Nostalgická

8. listopadu 2015 v 20:38 | Maryška |  Nad čím přemýšlím
Rozbilo se mi srdíčko. Bylo stříbrné. Sjelo mi z řetízku doma v koupelně a šlápla jsem si na něho. Nějak mě u toho píchlo u srdce.

Mám si to nějak vysvětlovat? Dostala jsem ho nedávno od své maminky k narozeninám a měla jsem z něho velkou radost. Vždyť srdíčko je vždycky připomínkou lásky. Komu dáváme srdíčko? Jenom tomu, koho máme rádi. Ten jeden z mnoha lidských svalů si vysloužil srovnání s tím nejvyšším citem, jakého je člověk schopen.
Můžu mít ráda svého kocoura a on mě, a když umře, budu po něm truchlit. Vykopu mu hrobeček pod jabloní a budu u toho bulit, budu slyšet mňoukání za každým rohem, a nedám pokoj lidem kolem sebe, když je budu otravovat s řečmi o svém žalu. Ale když mu umřu já, přilne bez cirátů k někomu jinému. Je to pragmatismus zvířete. Jednoduše a historicky se mu osvědčilo lnout ke člověku, který je živý. Ten mu dá granule a položí si ho na prsa, aby mu je zahřál, a vzájemně se polaskali. Proč by chodil na můj pohřeb, tam mňoukal a na Dušičky mi chodil hrabat na hrob? To je pro něho nepraktické. On potřebuje lítat po nocích, čekat na myši před dírou a pak si s nimi krutě hrát, touží ležet na teplé dece u našeho radiátoru v kuchyni, ale rozhodně nemá čas chodit kvůli mně k terapeutovi. A má pravdu kocour, já mu to uznám. Když já umřu dřív, schvaluju mu, aby si našel na lásku někoho jiného. Už jsem mu to řekla. Moc ho to nezajímalo. Zaklonil hlavu a další čtvrthodinu se nechal drbat za uchem.
Kdyby náš kocour potkal svou matku, vůbec by ji nepoznal, možná by se s ní i porval. Tak proč já naříkám kvůli kousku kovu? Proč mluvím o nějaké nepragmatické symbolice? Měla bych jít za svou máti a říct jí, že ji mám ráda. Že to neříkám z nějakého užitku nebo prospěchu, ale aby to bylo jasné. Až umře, nenajdu si za ni už žádnou jinou maminku, u které bych vrněla a ležela na dece u radiátoru. Je to sice nepraktické, neužitečné, možná vyhledám pomoc svého kamaráda psychologa, ale je to tak.
My lidi si zbytečně přiděláváme starosti- proč se vlastně nepoučím od svého kocoura…?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Baruschka | E-mail | Web | 9. listopadu 2015 v 17:34 | Reagovat

Maminky většinou v našich srdíčkách bydlí. Natrvalo. Upomínka neupomínka, šperk nešperk, mámy jsou naší součástí.
Někdy tu naší maminku v nás prozradíme gestem, někdy tónem hlasu v určitých situacích.
Bojím se, že přijde doba, kdy bych chtěla být raději kocour.

2 Tessa Error | E-mail | Web | 14. listopadu 2015 v 16:17 | Reagovat

Od zlomeného srdiečka sme sa dostali ku kocúrovi :) Ale potom to začalo byť zaujímavé. Tiež neviem, prečo sa nemôžme poučiť od zvierat. Je to tak ľahšie. Ale - život nie je na to, aby bol ľahký :) Má byť ozajstný.
A dúfam, že tvojej mamke sa nič nestane. Verím v to :) Matky sú dôležité. Pre každého.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama