NY- kapitola první: odlet

2. června 2015 v 22:03 | Maryška |  Výlety
Když oznámíte svému okolí, že odlétáte na dovolenou do USA, spustí se na vás příval informací. Například moje kadeřnice:
"Mám jednu klientku, ta byla ve Státech už dvakrát, a hrozně byla zklamaná letem!"


V životě jsem letěla jednou jedinkrát a rozhodně to nebyla láska na první pohled. Už tenkrát jsem se rozhodla, že vlastně vzdálenější země nepotřebuju vidět. Potajmu samozřejmě, to je takové to nalhávání sama sobě, že nejsem zbabělec. Z letu do New Yorku jsem měla opravdový strach. Sípavým hlasem jsem našla odvahu zeptat se kadeřnice, co vlastně ona žena viděla na letu tak strašného.
"Protože Američani jsou hrozně ujetí na klimatizace. Pouští je dokonce i v letadle, takže ta moje klientka strašně vyzmrzala! Říkala, že se z letadla vrátí každý, ale úplně každý nachlazený!"
Přišla jsem domů a okamžitě ohlásila svému muži, že do příručního kufříku si nesmíme zapomenout vzít čepici, pletenou šálu a teplé ponožky, neboť Američani jsou střelení a ubohým klientům pouští navrchu klimatizaci. Můj muž si sundal brýle, odložil noviny, zadíval se na mě, a klidným hlasem pronesl:
"V těch deseti kilometrech, co asi poletíme nad Atlantikem, bude nejmíň mínus třicet. V tom nám určitě klimu pouštět nemusí. A navíc letíme s Air Berlin. To nejsou žádní Američani."
Ne, že by mě to uklidnilo, naopak. Představa takových mínus, a ještě k tomu ty kilometry, to mě znervóznilo ještě víc, a šla jsem si vybírat vhodné zimní oblečení do toho malého kufříku, co mi dovolí vzít si s sebou na palubu.
Nebo můj kamarád. Úplně ze všeho nejdřív ho zajímalo, se kterou společností letíme. Potřeboval nutně zjistit statistické procento havárií, v poměru k jiným společnostem. Výsledek čehož mi považoval za důležité oznámit. Do toho vzpomněl jakousi nedávnou leteckou katastrofu, naštěstí pro nás, jak zdůraznil, jiné společnosti. Dále po mně žádal časy, čísla letů, a místo přestupu. Bude náš let on-line sledovat. Udělalo se mi nevolno.
V práci mi kolegyně každičký den připomínaly, kolik dnů mi zbývá do odletu. Takové nedobrovolné odpočítávání. U toho se mě žádná nezapomněla zeptat, jestli se snad nebojím létání. Co jsem měla říct? Přiznat se, že už se loučím se životem? Ne, že bych se do New Yorku netěšila, to bych snad byla blázen, ovšem z představy devítihodinového letu, s přesedáním v Düsseldorfu, čili čtyři vzlety a čtyři dosedy, z toho jsem měla osypky. Poručila jsem si, že budu na let myslet až těsně před ním. Jenže to nějak nešlo. Lidi na mě neustále dotírali:
"Kolik času máte na přesedání? Jenom 40 minut? Není to málo? A stihnete to? A budeš sedět u okna?"
Proboha, jak mám vědět, jestli to stihnu, když jsem nikdy nebyla na letišti v Düsseldorfu? Netuším, jak může být daleko z jednoho letadla do druhého. To snad musí vědět prodejci letenek, a ne já! V noci jsem se vzbouzela zpocená představou, že nám uletěl spoj. Úplně nejlepší otázka ze všech byla: nebojíš se, že spadnete?
Krucinál, samozřejmě, že z celé návštěvy té americké země mám největší strach z toho, že spadneme! Přece když spadnu do Atlantského oceánu, i když použiju přesně tu nafukovací vestu, jak mám, a jak jsem to viděla ve filmu, tuším americkém, kolik stupňů může mít květnová voda? V duchu jsem se vracela k Robinsonovi, mé oblíbené četbě na základní škole, a viděla se s vyprahlými rty, v záchranné vestě a na kusu zbytku křídla společnosti Air Berlin, jak doplavu k neznámému ostrůvku v Atlantiku, na který ještě lidská noha nevstoupila. A tam budu bojovat o holý život, učit se rozdělávat oheň, lovit rybu, vyrábět oštěp a stavět z klestí obydlí. Až by mě tam za několik let našli, nepoznali by mě. Pravidelně obarvované vlasy by dostaly svou přirozenou, už ani nevímjakou barvu, nejspíš šedivou, to z toho pádu letadla, pěstěné ruce by zhrubly z obstarávání obživy. Malovat bych se mohla tak akorát popelem z ohniště, to když budu v noci vyrážet na lov. Začala by mi fungovat ta část mozku, kterou máme vývojově stejnou ještě s plazy, a řídila bych se výhradně intuicí. Opálené a svalnaté tělo bych odívala do sporého, z lýčí upleteného šatu. Ještě, že umím plést…
Do hlavy se mi vkrádala ještě jedna nutkavá představa, z jiného amerického filmu: co když budou v letadle teroristi? Celý svět se bojí muslimů, je snad na tom něco divného, že se bojím taky? Moje fantazie pracovala na plné pecky. Nikoli z toho, že bych byla bázlivý člověk, ale díky mému neuvěřitelně zvídavému okolí. Jediné, co jsem věděla, bylo, že budu sedět u okýnka. Ale k čemu mi to bude platné, když mě stejně zabijou teroristi?
Začala jsem se doopravdicky bát.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama