NY-kapitola 13.- Madison Square Garden

16. září 2015 v 23:20 | Maryška |  Výlety
Nechtělo se mi jít na prohlídku nějaké haly. No a co, že tu hrají NY Rangers. Někde snad hrát musejí! Přece si nepolijí vodou Times Square! Ale můj muž trval na svém. Máme to zadarmo, rozumějte- v ceně městského pasu, tak tam půjdeme, a hotovo.


Prohlídka začala málem mým uvězněním. Vstoupili jsme dovnitř, a hned u dveří, jak je tu zvykem: ostraha, rámy, rentgeny. Když se jim nelíbíte, vyzují vás z ponožek a z kabelky musíte vyhodit všechno, na co ukáží. Ne, že si to můžete odložit v šatně, když už jste teda v takové hale. Žádná tu není. Před vámi stojí tři až čtyři mohutní černoši a jejich výraz je nekompromisní - vyhodit, nebo vypadněte. S teroristy se nemažeme. Pet láhev jsem vyhodila a ponožky jsme nemuseli sundávat.
Pak přišla druhá část- pokladna. Jak už jsem řekla, měli jsme NY Pass. Ten má několik výhod, kromě cenových. Když se jím prokážete, můžete předběhnout mnohdy příšerně zatočenou frontu na lístky, které jsem říkala kudrnačka. V ní turisti stojí serpentinovitě jako hadi, oddělení pouze tyčkami, spojenými popruhy. Na jedné straně je to úspora místa, chápu, a na straně druhé je depresívní, že stojíte pořád blízko pokladny, ale prakticky se k ní vůbec neblížíte! Takové kudrnačky jsou v NY úplně všude- letištěm počínaje a obchodem s podprsenkami konče.
Tuhletu frontu se nám tedy podařilo předběhnout. U další pokladny nás přivítala jedna dosti obézní, ale jinak hezká mladá černoška. Vyznačovala se nápadným znakem. Měla zabarvení hlasu čtyřletého dítěte, a navíc mluvila tak, že ji nemohl nikdo přeslechnout. S tím nejlíbeznějším obličejem na nás vyjekla:
"Helou!!! Vítejte! Jak se vám daří?"
To jsou tady zcela běžné fráze a říká je každý. Než jsem pochopila, že je to jen součást pozdravu, nikoliv otázka na mé zdraví, tak jsem z toho byla příjemně unešená. Někdy jsem se dokonce i nadechla, že odpovím světácky "oukej!" ale než jsem to udělala, ten člověk byl pryč. Ukázali jsme pokladní náš městský pas a snažili se tvářit netečně, aby bylo vidět, že si moc nepokecáme. To ji neodradilo a položila nám otázku. Pokrčili jsme rameny. Položila tedy druhou. Znovu jsme pokrčili rameny. Nemohla pochopit, že nemluvíme anglicky. Vyjela z počítače vstupenky a rukou nám ukázala na druhou stranu vstupu. Poodešli jsme, kam ukázala, a sledovali, jak se ostatní se vstupenkami hromadí na místě za pokladnou. Za chvíli pro ně přišel průvodce a odvedl si je do nitra haly. Od rána mě dost bolely nohy, ale lavička ani jedna. To je mi ale pořádek, říkám si. Takoví slavní, a nedají nebohému turistovi ani lavičku. Sedla jsem si na zem ke zdi, kde jsem nemohla nikomu překážet. Velký obézní černoch z ostrahy, stojící do té chvíle apaticky u schodiště, najednou zbystřil a pohnul se směrem ke mně. S laskavým, avšak hypnotizujícím pohledem se mě zeptal, jestli jsem oukej.
"Jasně, jsem oukej", chtěla jsem ho uklidnit, aby si nedělal starosti, a nasadila jsem ten nejlíbeznější výraz. Nestačilo mu to. Přikročil ke mně ještě blíž a znovu se na cosi vyptával.
"Jsem fakt oukej", kývala jsem hlavou a ukázala dokonce palec nahoru, čemuž, jsem se domnívala, rozumí každý. Udělal ke mně další krok a poněkud zvedl hlas. Ten vypadá divně, pomyslela jsem si, co chce?
"Jen mě bolí nohy, nic se neděje!" řekla jsem mu česky. V tu chvíli si snad všiml, že nemluvím anglicky a nabídl mi španělštinu. Zavrtěla jsem hlavou a řekla:
"Dojč?"
Černocha to ještě víc rozhodilo a sáhl si na obušek, co měl vzadu za opaskem. To už nevydržel můj muž a mezi zuby procedil:
"Nemůžeš prosím tě vstát, když to po tobě ten chlap chce?" a vyslal k černochovi takový ten omluvný pohled, jako že jsem retardovaná. Černochovi už tekl po skráni čůrek potu a na krku mu naskákaly červené skvrny. Pohlédl k dalším dvěma černochům z ostrahy, kteří stáli poblíž. Vypadalo to, že na ně chce zavolat. Představa, že by měl se svými 160 kily vyvinout nějakou akci na potenciální teroristku, ho musela vyvést z míry.
Zvedla jsem se znechuceně ze země. Černoch udělal krok zpět a nespustil ruku z obušku. Nahodila jsem naštvaný výraz, jako odezvu na buzeraci, a odešla jinam. Nevypadal, že by ho to uklidnilo.
"Prosím tě, musíš ty lidi tak znervózňovat? Víš, že Američani mají všechno i pro natvrdlé: jsou lavičky= můžeš sedět, nejsou lavičky=zákaz sedět."
Zatímco já musela nechtěně komunikovat s ostrahou, odcházela do lůna haly už druhá výprava. A my pořád nic. Znovu jsme tedy přistoupili k oné líbezné černošce s pasem i lístky. Zapištěla:
"Helou! Vítejte! Jak se vám daří?"
Strčili jsme jí lístky pod nos a ona ukázala rukou na to samé místo, kde mě málem zabásli.
"To nemá význam", obrátila jsem se na svého muže a hrdinně vykročila směrem za pokladnu, do míst, kde si chodili průvodci pro výpravy. Pokladní si mě přestala všímat a šveholila na dalšího návštěvníka: "Helou…"
Náš průvodce byl komunikativní starší pán a měl perfektní výslovnost. Kdybych anglicky uměla, tak bych mu rozuměla každé slovo. Nutno říct, že při této prohlídce se stačilo jen dívat. Je to opravdu luxusní, zrekonstruovaná moderní hala, se vším, co od takové haly žádáte. Po stěnách visely obrovské fotky těch nejvýznamnějších osobností Spojených států, co tady kdy zavítali- od herců, zpěváků, až po prezidenty a krále. Průvodce nám pyšně ukazoval zázemí pro takové celebrity- salónky a lóže, vybavené bary a secesním nábytkem. Přece by si Sean Connery na basketu nešel vystát frontu na pivo a párek! Tady mu udělají rautík.
Na ledu zrovna probíhal nějaký trénink a my na tribunách poslouchali výklad starého pána, který byl jistě zajímavý. Venku bylo ten den hezkých 16-18 stupňů, a tak by mě ani ve snu nenapadlo zapínat klimatizaci. V NY to tak nemají. Tady má klimatizaci každý, a tak jede pořád. To nezávisí na tom, jak je venku, nebo že jste zrovna hala s ledovou plochou.
Ale fakt je ten, že zažít tady basket s 20 000 fanoušky musí být docela mazec. Jestli se tu ještě někdy ocitnu, popřemýšlím…
Návštěva Madison haly měla pro mě a mého muže jazykový význam. Když jsme se následující dny ráno probouzeli, halasili jsme na sebe co nejlíbezněji:
"Helou! Vilkam! Havarjú?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 King Rucola | E-mail | Web | 17. září 2015 v 6:01 | Reagovat

No vidis! Ked ste dokazali "havarju", bol to jasny dokaz, ze ste neutrpeli ziadnu "havariu", ze vsetko bolo vlastne v poriadku, nie?
PS Uz saham a vytahujem obusok!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama