u toho šly do podřepu a zpátky, nejenže to odporovalo fyzikálním zákonům, ale připadlo mi to vzrušující! Muži okolo, a nejen muži, aplaudovali uprostřed skladeb. V jejich očích, bez ohledu na rasu a vyznání, jsem viděla nevěřícné okouzlení. A holky na pódiu si to patřičně užívaly. Když dostaly prostor pro své vlny, Bobby decentně poodešel na bok, aby vynikly.
Jedna tanečnice, ta s většími prsy, asi tak šestkami, měla na začátek na sobě upnuté, jasně modré šaty, s tisícem lesklých flitrů. Byly tak krátké, že je ani nemůžu nazvat mini. Dávaly vyniknout jejím objemným, a přitom krásně tvarovaným stehnům. V průběhu koncertu se šla ještě dvakrát převléknout, vždy do něčeho podobného.
Druhá měla výrazně vystouplý zadeček dozadu. Připomínal mi vosu. Co ta s ním dělala! Lidi skandovali. Na sobě měla upnutý černý overálek, velká prsa potažená jen kouskem látky, takže vynikal každičký záhyb na rukou a ramenou. I ty špíčky působily roztomile. V pase byla štíhlá, o to víc vynikalo její pozadí. Věděla to o sobě, takže se často celá otáčela z profilu. Podprsenku neměla ani jedna z nich. Věk jsem jim typovala na čtyřicet, ale kdo ví…?
Byly po všech stránkách výborné, to musím říct, stejně jako Bobby a kapela starých pánů za ním. A to jsem nerozuměla Bobbyho vtipům, kterými po celý večer rozesmával publikum.
Po skončení koncertu se černošky od našeho stolu začaly sbírat. Podle pokyvování hlav jsem pochopila, jak jsou spokojené. Ta nejstarší sotva chodila, tak se s druhou navzájem podepřely a odkulhaly. Ne k východu, ale k pódiu. Tam něco pokřikovaly na balící se muzikanty, jistě pochvalného, a musely si s nimi podat ruce. Viděla jsem, jak se jim v oku cosi zalesklo. Jestli nemohly chodit tloušťkou, nebo měly dnu, to nebylo poznat, u stolu se vlnily stejně jako holky na pódiu, jakoby chtěly samy vběhnout za Bobbym a pořádně to tam rozbalit.
Jó, nenechejte se v Americe mýlit zjevem. Tady se na zjev nehraje. Nikdo se nestydí. Proč taky? Život je tak krátký! A černošky tady nejsou tlusté jen tak obyčejně - ony jsou tlusté krásně…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama