NY- kapitola třetí: Schwechat

17. června 2015 v 23:02 | Maryška |  Výlety
Schwechat je klasickou vizitkou Rakušanů. Nevím, jak to v téhle zemi dělají, co učí děti ve škole, ale tady prostě nepořádek neuvidíte.

Naopak. Všechno se jen blyští- záchody, hospůdky, obchody, všude řád a systém. Ve službách nečekají na to, co by si zákazník mohl vymyslet. Vždycky vás předběhnou- už to ví za vás, dopředu. Vy si ještě nestačíte uvědomit, co si vlastně přejete, a oni už vám to nabízí. A vždycky příjemně.
Přijeli jsme dvě hodiny před odletem, to víte, venkovani. Nechtěli jsme mít stresy. Nemít stres z létání byl můj naivní předpoklad. To se rozhodně nepodařilo splnit. První místnost, kterou jsem na letišti navštívila, byla toaleta. Pak jsme si šli hned odbavit kufry. Netečná a mírně nevrlá mladá dívka ze své práce asi neměla moc radosti. Když jsem se svou lámanou němčinou žádala opakovat informaci, a ještě jsem se u toho snažila přívětivě usmívat, ona stejně rychle, a stejně potichu zopakovala složité souvětí, obsahující nejméně dva minulé časy, dvě věty hlavní a tři vedlejší. Přemýšlet nad tím, zda se jedná o perfektum či plusquamperfektum, bylo zbytečné. Opustila jsem důvěru ve své chabé znalosti němčiny a jala se vše ukazovat rukama a tělem. Otrávená slečna pochopila, že hovoří s absolventem zvláštní školy a kufry nám odbavila. Následovala promenáda po bezcelní zóně - voňavky a alkohol. Pro mého muže vynikající zábava, zjišťovat, jak to vyjde "na naše", pro mne prodlužování utrpení. Ani Dior nepomohl.
A pak nastala ta hodina há, kdy jsme byli vpuštěni do kontroly těla a kabelek- bezpečnostní rámy, sundat opasky, šátky z krku, nohy rozkročit, ruce na kapotu…!! Nee, to jsem si popletla…! Ale účinek na mě to mělo stejný. Pak procházíte kolem dalších celníků a všichni na vás zkoumavě hledí. Říkala jsem si: to budou ti, co na mě ukážou prstem a řeknou:
"Dozadu do kabiny, svlíknout donaha a předklonit! Kontrola tělesných dutin!"
Panebože, jen ať si mě nevyberou! Pud sebezáchovy velel: tvař se netečně, neutrálně… vzpomněla jsem na radu svých dětí:
"Hlavně se tvař jako ostatní, ne tak trapně, jak to děláváš, zbytečně se neusmívej, a už vůbec ne tak pitomě, jak si zvyklá, a hlavně - na nikoho nemluv! Nebo vás do té Ameriky nepustí."
Zdá se, že tento úkol jsem splnila dobře, a nyní už přede mnou byl jen ten pojízdný tunel, ta harmonika s motorem, co s ní přijedou těsně k letadlu a ono ji přicucne k sobě, jako nějaká pijavice. Možná bych se mohla zeptat té povinně se usmívající letušky, jestli to letí do ňujórku. Ale to už mě zezadu tlačil můj muž, abych zbytečně nekoukala a hleděla najít sedadlo. Nevím, proč se tak hnal, však to je jako v kině- každý má svou místenku.
Vnitřek letadla na mě skutečně udělal dojem kina. Větší místnost, po obou stranách, tedy u okýnek, dlouhá řada dvousedadel, uprostřed čtyřsedadla. Co mi teda určitě neuniklo, byla skladba lidí. Těch ras! Našla bych tu skoro všechny, jeden dokonce vypadal jako indián! Jen bělochů bylo nejmíň. A je to tady, řekla jsem si, když jsem dosedla na své místo u okýnka. Není možné, že by některý z těch muslimů nebyl terorista. Jejich ženy byly zahalené do těch jejich dlouhých hábitů. S sebou měli plno děcek- od miminek, až po puberťáky. To budou ti sebevražední atentátníci, nebo dokonce celá skupina. Mají s sebou mladé, aby viděli, jak se to dělá. Jenže, došlo mi, proč by jim ukazovali, jak se to dělá, když vyletíme do luftu všichni? Ani stupidita této myšlenky mi nezabránila všechny kolem sebe nadále a ostražitě pozorovat.
Co ten černoch vedle mě přes uličku sní, na to teda nevypadá! Hubený je jak lunt, a přitom žvýká jeden sáček bonbónů za druhým. A u toho se pořád zubí! Stoprocentně si něco šlehl. Přece nemůže být pořád v pohodě, notabene když ještě k tomu sedí v letadle! Všichni černoši jedou v drogách...
Konečně se to všechno spustilo. Letušky obešly pasažéry a zkontrolovaly, zda jsou připoutaní. Příjemný hlas z rozhlasu vydával německé, nato anglické pokyny, co dělat a nedělat, zřejmě po letecké katastrofě, nevím, nerozumím tak dobře. A pak to nastalo: letadlo udělalo jakousi okružní jízdu po letišti, takovou promenádičku, a najednou se příšerně rozfofrovalo. Sevřelo se mi hrdlo, žaludek začal stoupat nahoru a tělo se přimáčklo k opěradlu. Zavřela jsem oči:
"Panebože, já ještě nechci umřít! Dovol mi vidět aspoň ten blbý ňujórk!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 King Rucola | E-mail | Web | 18. června 2015 v 4:29 | Reagovat

To si dopadla este vyborne. Ked som ja letel prvy raz do "njujorku", tak lietadlo vtedajsej firmy "Pan American", neviem, ci este vobec existuje, malo zdrzanie SEST hodin. A to nas uz nepustili z neho von. Sest hodin som presedel v lietadle, co malo nejaky problem. Tak som  ten americky kontinent videl potom len ako svetielka niekde dole, otraveny ako sirota...
(Letusky uz medzitym uplne usmudlane, sandvice zvlhnute, nalada pod psa...)
(Vytuzena navsteva toalety sa rovnala absolutnej hroze, pre hovno nebolo prakticky kam slapnut, to slavne Kennedyho letisko!) (O jazde nocnym Bronxom radsej pomlcim.)

2 jesenickamarishka | Web | 18. června 2015 v 22:18 | Reagovat

[1]: no vidíš, Rucolo, jaké máš zážitky. já ty moje teprve začala, tak jestli vydržíš...

3 King Rucola | E-mail | Web | 19. června 2015 v 10:24 | Reagovat

[2]: Vydrzim. A uz dobredu sa desim, v pripade, ze Tvoja navsteva dopadla tak negativne, ako moja. (Dufam, ze nie, ale tesim sa na pokracovanie...)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama