NY-kapitola šestá: mraky

21. července 2015 v 21:05 | Maryška |  Výlety
Že z takové výšky uvidím vlny na moři, jsem nečekala! Musely to být vlny, co jiného by to bylo. Z té výšky se jevily spíše jako vlnky, a ve skutečnosti byly určitě jako dům.

Nakonec musím uznat, že bylo hezké sedět u okýnka. Obávala jsem se šedivých neprostupných mraků, slunko někam zalezlé, ale to je přece hloupost. Slunko nemůže být nikam zalezlé. Slunko je přece pořád, obzvláště tady, nad mraky. Obávala jsem se houpajícího se letadla v divokém větru, občas se propadnuvšího o sto metrů níž, až se mi z toho bude dělat špatně jako na kolotoči, lidi budou vzdychat, a já řvát hrůzou. Nic takového. Letadlo si letělo klidně, svou téměř nadzvukovou rychlostí, a pod námi se válelo pár mraků, s prosvítající modrou barvou oceánu.
Neměla bych se nechat ukolébávat zdánlivou plynulostí letu, jsem přece v letadle, a tudíž - teroristická hrozba stále existuje! Plné letadlo všelijakých arabsky vyhlížejících tvorů, kteří se jen tak, lážo plážo, procházejí dopředu, dozadu… Kousek ode mě se postavil do uličky udělaný statný muž, a s ním malá, tlustá ženština. Bavili se s řadou čtyřsedadel uprostřed a mluvili jazykem, který mi nepřipomínal žádnou řeč. Proč se tady shromažďují? Jsou celí opálení, oblečení do kvalitních látek, možná hedvábí… lákalo mě si sáhnout. To budou ti Arabi, před kterýma mě varovali. Je jich tady tak třetina letadla, mladí, staří, děcka. Teď se k záchodu postavil jeden z nich a pomalu a soustředěně si prohlížel lidi v naší zadní části. Nezkoumá terén? Nebo různá nebezpečenství, než jeho kumpán vpředu přepadne pilota, a tenhle vytáhne samopal značky Kalašnikov, abychom všichni pochopili, že je letadlo přepadeno. Letušky už jsem chvíli neviděla, ty budou jsou vzadu svázané do kozelce, z toho se prý ani cvičená letuška nevymotá. Přemýšlím si tady nad obláčky a na teroristy zapomínám.
V tom ze záchodu vyšel jiný pasažér a podezřelý terorista šel místo něho. Že by si jen krátil dlouhou chvíli, jako já pozorováním, než se záchod uvolní? Neměla bych být tak podezřívavá.
Zaměřila jsem se radši na pohled z okna. Je ale krásný ten modrý oceán z vrchu! Bílé, sluncem ozářené obláčky plují hustě nad ním, jako nikde nekončící kopičky sněhu, tu řidší, tam hustší, jakoby jen čekaly na to, až odněkud vyběhnou děti a udělají si z nich sněhuláky. A naše letadlo se vznáší ještě o kus výš nad tím vším. V tom prostoru se pohybujeme velmi pomalu. Jako bych jela krajinkou třicetikilometrovou rychlostí a kochala se okolím. Obrazovka tabletu ukazuje výšku 11,5 kilometru, rychlost 840 kilometrů za hodinu, a teplotu mínus čtyřicet! Ještěže sedím vevnitř. Vypadá to tady spíše jako na polárním kruhu, jen tučňáky nevidím, nebo jako když u nás napadne hodně sněhu, na náměstí přijede odhrnovač, a na několik míst nahrne takové velké hromady. V dálce, tam co jasně vidím zakulacení zeměkoule, je už jenom bílo. Jen místy z toho bíla vystupuje pár vyšších mraků, jako nějaké pohoří.
Už tomu rozumím, co vidí pilot na létání. Podezřívala jsem ho, že je podobný teroristovi- fascinován obrovskou mocí nad obrovským strojem, jakou nemá žádný jiný živočich na této planetě! Ale bude v tom i něco jiného- uchvácení tou nesmírnou krásou, jakou vidí za svým sklem, to něco nad mraky, co ani neumím popsat slovy, snad energie, která prostupuje pláštěm letadla přímo do srdce. Jako když já si vylezu na kopec a nemůžu uvěřit tomu, že něco tak krásného je možné stvořit. S tím rozdílem, že když já spadnu, tak si maximálně zvrtnu kotník.
Letadlo šlape jak hodinky, vůbec necítím, že se hýbe. Voda v poháru přede mnou se ani nehne, a já přemýšlím nad tím, proč myslím na katastrofy. Ale je to tak. Přes všechnu tu krásu si přeju, abychom už dosedli. Nejlépe na Kennedyho letišti. Snad se na něj trefíme. Kdybych aspoň mohla usnout! U nás už je hluboká noc. A tady, na palubě letadla Air Berlin, šest večer…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Malkiel | E-mail | Web | 21. července 2015 v 21:43 | Reagovat

Hezké počtení. Jako notorický zápecník fixovaný na českou kotlinu si rád přečtu povídání o cestování po všelijakých Tramtáriích.
Kromě jiného mne též zaujala zmínka o chytání lelků v tvém profilu. Chytání lelků je totiž mojí mimořádně oblíbenou činností a zcela nekriticky musím prohlásit, že jsem v tom fakt hodně dobrej.:-)

2 jesenickamarishka | Web | 21. července 2015 v 22:11 | Reagovat

[1]: při frekvenci tvého psaní, promiň, ale na chytání lelků nemůžeš mít čas!

3 Malkiel | E-mail | Web | 21. července 2015 v 22:31 | Reagovat

[2]: Ono je to psaní též určitým druhem lelkování, neboť píšu poměrně nenáročně. ;-)
Navíc jsem své pracovní obživné úsilí již snížil na minimum, tudíž mohu krásně lelkovat místo práce.:-D

4 jesenickamarishka | Web | 22. července 2015 v 18:00 | Reagovat

[3]: mohla bych říct, že ti to závidím, ale neřeknu to. zbytečně bych pokoušela osud, nebo svého Anděla- či kdo nade mnou vlastně bdí. někdo to musí být.
jsem ráda, že se ti mé blbostičky líbí.

5 Malkiel | E-mail | Web | 22. července 2015 v 21:33 | Reagovat

[4]: A co bys mi měla závidět, kdybys teda jako závidět chtěla?;-)

6 jesenickamarishka | Web | 22. července 2015 v 21:58 | Reagovat

[5]: no přece to, že nemusíš dělat 40 hodin týdně, jako já, a nepřijdeš z nich vyflustaný jak borůvka, a máš tudíž síly na psaní!

7 Malkiel | E-mail | Web | 22. července 2015 v 22:45 | Reagovat

[6]: Ale když jsem kdysi dělával třeba 80 hodin týdně, tak to bys mi asi nezáviděla, že? ;-):-D
Teď už holt pracuju pouze sám na sebe, tak si mohu dovolit pracovat jen na čtvrt plynu.;-)
Ale i tak jsem z těch zhruba 20 hodin týdně taky někdy dost vyflusanej.:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama