Pohádka o domově

9. prosince 2015 v 22:23 | Maryška |  Nad čím přemýšlím
V jedné malé vesničce, uprostřed krásné přírody, žila, byla malá dívka. Jmenovala se Bětuška. Nikam nejezdila, všechno k životu tady měla, a proto byla šťastná. Když trochu povyrostla, řekla si: je tu hezky, ale měla bych poznat něco jiného. I vydala se na vzdálený kopec.

Vylezla na něj a uviděla, že její vesnička zdaleka není jediná, jak si doposud myslela. Vedle ní leželo hned dalších pět vesniček! Páni, to jsou věci! Jsou tedy na světě i jiné malebné vesničky, nejenom ta moje, pomyslela si Bětuška. A chodila na ten kopec každou neděli a kochala se tím obrazem. Po roce její nadšení začalo vyprchávat. Viděla totiž v dálce ještě větší kopec, a napadlo ji: co kdybych se k němu vydala a zjistila, co je za ním? Šla den a noc, až se na něj vyškrábala. S velikým překvapením zjistila, že svět je mnohem, mnohem větší, než si myslela. Uviděla deset dalších vesniček, a nejen vesniček, ale i velikánské město. Vida, řekla si, proč já vlastně bydlím v takovém zapadákově? A vydala se do toho města. Zalíbilo se jí v něm žít a přemýšlela nad tím, jak je možné, že jí o takovém zázraku nikdo neřekl? Vždyť v něm bylo TOLIK lepších věcí, než u nich doma!
I stávalo se, že se vždy po čase vydala jinam, neboť jí začalo být těsno, a jinde se jí to zdálo o hodně modernější a větší, a tudíž: lepší pro život. Byla přesvědčená, že právě a jen ve velkém světě může dojít svého štěstí.
Jednoho dne dostala dopis. Psali jí z té její zapadlé vísky na konci světa, že umřel strejda. Ať přijede na pohřeb. S velkou obavou se vydala domů. Bála se, že bude zklamaná. Co jí můžou nabídnout tam, v takovém zapadákově, kde není ani multikino, nebo kde vůbec nejezdí městská?
Sedla si do svého japonského vozu, do kabelky dala nejmodernější mobil, až z daleké Koreje, a vydala se domů. Jejím cílem bylo přivézt něco pokroku, a taky… ukázat se.
S překvapením zjistila, že se mýlila. Ta její vesnička byla pořád stejně malebná, jako v době, když ona byla malá, a o světě venku nevěděla vůbec nic. Na tom faktu nezměnily nic ani zdánlivě hezčí a větší vesničky, které mezitím poznala. Všichni ji doma vřele přivítali, a na její počest uspořádali velikou hostinu. Moc se na ní veselili, jak byli šťastní, že ji zase vidí.
Tramvaje tam sice nejezdily, ale všude došla pěšky, ani ten svůj bourák nepotřebovala. Lidi tu nemuseli trávit hromadu času v dopravních prostředcích, aby si nakoupili, zajeli do školy, večer do divadla. O to víc se mohli věnovat sami sobě. Měli hodně staromódní značky mobilů, to ano, některé dokonce nebyly ani z Koreje. Z nějakého důvodu si nepotřebovali tolik telefonovat. Když si chtěli něco říct, zazvonili u dveří, a šli na pivo.
Bětka si najednou rozpomněla na to, jak tady bývala šťastná, a rozhodla se, že tu zůstane. Zalíbila se jednomu mládenci a toho si vzala. Měli mnoho dětí, a jestli neumřeli, žijí tam dodnes.
Jako dítě jsem milovala pohádky. Spousta z nich byla právě o nikdy neutuchající lásce k domovině. Před pár týdny jsem se seznámila se zajímavou ženou. Z našeho rodného města odešla v 18 letech a vydala se rovnou na západ. Pracovala v několika zemích, například šest let v restauraci v Bruselu, pak ve Francii, pět let na zámořské zaoceánské lodi. Viděla stovky měst celého světa. Ovládla perfektně francouzštinu, vlámštinu a angličtinu, dobře němčinu. Po dvaceti letech, sama nevěděla proč, dostala nutkání vrátit se domů. Jen tak. A ejhle! Zamilovala se do Čecha, obyčejného muže, ničím nevýznamného, uměl jen lámaně anglicky, a ještě navíc pracoval v muzeu. Suchar, světa neznalý, co nikam nejezdil, maximálně do Chorvatska k moři. Zplodila s ním dítě.
Celé hodiny dokážu sedět a poslouchat její zážitky. Říkám si: nezanedbala jsem snad něco, když stále jen dřepím na zadku v tom našem zapadákově? Vždyť ona si obstarala práci v Bruselu, v pupku Evropy, nebo v Paříži! A klidně si tam žila sama, jen tak! Není to vzrušující?
Nedávno jsem se jí musela zeptat:
"Jak je možné, že tady můžeš být šťastná? Tolik si toho viděla, tolik lidí poznala! Proč si se vrátila?"
A ona mi odpověděla:
"Znáš příběh o Krtečkovi - Matricaria Chamomilla? Tak ten je o mně. Pořád jsem někde běhala za štěstím, a ono na mě čekalo doma. Je to můj drahý muž a můj syn. Neumím si představit, že bych své dítě zplodila nějakému cizinci, nebo že by mluvilo cizími jazyky, byťto pěti."
Řekla jsem tenhle příběh svým dětem, a víte, co oni na to?
"Ty tvoje bulíky, už nám je zase věšíš na nos! Neplánuj si, že v tom našem zapadákově zůstaneme, nejsme jako ty! Hned po maturitě zvedáme kotvy a padáme někam, kde jezdí minimálně tramvaje. Nebo ještě lépe - metro. Třeba ňujórské…"
Je to ale práce s dětmi. Nejzaostalejší ze všech jsem z toho nakonec vyšla já. Jenže- něco vám prozradím:
mně je to jedno…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Niki | E-mail | Web | 10. prosince 2015 v 0:21 | Reagovat

Všude dobře, ale doma nejlíp:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama