NY- kapitola 11.-Mraky drápat

11. září 2015 v 20:40 | Maryška |  Výlety
Koeficient mého štěstí na Brooklynském mostě prudce stoupal, rovnou řeknu- byla jsem u vytržení. Ta stará, visutá, a právě proto krásná stavba, klenoucí se ladně přes East River, se stala naší nedělní procházkou.

Tady je vlastně jedno, jaký je den, stejně jako na Karlově mostě- mám na mysli, co se davů, a hlavně národností týče. Nepoznám Japonce od Číňana, ještě tak Korejce od Korejky, a to jen možná, tak je budu označovat souhrnným názvem - Asiati. Neskrývám za ním nic hanlivého, jen aby se můj popis nějak hnul z místa. Asiatů tady bylo nejvíc ze všech, o tom není pochyb. Poznají se, mimo jiné, podle elektronické vybavenosti. Jedna stará paní, co sotva chodila, měla tablet tak velký, že mi nebylo jasné, jak ho unese. Když vše se šťastným úsměvem ofotila, pro jistotu si z něho zavolala. Možná měl taky aplikaci drobné létání, to kdyby babička potkala kaluž, tak aby ji přenesl.
Hustota obyvatel v NY je mnohokrát větší, než v jakékoliv asijské zemi, ovšem do ní se nezapočítávají turisti. Jenom na Brooklynském mostě potkáte půl Asie!
V roce 1994 došlo na mostě ke střelbě. Muž jménem Rashid zabil jednoho žida a další zranil. Jeho počínání bylo už v době, kdy většina blogerů ještě ani nevěděla, že budou na světě, označeno jako teroristický útok, a za to byl odsouzen na 141 let do vězení! Je ale hezký ten americký právní systém, když porotci tresty sečtou a vznikne z nich takové hausnumero! Jak se znám, mě by těch 141 let od dalšího terorizování určitě odradilo. A vidíte- spoustu dalších neodradí. Lidi jsou divní. Raději chtějí sto let sedět.
Na mostě jsme strávili spoustu času. Hlavně kvůli mně. Sluníčko svítilo, na květen bylo krásně teplo. Nemohla jsem se ho dofotit. Chtěla jsem svým malým foťáčkem příhodné značky Sony zapadnout mezi ta okolocvakající děla. Navíc je most dosti dlouhý. Nešli jsme ho tam a zpět. Pro mého muže je chození docela sprosté slovo. Přejeli jsme metrem, čili pod řekou, do Brooklynu, a vrátili se po mostě na Manhattan. Chci říct - na jeho nejatraktivnější a patrně nejnavštěvovanější část: Wall Street a přilehlé okolí.
Jižní cíp ostrova se mi líbil. Upravené parky, zeleň, sochy, památníky, zbytky přístavu, lidi polehávající na trávě, a nad tím- co jiného, než mrakodrap vedle mrakodrapu. Bankovnictví mi nic neříká. Z toho vyplývá, že jsem ze světoznámé finančnické čtvrti nebyla nijak unešená. Jiný názor měla ovšem horda Asiatů, tady bych si tipla na Japonce, u wallstreetovského býka. Je obrovský, tmavě hnědý, celý z bronzu, a neustále obležený turisty. Všichni si, nevím proč, chtějí sáhnout na jeho pohlavní orgány, které jsou dost obrovské, a tímto ochmatáváním dokonale vyleštěné. Patrně si myslí, že tím do nich přejde býčí síla a úspěšnost. U toho se fotí a nahlas smějí, a ženy si zakrývají stydlivě rukama obličej, ale stejně ochmatávají jako divé. Najdete ho na křižovatce Wall Street a Broadwaye.
Zajímavé bylo, že jsem v této části města mohla na prstech ruky spočítat chlápky v oblecích- ty, co bych tu čekala nejvíc- manažery či bankovní úředníky. Patrně vůbec nevycházejí ven. Sjedou výtahem z padesátého patra do mínus desátého, ke svému autu s tmavými skly, a vyjedou tajným výjezdem, u kterého stojí ještě tajnější ostraha. Nemůže to být nic jednoduchého, pracovat v barácích, kde leží takový poklad!
Mně bylo jedno, jestli jsou pode mnou zakopané zlaté cihly, nebo dolary, či kdo tu má vlastně účet. Celkově jsem si v NY docela slušně posílila krční obratle, zejména atlas a čepovec, neboť jsem měla hlavu neustále zakloněnou. Tam nahoře je totiž pořád co vidět. Úplně jako v lese. Když budete hledět jen před sebe, uvidíte sice ruch jedinečného města, ale to je jenom jeho jedna část. Hrozí zakopnutí, to ano, jenže kdo by se zaobíral maličkostmi? Na ulicích je tolik lidí, že vždycky spadnete na někoho.
Architektura, a nejen ta nahoře, je zde opravdu jedinečná. A na zdejší poměry stará. Když říkám stará, nemyslím tak stará, jak jsme zvyklí u nás, v Evropě, ale 100 a kousek je v Americe vážený stařeček. Když si ještě k tomu představíte techniku tenkrát a dnes, a kolik na ní zahynulo lidí, v době, kdy my ještě úpěli pod Rakouskem… Všichni ti přistěhovalci, co měli tím pádem práci, si mohli myslet, že staví novodobé pyramidy. Tomu bych se nedivila. A bez mimozemšťanů…
Až se zase jednou pohnou zemské desky a do NY se přivalí Tsunami, spláchne tu manhattanskou, tisíci mrakodrapovou placičku jako nic, a ty miliony tun zborceného železa, oceli a skla zůstanou jako memento. Jako připomínka toho, jak se my lidi snažíme dělat velké věci, a přitom jsme tak slabí. Anebo jednoho dne tento ostrůvek neunese svou tíhu a zajede do nitra Země, jako Atlantida. I se zlatým pokladem, který je zde zakopán v těch nejstřeženějších sejfech na světě. A zase přijdou zlatokopové, jako tenkrát, a budou hledat ty sejfy, a nikdo nebude stavět, protože všichni budou jen kopat a myslet si, že bohatství přináší štěstí…
A já budu říkat svým potomkům:
"To když ještě bejval Ňujórk, a já tam byla, to byly aspoň pořádný baráky …"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Robert | E-mail | 11. září 2015 v 20:52 | Reagovat

Hezky napsáno :-)

2 Baruschka | E-mail | Web | 12. září 2015 v 23:26 | Reagovat

Jupíí, další přiblížení :-)
Děkuji :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama