Když nemyslím

18. srpna 2015 v 22:51 | Maryška |  Výlety
Už se vám někdy stalo, že jste přišli na nějaké místo, a tam do vás začal pumpovat proud jakési nepopsatelné energie, a vy jste vůbec netušili, co to je, ale bylo to krásné?


Takovým místem, které mě nutí chodit na něj zas a zas, je Vysoká hole- druhý nejvyšší vrchol Jeseníků, ležící v těsném sousedství Praděda. Už ten ženský rod! "Ta" hole… a jak je Vysoká…! Významná menšina jesenických tisícovek má jméno ženského rodu. Ostatní jsou zřejmě podle vzoru: ten kopec.
Co mě na tom kopci ženského jména mohlo oslovit? Stromy tu nejsou, vrchol je vlastně úplně plešatý, ještě plešatější než Praděd. Rostou tu jen jakési podivné trsy trav, na takových malých kopečkách. V těch kopečcích to bude! Měla jsem z nich od první chvíle neodbytný pocit, že mě lákají lehnout si na ně, a jen tak civět do nebe.
Přečti si, Maryško, něco o ní, řekla jsem si, ten duch může souviset s historií! A taky že jo. Plochost vrcholu lákala už Hitlera za druhé světové války. Nepodezírám ho, že by měl stejné senzitivní myšlenky jako já, ten tu chtěl úplně sprostě vybudovat přistávací plochu pro tu svoji Luftwaffe, a k tomu, pro sichr, radarovou základnu. V padesátém roce minulého století tady havarovala Dakota, malé letadýlko s 27 pasažéry. Jednoduše narazili v mlze čumákem, a světe div se- přežili to! Tedy kromě posádky. To máme další duchy. A nemohu opominout, že východní svah zčásti tvoří Velká kotlina neboli unikátní botanická zahrada. Kytičky zajisté mohou též vytvářet nějaké fluidum…
Vrchol hole je sice holý, ale není to tak úplně přesně řečeno. Stojí tu stará dřevěná bouda, a jako pozůstatek válečné činnosti betonový bunkr. Spíše jeho torzo. A třetí objekt je hodně starý- hraniční kámen, který historicky odděloval Moravskou zemi a Slezsko. Mlelo se toho tady docela dost!
Letos jsem se skoro pevně, čili ne moc pevně, rozhodla, že na holi přenocuji. Právě v tom bunkru. Zdálo se mi to výhodné kvůli větru, který tady neustále duje. Bunkru sice chybí střecha, zato uvidím krásně na oblohu, a můžu všechny ty duchy radostně vnímat! Ráno pak bude zlatý hřeb: východ slunce.
Taková věc se ovšem musí technicky promyslet. To není jako vyjet si na výlet do zoologické zahrady a koupit vstupenku. Abyste byli na takové hoře před svítáním, musíte odněkud vyjít, nejlépe v noci. Ale z kterého směru? Od Ovčárny? Copak o to, ta je odsud kousek, ale jak se dostat v noci na Ovčárnu? Nebo od Skřítka? Ten je od hole vzdálenější, a od nás docela kus. A mám se odvážit sama? Nebo seženu podobného blázna?
Mé rozhodování uspíšila jedna moje známá. Ona to tak úplně moje známá není, viděla jsem ji vlastně jednou. Ale doslechla jsem se o ní, že dělá sama noční přechody Jeseníků. Safra, když to dělá sama, znamená, že se nebojí. Její věk jsem si prvně otipovala na 60 a kousek, což je pořád o dost víc, než ten můj. Můj odhad nebyl správný. Jak mi pak prozradila, má 68. Tato Eliška mi před pár dny zavolala a zeptala se:
"Nechceš jít se mnou noční přechod ze Skřítka na Praděd? Jsou teď jasné noci a dost teplo."
Tomu říkám přitáhnout si energii! Eliška už měla zkušenosti, tak program naplánovala ona. O půlnoci vyjedeme autem, na Skřítku budeme za třičtvrtě hodiny. Před svítáním dojdeme na Vysokou holi. Tam si na chvíli lehneme, v 5.38 zažijeme východ slunce a vydáme se zpátky. Krásný plán, beru.
Tu noc z pátého na šestého srpna, mimochodem jsem měla narozeniny, bylo jasno, a měsíc svítil jako blázen. Když jsme na Skřítku zanechaly auto a statečně před jednou hodinou vyšly, bylo příjemné teplo. Tu trasu dobře znám, samozřejmě za světla. Nebylo v mém životě mnoho vycházek, které bych šla v noci, a ještě k tomu v lese. Rozhodně jsem se vždycky bála.
Tentokrát to bylo jinak- ani mě nenapadlo, že bych se měla bát. Bylo to všechno tak zvláštní, tajuplné. Hluboké ticho. A navzdory svítícímu měsíci tma. Baterkou si svítíte pod nohy. Nikdy jsem si za bílého dne nevšimla, kolik kořenů, prohlubní a výstupků musím překročit. Ve hře světla a stínů les vypadal jako hodně slušná překážková dráha.
Když jsme strmě stoupaly na Ztracené skály, musely jsme si svítit i na značky. V té tmě se nějak ztrácely… A těch pohybujících se stínů! V jednu chvíli to těsně vedle mě zadupalo… Lekla jsem se, a baterkou namířila do křáku. Bohužel, můj model byl poněkud slabší, svítila mi sotva pod nohy. To byl určitě kamzík, napadlo mě. Úchyla jsem vyloučila. Ten by přede mnou nejspíš neutíkal, a navíc - který psychopat by lezl do nadmořské výšky, kde pravděpodobnost potkat šikovnou ženu, jako jsem já, je téměř nulová? I když, dneska by měl štěstí…
Jakmile jsme se, po hodině a půl, vyškrábaly na Ztracenky, bylo nejhorší za námi. Pak už jen mírně stoupáte. Chvíli stále lesem, ale jen chvíli, neboť celoroční vítr a slota začnou smrky zmenšovat, různě degenerovat, až se neobjevují jako les, ale jako malé nepravidelné skupinky, nebo dokonce jako samotáři. Přes den jsem z těchto bizarních kusů unešená, a mám je stokrát ofocené. V noci vypadají jako strašidla, ještě se hýbou, a tak mírně šustí…
Takto se vyšplháte k hlavnímu hřebeni. Tam nahoře jdete už jen podél borovicové kleče. Nejdřív je vysoká jako člověk, a čím víc se přibližujete k Nejvyššímu (tak označuji Praděd, aby nedošlo k nějakému omylu), stává se nižší a nižší, až na konci vymizí úplně…
Ve tři ráno jsme došly na Jelení studánku. Ve dne je to oáza, kde si můžete slastně poumývat tělo. Jinou hospodu nepotkáte, tak si rádi načepujete do petky živou vodu místo piva, posvačíte svačinu z domova, a jdete dál.
Kupodivu, i ve tři ráno jsme se rády osvěžily. Noc byla tak vlahá a teplá… Eliška si spořádaně vytáhla chleba doma namazaný. Zhasly jsme baterky a poslouchaly to ticho. Do těchhle výšek už nedolehne žádný lidský zvuk, a ptáci v tuhle hodinu ještě spí. Ticho bylo tak mocné, že mi pronikalo až do kostí. Tady, na nejvyšších vrcholech široko daleko, jsem si připadala jako na návštěvě. Vnikla jsem tu, a nelze jinak, musím se chovat potichu, jako myška. A ty hvězdy! Tolik, a tak blízko, stačilo by jen natáhnout ruku…
Dlouho jsme ale neseděly. Nohy byly unavené a mohly by ztuhnout. Ve třinácti stech metrech je počasí hodně nevypočitatelné. I přes den ucítíte, jak v tomto místě klesne teplota, začne víc foukat, a někdy dokonce i pršet. Tu noc to fungovalo stejně, naštěstí bez deště. Navlékly jsme si bundy.
Od Jelení studánky už není převýšení tak velké. Kleč pomalu ustupovala, řídla, nebylo nic, co by stínilo. Ještě před Vysokou holí jsem zhasla baterku. Stejně skomírala. Měsíční světlo k chůzi plně dostačovalo, aniž bych zakopávala o kameny. Na obzoru začaly mizet hvězdy. Bylo jasné, že za chvíli začne svítat.
Na Vysokou holi jsme došly ve čtyři hodiny. Každá jsme si našla místečko. Tady to není nic těžkého, místa je habaděj. Vlídnost noci byla tatam. I ve spacáku jsem se klepala zimou. Tak jsem jen vnímala ty mizející hvězdy a příchod světla. A ty kopečky, které jsou prý jen tady a na Islandu, a proto jsou tak vzácné, a které mě tlačily všude možně. Rosa byla tak silná, že jsem měla batoh úplně mokrý.
Po hodině jsem se postavila a vytáhla si chleba z domu. Byl čas snídaně. Tělo nebylo příliš odpočaté, ale věděla jsem, že se musím "nahodit", a šlapat těch deset kilometrů zpátky k autu. Sluníčko je však mocný čaroděj. Umí vyčarovat nádherné scenérie- tedy ony už tu byly dávno, ale čerstvý ranní paprsek, to je jiná… Jak jsem objevovala stále nové a nové obrazy, barvy, zvuky, ani jsem si nevšimla, jak rychle jsme nakráčely ke Ztraceným skalám. To už bylo čtvrt na devět a nohy hlásily své. Na chvíli jsme si ještě sedly a posvačily. Začínal se horký letní den, mouchy a komáři vylízali z děr. A pili nám krev…
Na Skřítku měli po ránu uvařenou výbornou česnekačku, jak ji mám ráda- s čerstvým žloutkem a chleba zvlášť. A pak už jen hopnout do auta a neusnout za volantem. Prozaické završení navýsost romantického výletu: JIN a JANG…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama