NY- kapitola druhá: letiště

11. června 2015 v 23:03 | Maryška |  Výlety
Na co já potřebuju lézt na nějaký Elbrus, když teď mám letět do výšky deseti kilometrů? Na Elbrus můžu zapomenout, i na tu jeho směšnou výšku, která se mi ještě před pár týdny zdála ukrutná.

Co je pět kilometrů proti deseti? Už tak mi nebylo jasné, jak se v pěti kilometrech dá dýchat! A teď sedím v jakémsi stroji, podobném ptáku, se mnou dalších třista lidí, a čekám, jestli vzletí. Proč já vlastně chtěla sedět u okýnka? To není jako ve vlaku- za okýnkem se hezky míhají stromečky, krávy, domečky, ale co tady? Akorát uvidím, jakou obrovskou rychlostí musíme jet po tom nekonečném vídeňském letišti, než se vzneseme, aby se mi udělalo špatně a pomalu se loučila se životem. Ale pěkně od začátku.
Když jsem naposledy, a nutno říct jedinkrát v životě, letěla, bylo to před osmi lety, zdálo se mi letiště v Oslu přiměřeně velké, tak velké, jak podle mých představ letiště má být. Naproti tomu letadýlko, do kterého jsem tam nastoupila, se mi zdálo neúměrně malé, ještě k tomu natřené takovou bláznivou fialovou barvu, jakou se malují spíše dětské hračky. Nevěřícně jsem mu klepala na stěnu, abych se ujistila, že není z papíru. Měla jsem příšerný strach, takže jsem nemohla uvěřit, že něco takového může vzlétnout výš, než kilometr nad zem.
Když jsem uviděla z dálky Schwechat- letiště ve Vídni, zatajil se mi dech. Na takové ploše najdeme přesně to naše letadlo? Snad každou minutu vzlétlo do povětří nějaké to letadlo. To je ale fukot, blesklo mi hlavou, k tomu jim je ta jejich nekonečná vídeňská rovina dobrá. Ještě že tu nemají něco jako náš Praděd.
Vzpomínka na Praděd mi připomněla domov a do mysli se mi opět vkradla neodbytná myšlenka posledních dní: je nutné, aby ses kodrcala přes celý Atlantik a riskovala to nejcennější, co máš, svůj život? Ještě je možné to všechno odvolat, zrušit, otočit volantem a jet zpátky- domů! S úzkostí jsem pohlédla na svého muže, sedícího vedle mě v autě. Jeho myšlenky byly zřejmě opačné. V očích se mu zračilo dětské nadšení, z očekávání báječného zážitku:
"To je ale obrovské letiště, co říkáš? A dívej- těch letadel!"
No právě, co když to naše v tom zmatku nenajdeme? Budeš pozitivní a nebudeš přenášet nervozitu, poručila jsem si, asi už potřicáté během dvou dnů. Víš přece, že statisticky zemře víc lidí na cestách, než ve vzduchu. Nijak mi to nepomáhalo.
Jako šťastné se ukázalo zamluvit si parkování u jedné z mnoha parkovacích firem v blízkosti letiště. Uhlazený a příjemně navoněný Rakušan, v precizně vyžehlené lněné košili, nás decentně přivítal, a ujistil o spolehlivosti jejich služeb. Naše auto bude u nich jako v bavlnce, oni nás bezpečně dovezou na letiště, a v den příletu, ve 14.30 budou samozřejmě připraveni na zavolání, aby nás dopravili zpět k autu. Seriózní vystupování a klidná řeč tohoto pána mi trošku ubrala na nervozitě. On mluví o našem návratu jako o něčem samozřejmém. Že bychom se snad přece jenom vrátili zpět?
Můj muž naznal, že to je přesně ten čas, abychom si obalili kufry speciální plastovou folií, kterou pro tyto účely táhl z domu. Vážila nejméně pět kilo, a sotva jsem ji udržela.
"Co budeme s tou folií dělat, až si obalíme kufry?" zajímalo mě.
"Dám si ji do svého příručního kufříku, co mám do letadla", oznámil, "protože ji budeme potřebovat, až zase poletíme zpátky, to je samozřejmé. Přece jim nebudu dávat 12 euro za obalení jednoho kufru!"
"Ale tím pádem ti o dost ztěžkne příruční zavazadlo!"
"S tím jsem počítal," oznámil muž a vytáhl takový malý přístrojek, tak akorát do dlaně, na který kufr zavěsil.
"Co to je? Ty máš váhu? Nemůžu uvěřit, jak si se připravil!"
Potěšilo ho to. Z nějakých pro mě neznámých důvodů tahal s sebou na palubu kufr těch největších rozměrů, jaký si tam můžete vzít. Co tam měl, nevím, ale měl prý ty správné rozměry: 55x40x20 cm. Já, ženská, u které se předpokládá, že s sebou táhne všelijaké ty krámy, měla dámskou kabelku a kosmetický kufřík, rozměrů tak maximálně 20x20x10, ve kterém nebyla kosmetika, ale onen důležitý svetr, ponožky a šála. Věřila jsem, že na tak dlouhý let dostanu všechno jídlo a pití od Air Berlin. Včetně deky, která ovšem, podle mé holičky, vůbec nehřeje.
"Můžeme jet", zavelel muž. Naložili jsme pečlivě folií omotané velké kufry, moje dvě malá zavazadýlka a mužův další kufr do rakouského vozu, a vyrazili k letišti. Muž byl cestou v sedmém nebi. Prstem ukazoval, když se nějaké letadlo vzneslo a komentoval to slovy:
"Vidělas to?"
Samozřejmě, že jsem to viděla, dokonce i slyšela, byl to děsný randál. A to bylo na tom právě to hrozné! Položila jsem mu otázku:
"Ty se vůbec nebojíš?"
"Bojím, ale těším se!" zašveholil jako dítě v mateřské škole.
"A ty?"
"Trochu", zalhala jsem a rukama si držela kolena, aby se netřásla. V duchu jsem počítala, kolik hodin mi zbývá do jisté smrti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama