Když na podzim padnou mlhy

27. října 2015 v 23:47 | Maryška |  Výlety
Když chcete dojít na Praděd z Karlovy Studánky, máte dvě možnosti- po turistických značkách, anebo bez nich. To druhé je samozřejmě tak nějak nedovolené. Takový ochranář se s vámi mazat nebude. Napaří vám pokutu a bůhví, co ještě.

Třeba sto kliků, nebo pět koleček kolem věže. Já nejsem žádná hrdinka a mimo vyznačené chodníčky si netroufám. Jenže minulou sobotu jsem to porušila. Přidala jsem se k partě lidí, co to na hřebenech dobře znají, a jak se ukázalo, nebyli tu poprvé. Název výletu zněl tajuplně, o to přitažlivěji: ze Studánky na Praděd Bílou Opavou, ale trochu jinak… To "trochu jinak" jsem chtěla poznat, navzdory všem ochranářům světa.
Údolí Bílé Opavy je nádherný kus Jeseníků a po všech stránkách prvotřídní procházka. Až na jednu vadu. Chodí tady úplně všichni. Je to něco jako jet do Prahy a nejít na Václavák. A přesně jako na Václaváku to tady vypadá. Davy a davy se valí s vámi i proti vám. Co sleze sníh, až do doby, než zase napadne. Jsou i takoví, co sněhu nedbají. Pro ně je tu výstražná cedule, že chození ve sněhu je pouze a jen na vlastní nebezpečí.
Opravdový turista má rád cesty, kde nepotká živáčka, kde nemusí být ani signál, nebo, což je tady v Jeseníkách běžné, chytáte polského operátora, takže stejně nevoláte. Moje rodina má zakázáno mi na vycházky volat a ještě ke všemu mi dávat hloupé otázky typu:
"Nevíš, kde mám to červené tričko?"
I tak se stalo, že na to můj muž nějak pozapomněl a neodbytně mi ten den vyzváněl tam, kde už dávno neměl být signál.
"Ten Vodafon je ale vlezlej!" omluvně jsem pronesla na adresu mých spolupochodujících a klidně fotografujících kolegů, když telefon nepřestával v baťohu vyhrávat. Mého muže zajímalo, jestli má koupit jakousi pitomou předložku do koupelny, když je zrovna dneska v akci.
"Předložku nekupuj, je to zbytečnost!" řekla jsem důrazně, "a už mi nevolej, sotva funím, víš, do jakého příšerného kopce musím vylézt?"
"Já jsem si myslel, že na to budeš mít tento názor, tak zatím!"
Náš sobotní vůdce, vychrtlý, tak šedesátiletý chlap, prakticky nevyndal cigáro z úst. Viděla jsem ho poprvé v životě, a na turistu bych si jej určitě netipla. Vyglajdané manšestráky, šusťákovka od Vietnamce, baťoh, ušmudlaný a proti mému poloprázdný, mu visel na zádech jen tak pro formu. Za celou dobu z něho nic nevyndal. Ty dvě krabičky cigaret a zapalovač se mu pohodlně vlezly do kapsy od bundy.
Už v Karlově Studánce nám zdůraznil, že se navrchu nikam nedovoláme. Možná si myslel, že by to snad někomu v naší dvanáctičlenné grupě mohlo vadit. Nevadilo. My turisti totiž nejsme tak úplně obvyklý druh. Nemáme touhu z kopce někomu telefonovat, či psát esemes, že už jsme vylezli, nebo že teprve
lezeme, anebo dokonce fotit a posílat sami sebe, tzv. jájíčka (poloanglicky selfíčka). Drtivá většina naší skupiny měla ještě starší mobily, než já, takové ty typy, co už si skoro nikdo nepamatuje. Některým pro jistotu uprostřed cesty "chcípl", protože si ho doma zapomněli nabít. Kteroužto skutečnost nám ostatním jen pobaveně oznámili. Z věkového průřezu čtyřicet až sedmdesát let vybočoval pouze jeden mladý pár se psem.
Co platilo o mobilech, rozhodně neplatilo o fotoaparátech. Dobrá polovina vlastnila "děla" světových značek, s různými odmontovávacími a zase namontovávacími objektivy, což si vzájemně sdělovali a konzultovali, a mně bylo jasné, že tomu prostě rozumí. Staříci, co měli problém ráno nastoupit do autobusu, tady navrchu leželi v blátivé louce, tu pod kytičkou, tu viseli ze skály, neboť se zrovna vyjasnilo, a výhledy byly právě z tohoto místa, a na dvacet vteřin, luxusní. A oni ten záběr museli mít…
Cesta po hřbetu masívu nad údolím Bílé Opavy je cestou panenskou. Ocitáte se tu na okraji jedné ze čtyř nejchráněnějších částí Jeseníků - národní přírodní rezervace Praděd. Vlastně je přehnané mluvit tady o cestě. Místy se jedná o sotva znatelnou pěšinku, spíš bych řekla kozí stezku, ale většinou jsme se brodili borůvčím, v tuto dobu krásně zbarveným, a snažili se držet svého vůdce, aby nám nezmizel někde za smrčkem. Naštěstí to byl hodný vůdce- vždycky na ty zadní počkal. Mohl si tak v klidu vykouřit svou třicátou pátou cigaretu. Neříkám to proto, že bych ho za to odsuzovala, naopak - ze závisti. Jak já nostalgicky vzpomínám na dobu před necelými dvěma lety! Jak jsem se, stejně jako on, při každé zastávce oblažovala slastnou cigaretkou! Ach, to byly časy! Teď jsem jen pro připomínku chodila za vůdcem a vdechovala jeho kouř.
Chodit si jen tak lážo plážo po hřebenech a přeskakovat kamzičí bobky, a že jich tu bylo, se nesmí, jak už jsem říkala, protože je to prales. Stejně jako celé údolí Bílé Opavy pod vámi. Kdo jím někdy procházel, tak ví, že jak strom spadne, tak tam leží, a nikdo s ním nesmí hnout. Příroda si s ním totiž umí poradit. Okamžitě se do něho zavrtají všelijací broučkové a housenky, a nakladou si do něho své potomky. Kdoví, proč si ho nevšimli, když stál. Asi to mají jak lidi: nechtějí pořád chodit do patra a dolů, bez výtahu. Radši si najdou bejvák v přízemí.
Zrovna v těchto místech, u horního patra smrkového lesa, a v těsné blízkosti Pradědu, se usádlil tesařík čtyřpásý- vzácný to brouček s tykadly a jedinečným zabarvením - má ještě o jeden pruh víc než adidas. Z nějakých důvodů umí žít zrovna a jenom tady, a pak nejblíž v Tatrách, proto se mu říká endemit. Anebo má blízký vztah k Pradědovi, jako já, nebo má své zásady. Žili tu jeho předkové, tak tu žije taky- kam by pořád lítal?
Počasí nám ten den přálo. V polovině října už nemůžete mít velké nároky, a jste šťastní, když nelije nebo nesněží. A my měli mnohem víc. Vítr jen lehce povíval, před polednem se rozestoupily mlhy, dokonce vysvitlo slunko, a my našeho Nejvyššího, a nejenom Jeho, měli skoro celou cestu před sebou.
Jakmile jsme, po čtyřhodinové túře, dosedli do hospody, zpoza Pradědu se přihnala mlha a během patnácti minut zahalila všechny kopečky, včetně parkoviště u Ovčárny. Takové to tady je. Nikdy nevíš, co přijde. Mlhy jsou tu v průměru 294 dní v roce, bezvětří pět a půl dne v roce. To je pak kumšt trefit se do toho zbytku.
Po příchodu domů jsem si všimla, že na zemi v koupelně leží něco modrého. Byla to nová předložka. Z takového toho materiálu, co na něho stoupnete a on si mnohohlasně pšoukne, jak je nacucaný vodou od toho, co se sprchoval před vámi. Byla zkrátka v akci.
V pondělí nato jsem otevřela místní plátek a dočetla se, že dva členové naší výpravy nejsou žádní amatéři. Mají už za sebou fotografickou výstavu, kde získali dokonce jakési ocenění. Myslím to byl diplom. Tak vidíte, vy si tipujete na staříky, co sotva zvládnou nastoupit do autobusu, a ono tohle. Není radno soudit lidi dopředu…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Robert | E-mail | 28. října 2015 v 14:17 | Reagovat

:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama