Cesta

10. ledna 2016 v 23:12 | Maryška |  Výlety
Neměli jste někdy pocit, že cesta tam je delší, než cesta zpět, i když jdete navlas stejnou cestou? Možná je to přirozené- z neznámého jste víc vyplašení. Zato zpátky se už o nic nestaráte. Víte, že dojdete, cesta je prošlápnutá, nahodíte tempo a valíte. Bez obav, že zabloudíte, a bez toho skřítka v hlavě, který cestou tam našuškával:
"Určitě je to ta správná cesta? Nespletla sis to? Neposunul ten směrovník nějaký vandal jiným směrem? Víš přece, že vandalové existují!"


Nazpátek tohohle otravu vypudíte a naopak si říkáte:
"Ne, ne, mezi turisty žádní vandalové nejsou! Turisti jsou slušní lidi, milující přírodu, a tím pádem milující lidi, co ji taky milují. My turisti držíme spolu, fandíme si, naším cílem je dojít k cíli, ani nás nenapadne, abychom si dělali naschvály. My totiž spolu soucítíme!"
Po cestě zpět jsou všechny vaše obavy pryč, a vy si můžete klidně kráčet, a u toho se bezstarostně bavit s přáteli, aniž byste hypnotizovali značky. Už nemusíte nedobrovolně soutěžit, kdo dřív uvidí značku, anebo na rozcestí plašit, že ji nevidíte, a rozdělovat se na skupinky, kdy každá prozkoumá jednu pěšinu, vy jste zrovna v té, co značku zaboha nemůže najít, srdce buší a barometr hysterie vyskakuje na maximum. Cestou zpět už si nemusíte představovat, jak vás začne zdolávat mráz a nastane u vás ta apatie, ten stav, kdy ztratíte zájem o všechno a řeknete ostatním ono konečné:
"Běžte, nechte mě tady, jen si tu na chvíli lehnu pod smrček, odpočinu, načerpám nové síly, však se nic neděje, vždyť vás dojdu… a potom vás na jaře, až sníh sleze, najdou pod tím smrčkem, spící postavu, se slastným výrazem a s vyklovanýma očima…
Tak tohle už nazpět nezažíváte. Naopak- těšíte se, jak si doma dáte horký čaj, nebo v létě vychlazenou americkou limonádu (už začínám být nějak poameričtělá) na terásce oblíbené kavárny na náměstí, kde budete hrdinně žertovat na téma, jak jste hledali značku, jak jste vlastně vy byli tím hlavním hrdinou, neboť vašim přičiněním jste všem zachránili životy, a za žádnou cenu nepřiznáte tragické příběhy, honící se vaší hlavou při cestě tam.
Ne že bych tohle musela zažívat při mé sobotní vycházce na Rejvíz. Cesta od pramene Opavice, dva kilometry nad Heřmanovicemi, je srozumitelná a dobře značená. Dokonce měří pouhých šest kilometrů, což vám uběhne jako nic, a ve velmi příjemném a nenáročném terénu. Po vrstevnici, 700 až 750 metrů nad mořem, se můžete nejen nadýchat čistého vzduchu, ale i kochat zamrzlou přírodou, v lehce mrazivém dnu, jako se to stalo mně, tuhle sobotu. To moře pod vámi sice není, zato budete odměněni spoustou hezkých výhledů, dokonce až do Polska, když vyjde počasí.
Rejvíz je silně energetické místo. Náhorní plošina uprostřed hlubokých lesů. Slezská Hardangervidda. Mám to tam ráda, neumím říct proč. Není to věc k racionálnímu zdůvodnění. Možná ta rašelina pod vámi, možná ty tajuplné pověsti, obestírající dávnou minulost. Hlavní postavou všech pověstí je pastýř Gill. Jeho příběh mne tak zaujal, že vám ho převyprávím:

O zániku pyšného Hunohradu
Před dávnými a dávnými časy stávalo v místě rejvízských rašelinišť překrásné a bohaté město Hunohrad. Mělo kolem dokola vybudované pevné silné hradby, které uchránily měšťany i jejich bohatství před každým sebesilnějším nepřítelem. Lidé žijící v Hunohradě byli velmi bohatí a žili v nadbytku, protože blízko pramenící říčka Opava přinášela zlato a drahokamy. Stačilo tedy jen přijít k potoku a tyto vzácnosti posbírat. Tam, kde je velké bohatství, však není daleko k lenosti a hříchu. Jednou přišel do města zbožný kněz. Ať kázal, jak kázal, jako kdyby do dubu mluvil. Až lidé měli dost jeho kázání, a za strašných muk ho usmrtili. Nejsurovějším z mučitelů byl mladý pastýř krav Gill. Mrtvolu zbožného muže vytáhli ven a pohodili na louku.
Druhého dne Gill dostal svačinu, strčil si ji do pastýřské mošny a vyhnal dobytek na louky. Tam si rozdělal ohýnek, složil si z lněného pytle kapuci, jak to dělávají pastýři dodnes, a hodil si ji přes hlavu, aby mu netáhlo na krk a na záda. U ohně si ohříval ruce a sem tam pohlédl na krávy, aby se mu některá nezatoulala. Kolem poledne dostal hlad, otevřel mošnu, vzal si svačinu, ale co viděl? Jenom suchý chléb. Máslo mu hospodář zapomněl dát. To Gilla rozzuřilo. Vzteky bičem mlátil do všeho, co mu do cesty přišlo. Vtom zpozoroval v trávě zkrvavenou mrtvolu věrozvěstovu a jeho vztek se obrátil na ni. Začal ji šlehat bičem a kopat. Tu se najednou mrtvola zvedla ze země. Zatímco její skelné oči strnule hleděly na pastýře, vztáhla se její krvavá pravice proti městu. Ústa mrtvoly se otevřela a řekla:
"Navěky tě zaklínám k utrpení a s tebou zaklínám i toto město."
Zničehožnic se setmělo, že nebylo na krok vidět, začalo lít a rychle se ochladilo. Za chvíli se déšť proměnil v kroupy velké jako koňská hlava, a ty zabíjely vše živé a bořily neživé. Tisíce blesků protínalo černé nebe, tisíce hromů ohlušovalo hříšné obyvatele Hunohradu. Ani to však nestačilo k exemplárnímu potrestání hříšníků. Město mělo zmizet. Uprostřed náměstí se otevřela země a z ohromné jámy stoupala voda s černým bahnem tak rychle, že nikdo nestačil utéct. Pevné hradby kolem města bránily vodě v odtoku, a tím zrychlily zkázu města. Po několika málo hodinách byly zatopeny domy i kostel, a široko daleko vzniklo jezero s černou bahnitou vodou, která prý smyla hříchy Hunohrad'anů. Boží spravedlnost byla vykonána.
Nebe se za chvíli vyjasnilo, vyšlo slunce. Přežil jen bezbožný pastýř Gill. Byl mrtvým knězem odsouzen bloudit hladový a roztrhaný do soudného dne jako strašidlo v bažinách. Hříšný pastýř Gill dodnes chodí po rejvízských lesích a močálech. Je stále hladový, a ač by rád okusil i suchou chlebovou kůrku, nikdy ji nedostane. Nosí ošuntělý, roztrhaný kabát, děravou pastýřskou mošnu a bič, kterým poháněl krávy. Občas se ukáže i některým turistům. Když ho potkáte, tak vás nejspíš požádá o kousek chleba. Za ta léta poznal jeho vzácnost a smysl poctivé práce, a teď prý dobrým lidem pomáhá v nouzi a špatné trestá bičem. Prý se stalo i to, že v močálech bloudící matce s dítětem ukázal cestu na Rejvíz. Někdy je ve zdejších lesích slyšet jeho nešťastné naříkání. Ještě dnes je prý občas vidět uprostřed Velkého mechového jezírka štíhlou věž hunohradského kostela jako připomenutí, že skromnost, poctivá práce a lidská slušnost nikdy neztrácí svou cenu.

Tak to vidíte, a s takovou pověstí jsem odcházela z Hrůzohradu. Celou cestu zpět jsem se třásla, že tohohle ducha potkám, a on snad po mně bude chtít kus chleba! Já už se na tu turistiku vykašlu… to jsou jenom nervy…!!!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 dadainka | Web | 11. ledna 2016 v 3:28 | Reagovat

Moc pěkně napsané.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama