NY-kapitola pátá: nad Atlantikem

29. června 2015 v 22:26 | Maryška |  Výlety
Jakmile jsme dosedli v Düsseldorfu na zem, vypotácela jsem se, pravděpodobně bledá jako stěna, ven. Sice na pevnou zem, ale to mělo být jen nakrátko. Těch čtyřicet minut, co jsme měli mít na přestup, a zaplaťpánbu měli, zase nebylo tolik.

Přechod chodbami, snad kilometr dlouhými, nás celkem srozumitelně navigoval na to správné letadlo. Už žádné rámy, kontroly, jen podezřívavé pohledy celníků, nehybně stojících, kterým jsme ukazovali palubní lístek, a oni se i tak tvářili děsně vážně. Ani se na ten můj nepodívali! Poslušně jsem jim ho ukázala, protože ho ukazoval Arab přede mnou, i s celou svou početnou rodinkou. Jim to kontroloval pečlivě, a mně ne! To je mi nějaký pořádek? Copak jsem nějak méněcenná? Že nemám ten dlouhý plášť, a na ruce pět zlatých prstenů?
I v tomto letadle jsem seděla u okýnka. Takový masochismus. A zase stejná procedura. Parade marsch po letišti, tady trochu kratší, Němci si zřejmě nepotrpí, ani dechovka nehrála, a pak ten příšerný fofr, a odlepení se od země, moje zavřené oči, a modlitby ke všem svatým, na které nevěřím. Maminkóóó!
A do toho vtipně můj muž:
"Bojíš se?"
Chtělo se mi zařvat na celé letadlo:
"Já nechci letět přes žádný Atlantik! Já bych chtěla jít na procházku na Vysokou holi, tam není takový kravál, a rostou tam kytičky, a ne abych tady protlačovala žaludek střevama!!!"
Ale nevykřikla jsem to. Nevydala jsem ze sebe vůbec žádný hlas. Jen v duchu jsem si opakovala: uklidni se, je to dneska už podruhé, už si vlastně zkušená letkyně. Dělej, že nic, jsi pozitivní člověk, vyrovnaný, tohle letadlo nemá spadnout do Atlantiku, pilot má určitě zkoušky na takovou krávu, nebo přinejmenším létací kurz u pracáku, však aji ty můžou být kvalitní, tak dýchej zhluboka, nádech, výdech…
Jak se celý ten úvodní šrumec zklidnil, poskládal se i můj žaludek, a já začala zkušeně prozkoumávat tablet před sebou. Pravda, trajektorie našeho letu byla poněkud delší, než minule, asi tak o pět tisíc kilometrů a sedm hodin, ale tím se přeci nebudu zaobírat. To jsou maličkosti. Budu pozorovat lidi. Jaká náhoda- zase vedle nás přes uličku sedí černoch! A vypadá, že letí sám. Vedle něho jsou všechna tři sedadla volná.
Tohle letadlo je o dost větší, než to z Vídně. Domnívala bych se, že bude plné, ale nebylo tomu tak. Spousta sedaček zůstala prázdná. Amerika zřejmě dneska nefrčí.
Po nějaké době vidím, že letušky v obou uličkách začínají něco rozvážet na takovém vozíčku, co se přesně na milimetr do té uličky vleze. To bude jídlo. Co můžu v takovém zaoceánském letadle dostat? Stoprocentně to bude nějaký blaf, plný éček a konzervantů- pomeranč, připomínající pomeranč jen oranžovou barvou a kulatostí, přitom vypěstovaný pod španělskou žárovkou, a ze speciální směsi, která vůbec není hlínou, ale vyvinuli ji špičkoví inženýři. Jenže můj žaludek hlásil, že už několik hodin nejedl, a dal by si cokoliv. Jedna letuška, vypadala spíš jako skinheadka, opustila vozík v přední části letadla, a s umělohmotnou miskou se blížila k nám. Zdálo se, že jde ke mně. No tohle, co mi může nést? Tak ne, špatná trefa-nebylo to mně, ale sousedu černochovi - extra speciální jídlo. Jenom jemu, nám ostatním ne. Arabi mají přednost, černoši mají přednost, no zvykej si, Maryško… aspoň se podívám, jak vypadají prominentní porce. Černocha vůbec nezajímalo, že na jeho misku hloupě civím, a labužnicky si ji začal rozbalovat. Jídlo bylo bez masa- aha! To je ten fígl- pán je vegetarián! Tak, a teď se pozná, jestli nejsem diskriminovaná!
Jakmile dorazil vozík s letuškami k nám, skinheadka se bez náznaku úsměvu zeptala, jestli chci kuřecí nebo sýrové něco, přesně jsem nerozuměla co, ale nedbala jsem toho, a hbitě požádala o vegetariánské jídlo. U toho jsem pro jistotu ukazovala na souseda. Ani o milimetr nevytáhla obočí, vlastně nepohnula jediným svalečkem v obličeji, a se stejným tónem, jakým mluvila na úplně každého člověka v letadle, se mě dotázala, zda jsem si ho objednala. To jsem nečekala. Zakroutila jsem nejistě hlavou. Na to stejně nevzrušeně odvětila, že bohužel lituje. Určitě toho nelitovala, tyhle hloupé zdvořilostní fráze! Fuk jí to bylo, jsem si jistá! Dostala jsem "to něco" sýrové. Náhodou to bylo docela dobré - těstoviny se sýrovou omáčkou. Byly teplé a vůbec nechutnaly chemicky. K tomu mini mufínek a tři pidi suchárky, k nim chutná budapešťská pomazánka. Teda my jí říkáme budapešťská, v Americe jí určitě budou říkat jinak, možná texaská. Tahle studená německá skinheadka by mě jistě poučila, jak jí říkají v Německu.
Všimli jste si někdy, že Američani mají tendenci všechno si poameričtit? Například filmy. Vezmou si klidně nějaký evropský film, hodně známý a dobrý, a přetočí si ho podle sebe, svým režisérem a svými americkými herci. Nebudou se přeci dívat na nějaké francouzské. Taková Brutální Nikita Luca Bessona, výborný snímek. Ne, že by ho Američani nějak degradovali, to rozhodně ne. Bridget Fonda, Harvey Keitel nebo Gabriel Byrne, ti byli super. Ale proč udělat za tři roky od natočení originálu úplně stejný film, stejný děj, skoro stejné dialogy?
To jsem odbočila, takže zpátky k černochovi. Ke svému dobře vypadajícímu jídlu měl ještě navíc mističku strouhané mrkve, a místo suchárků černý chleba. Jaký jiný. Dojedl, nasadil si kapuci, to černoši dělají, a chystal se usnout. Před tím si stihl od skinheadky nafasovat sedmičku balené vody, když my ostatní jsme dostali jen půl litru. Čím to může být? Na to pravděpodobně přijdu až v té Americe.
Roznášení jídla a pití přineslo trochu rozptýlení. Možná je to účel. Nakrmí vás, napojí, abyste se nebáli, usnuli, a nevšimli si případných vzdušných srážek s… třeba s… copak já vím, co se dá potkat v deseti kilometrech? Jsem zvědavá, jaký bude další bod programu. Třeba mají letušky nějaké cirkusové číslo. Zatím to docela šlo. Mezitím si pustím do sluchátek Vltavu. Jestli Atlantik promine.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama