NY- kapitola osmá:Manhattan

8. srpna 2015 v 21:21 | Maryška |  Výlety
Protože jsem v Americe nikdy nebyla, nemohu říct, zda je zde troubení aut národním zvykem, ovšem newyorským zvykem to rozhodně je! Tak nervózní řidiče abyste pohledali.

Chtěla jsem cestou z letiště spát v taxíku, byla jsem příšerně unavená, ale nebylo to možné. Celou tu hodinu, co jsme jeli ve tří až pětiproudé silnici, to kolem nás troubilo, blikalo, svištěly brzdy i nadávky. Slyšela jsem je otevřeným okýnkem, a některým dokonce i rozuměla. Možná ne všichni řidiči nadávali. Někteří se třeba omlouvali, např.:
"Promiňte, pane, že jsem vás předjel zprava, příště už to neudělám!"
Nebo: "Jé, zapomněl jsem vyhodit blinkr, a nečekaně jsem vám vjel do cesty, můžete mi to prosím odpustit?"
Když přijede někdo, jako já, do velké a tak vzdálené země, nemůže dopředu znát náturu místních lidí. Musí ji poznat na vlastní kůži. Náš šofér, drobný Číňan, nedbaje cvrkotu dopravy kolem sebe, své autíčko řídil s bohorovným klidem. Před sebou navigaci- malou černou krabičku na předním skle, a na ní mapu, plnou zvláštních znaků, co vypadají jako rozsypaný čaj.
Když nám zastavil před domem, chci říct před jedním z těch skoromrakodrapů, abychom si vytáhli zavazadla, jen na malou chvíli ucpal ulici, která měla po obou stranách zaparkovaná auta. Na jeho hlavu se sesypala snůška nadávek z otevřených okýnek, divokých gest a nervózního troubení. Kde se tady všichni najednou vzali? A proč uprostřed noci tak vyvádějí? Nic si z toho nedělal. Usmíval se pořád stejně přívětivě. Vypadalo to, že stejně jako já, neumí anglicky.
V jedenáct večer NY času jsme se konečně dostali na pokoj a zcela vyčerpaní zalehli do postele pronajatého bytu ve 13. patře. Usínali jsme za nepřetržitého troubení a jekotu sanitek, a já si stihla před usnutím ještě pomyslet: jak v tom můžou ti lidi spát? Nebo se tady nespí? Město, kde se nespí…
První den, jak jinak, následoval průzkum města. A zde je nutné popsat zvídavému čtenáři uspořádání ulic, neboť nic pravidelnějšího a logičtějšího, než manhattanské ulice, jsem nikdy předtím neviděla. Američan potřebuje mít ve všem jasno, a tím myslím zcela jasno, dokonce tak jasno, aby to pochopil i ten nejnatvrdlejší. To je takový charakteristický znak, k němuž se budu vyjadřovat v dalších pokračováních.
Manhattan je, jak známo, ostrov, přibližně tvaru protáhlého oválu. Na výšku má něco přes 20 kilometrů, na šířku v nejširším místě něco pod čtyři kilometry. Neomývá ho však moře, jak jsem si doposud myslela, nýbrž vody tří řek. Proto se z něj jinak nedostanete, než obrovskými, mnohdy impozantními technickými výtvory, jinak řečeno mosty, s mnohaproudými cestami. Pod vodou jezdí i metro a ostatní doprava. Turista jako já si řekne- úžasná atrakce! Než tu začnete bydlet, a své dítě máte každý den přepravit třeba do školy. Pak na takovém mostě, nebo v tunelu, můžete strávit hodiny času a koeficient vašeho štěstí prudce klesá. Ale postupně.
Celý ostrov je protkán pravidelnou sítí ulic. Ze severu na jih vede dvanáct bulvárů- avenue, a rovnoběžně - víc než 180 streetů, první street začíná na jihu ostrova. Avenue a streety jsou na sebe kolmé a vytvářejí naprosto pravidelnou šachovnici. Z ní vybočuje pouze Broadway (byla tu už dávno před pravoúhlým uspořádáním) a jižní, původně osídlená část, s čínskou čtvrtí- ta má svůj vlastní systém a ulice nepravidelné, pojmenované jmény. Nějak do toho systému nezapadla, kdo ví, proč. Kromě tří avenue- Lexington, Madison a Park avenue, mají všechny ulice na ostrově pouze čísla! Broadway a Park avenue procházejí úplně celým ostrovem, a každá tudíž měří přes 20 kilometrů! Docela slušná túra, jako bych šla ze Šeráku na Praděd, přes Červenohorské sedlo. S tím rozdílem, že tady není absolutně žádné převýšení. Pokud kdy bylo, tak si ho zarovnali. Mrakodrapy přece nemůžete stavět do kopce. Ostrov je totální placka. Necítila jsem se na ní špatně jen proto, že všudypřítomnost mrakodrapů mi připomínala kopce… skleněné, ocelové, betonové… a musím uznat, krásné.
Pravidelnost sítě mírně narušuje Central park. Má, jak jinak, pravidelný obdélníkovitý tvar, 4 kilometry dlouhý a 800 metrů široký. Je to skoro jediná příroda, zhruba uprostřed ostrova, a z toho důvodu mu věnuji samostatnou kapitolu (nebo dvě, no, uvidím… ). Podle Central parku se při udávání adresy streety rozdělují na east a west.
Vypozorovala jsem si, že většina streetů, tedy kromě těch velkých, jako třicátá čtvrtá nebo čtyřicátá druhá, jsou jednosměrky- jedna vede zleva doprava, a ta nad ní naopak. Jako chodci mi to bylo jedno, ale kdybych tu jezdila autem, nevím, nevím…
U nás, když si s někým dáváte sraz, musíte říct:
"Přijď na roh Jana Michny z Otradovic a Elišky Krásnohorské."
Kdo si má zapamatovat takové názvy? V NY stačí říct:
"Na rohu třicáté (míněna street) a třetí avenue." Není možné se nepotkat.
My jsme bydleli mezi 2. a 3. avenue, na 30. street, což značí ne úplně daleko od srdce a centra. Pokud ovšem lze na Manhattanu něco označit centrem. Po obědě, když se ulice zaplnily, jste mohli, co do počtu lidí, všechny ulice přirovnat nejméně k Václaváku. O množství aut radši ani nemluvě. Nikdy, ani v noci, nekončící proudy aut, všude semafory, a to nepřetržité troubení! Ne takové, jako když druhému vjedete nečekaně do cesty a on se lekne. Ne - tady je to sport, zábava, pozdvižení… patrně z doby, kdy to tady osidlovali temperamentní Italové, jinak si to neumím vysvětlit. Stačí, abyste se na zelenou nerozjeli hned v první vteřině, co vteřině, půlvteřině, vlastně teprve svítí oranžová, a už nejméně dvě až tři auta za vámi spustí takový ryk, až vám vyvstane po těle studený pot. Mně by teda vyvstal. Přinejmenším by mi chcípl motor.
Za týden, který jsme tu strávili, jsme prošli pěšky napříč všemi bulváry, a pochodili množství streetů. Ke konci už jsme pro úsporu času jezdili metrem. Dopravit se z naší třicáté street do Central Parku na padesátou devátou byl docela kus. Vstávali jsme o půl osmé, na pokoj se vraceli kolem jedenácté v noci, a ani tak nebylo možné stihnout atrakce, které jsme si předsevzali.
Některé avenue vedou přes celý ostrov a měří třeba 20 kilometrů! Místy se stane, že je pravidelné síťování narušeno větším, volnějším prostorem, u nás mu říkáme náměstí, a to pak má své jméno, jako třeba Madison, Union, Times square…
Co na Manhattanu nelze minout, a je doopravdickou krční žílou, je Pátá avenue. Obchodníci z celého světa se na ní honosí tím nejdražším zbožím, v popředí je samozřejmě móda a kosmetika nejznámějších značek. Kolik tady stojí metr čtverečný pronájmu, ani nechci vědět.
Měla jsem v úmyslu podívat se, přirozeně v nějaké boční ulici, ne na Páté, na typické "americké hadříky", mám na mysli oblečení, které je úplně odlišné od naší, evropské módy, takové ty bláznivé a výstřední úbory, do jakých se odívají zdejší černoši. Narazila jsem na mrakodrap HM a našla v něm triko, jaké jsem si pořídila nedávno v háemku v Olomouci. To mě odradilo a s nakupováním jsem skončila. Tím nechci říct, že by zde nebylo co koupit, probůh, to ne! Oblečení si tu můžete pořídit v obrovských hadrárnách na každých snad deseti metrech, zhruba za ceny, co u nás. V přepočtu na průměrný plat obyčejného Američana si ho však on pořídí čtyři až šestkrát levněji, než my.
To samé platí o jídle. Ovšem stravování na Manhattanu zasluhuje zvláštní kapitolu, ale o tom až příště.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kiwi | Web | 8. srpna 2015 v 21:48 | Reagovat

Tak trochu nechápu, proč je tento článek mezi Tématy Týdne...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama