NY-kapitola 14.-People plastic

5. října 2015 v 21:33 | Maryška |  Výlety
Proč se NY přezdívá velké jabko, na to jsem nepřišla. Kromě obrovské prodejny Apple jsem tu žádné jabko nepotkala.

Co jsem ale nemohla přehlédnout, byly všudypřítomné odpadky. To se teda nedalo. Popelnice, nebo takové ty kontejnery, na které jsme zvyklí u nás, tu nevedou. Tady se odpadky nahází do velkých plastikových pytlů a pohodí rovnou na chodník, před barák. Jestli jsem to správně pochopila, vyváží se každý den. Restaurace vyhazují pytle spíše ve večerních nebo nočních hodinách, ráno by se jim nechtělo vstávat. Ale jiní se s tím nemažou. Jdou odpoledne na vycházku, vezmou pytel a - šup s ním na chodník! Jsou k tomu samozřejmě určená místa, nechci vzbuzovat dojem, že se tady brodíte odpadky. Ale popeláři budou i v NY ze stejného těsta, jako u nás. Jestli to vyvezou ráno v šest, nebo před obědem… nemůžeme chtít všechno.
Mě, jako zastánkyni přírody a poctivou třídičku odpadků zajímalo, co se v těch, mnohdy průhledných pytlích, nachází. A byla jsem udivena. Když chci doma vyhodit pet láhev, tak ji pečlivě zmačkám, aby nezabírala místo, a vršek odložím stranou- děckám do školy. Dělají z toho jakési výrobky. Tady láhve vyhazují celé, nezmačkané, ještě i s tím vrškem. Tím pádem se stane, že se jich do jednoho velkého pytle vleze tak deset až patnáct. Není to mrhání prostorem? Napadlo mě, než jsem viděla místní bezdomovce, jak přijíždějí se svými malými kárečkami, jistě vlastnoručně vyrobenými, pytle rozvazují a ty neporušené láhve si skládají, zase neporušeně, na svou kárečku. Patrně za to dostanou nějaký bakšiš, jinak by to nedělali.
Náhodného turistu by mohla napadnout otázka, kde se tady pořád bere tolik plastů? Než zavítá do první jídelny na ulici. Říkala jsem jim žrádlárny, protože nemám kladný vztah k rychlému občerstvení. Tento můj název ovšem nevystihuje přesně to, oč v takové NY žrádlárně běží. V prvé řadě jsem tu nejedla nic podřadného. Všechno, co jsem ochutnala, bylo výborné! A čerstvé. A to i v těch "okrajovějších" částech, třeba na naší třicáté, nebo na dvacáté osmé. Z ničeho nám nebylo špatně. To člověk v cizí zemi ocení! A pamatují tady na všechny ostatní chutě, ať jste masař, vegetarián, či dokonce vegan. Většinou jsme přišli k velikým pultům, a v těch jsme si nabrali, čeho libo. Moje miska stávala mezi deseti až dvanácti dolary, a najezená jsem byla nejméně na tři hodiny. Můj muž je masožravec, toho to vyšlo o dva až tři dolary dráž. Na velký oběd ve skoro hlavním městě to nebyla špatná cena.
Ňujórčani, na rozdíl ode mě, nejsou zvyklí u jídla sedět. Prostě chtějí pochodovat po ulicích, za chůze si něco nabírat špachtlemi a cpát si to do pusy. Je to prostě baví! Když už nejedí, tak aspoň drží kelímek s kávou, nejlépe echt americké značky Starbucks, nebo s colou. Samozřejmě Coca Colou. Já jím na ulici nerada. Za prvé u mě vždycky hrozí pokypání, a za druhé mi mezi zuby vždycky něco zůstane. To je pak nepříjemné šťárat se v zubech, jak říkala maminka- špinavýma prackama, a ještě k tomu před lidma. A za třetí, a za nejdůležitější- já chci mít u jídla klid! Ne aby na mě každý hleděl, troubila auta, nebo jsem se musela při přecházení na zelenou s někým mačkat. Tady to nikomu nevadí.
Jednou jsem chtěla frappé. Usměvavá černoška při těle mi ukázala rukama, jaké velikosti mají. Chtěla jsem tu nejmenší. Za tři dolary jsem dostala obrovský kelímek čehosi našlehaného, co mělo čokoládovou příchuť, a bylo to jedním slovem vynikající! Ovšem nevypitelné. Proto mají kelímky. Jdete s kelímkem po ulici a ostatní si řeknou: je normální, má kelímek. Je to v pořádku. Zapadáte do davu a cítíte se jako pravý Ňujórčan, neboť něco konzumujete. Celou cestu se s tím otravujete, až domů, a doma to z přirozené hamižnosti sníte, ač už na to vůbec nemáte chuť, ale přece to nevyhodíte! Tak se tloustne.
V každé takové žrádlárně jsem zkoumala, jestli nemají aspoň pár kusů normálních porcelánových talířů, pro vymýšlivé lidi, jako jsem já. Neměli. Takže postup byl následující: přinesli jsme si svou naplněnou misku k pokladně. Tam ji zvážili a oznámili cenu. Následovala balicí fáze. Každá porce (mám na mysli ten hnusný polystyrénový box) byla pečlivě několikrát omotána průsvitnou fólií, na ni bylo přidáno několik ubrousků, včetně onoho umělohmotného příboru, a znovu několikrát omotána. Mohla jsem ukazovat, jak jsem uměla, že nechci balit, jen na mě nevěřícně hleděli, maximálně pronesli něco, jako že to mám v ceně. Já si to své umělé monstrum odnesla o pár metrů dál, kde bylo pár stolků, třeba tři, nikdo u nich samozřejmě neseděl, a tam jsem si tu zamotaninu pracně odmotala. U toho se mi podařilo stůl nejméně polít omáčkou. A jedla jsem to tím pitomým příborem, co ani není příbor, a skoro pokaždé ho zlomím. Nadávala jsem na úroveň stolování i na plýtvání na planetě Zemi, ovšem musím uznat: vždycky jsem si pošmákla...
Jeden večer jsme strávili na pokoji s našimi ňujórskými přáteli, Čechy, kteří tu žijí spoustu let. Přátelé objednali dvě velikánské pizzy. Dovezli nám k ní tolik příborů a papírových ubrousků, že nám vystačily na týden.
V jedné gigantické jídelně, bylo to u dvojčat, lépe řečeno u jedináčka, jsem pozorovala jednoho černocha. Tedy- byl kupodivu štíhlý, ale co si ten člověk nechal nabrat jídla! Měl dva menu boxy, třetí se salátem, a půllitrovou colu. Seděl u vedlejšího stolu, přímo naproti mně. Ani jsem se nesnažila cudně odhlížet. On se tak trochu předváděl. Rozvrtal všechny misky, nadělal kolem sebe bordel, a během jídla si několikrát hlasitě odříhnul. Když naznal, že už fakt nemůže, a to snědl sotva polovinu, vzal tu omotávací folii, a do ní naplácal všechny ty zbytky. Celé to vzal do náruče a smetl do vedlejšího koše. Srdce mi krvácelo, při pohledu na takové plýtvání. Co by za to sousedova zvířata dala!
Na pokoji jsme měli kuchyňku vybavenou nádobím z IKEA. Že se tady setkám s evropskou značkou, mě překvapilo. Ale bylo příjemné uvařit si ráno a večer čaj do hezkého hrníčku. A vychutnat si ho… tak nějak po evropsku…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Robert | E-mail | 8. října 2015 v 22:49 | Reagovat

Zase fain článek :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama